Snad každý zná velmi emotivní film „Kladivo na čarodějnice“, který byl zfilmován podle skutečných událostí. Jak to všechno ale bylo ve skutečnosti?

Psal se 3. duben 1678 a v sobotínském kostele (foto) se jako vždy konala mše. Místní žebračka Marina Schuchová však bezděky rozpoutala peklo, které mělo trvat několik let a připravit o život mnoho nevinných lidí. Tato prostá žena byla totiž přistižena při krádeži hostie, kterou tajně vyplivla do modlitební knížky místo toho, aby ji spolkla. Následně ji chtěla dát do žrádla krávě, aby dávala více mléka - a měla k tomu použít i čarodějná zaklínadla.

Žebračka byla uvězněna na zámku ve Velkých Losinách, aby se rozhodlo o jejím potrestání. Tou dobou spravovala panství hraběnka Angelia Anna Sibylla de Galle, rozená Žerotínová za své dva nezletilé synovce. Hraběnka pověřila přípravou procesu hejtmana Adama Vinarského z Křížova. Právě on měl najít vhodného právníka, a tak se obrátil na Adama Bobliga z Edelstadtu, jenž vykonával tou dobou právnickou praxi v Olomouci. Boblig sice studoval právo ve Vídni, ale nezískal doktorát a byl proto zván tzv. licenciátem práv, což však mělo k výkonu praxe stačit.

Tehdy již šedesátiletý Boblig tedy dorazil roku 1678 do Velkých Losin, dnes bychom řekli na pracovní pohovor. Zde se chlubil svojí čtyřicetiletou praxí a svými zkušenostmi ze Slezska. Patrně se ve Slezsku účastnil v letech 1622 - 1654 nisských procesů. O Bobligově činnosti v nich se však nic nedochovalo. Zjevně však tento nedostudovaný právník na těchto procesech zbohatl, jelikož v Olomouci vlastnil i hostinec U divého muže a nežil si nikterak špatně.

V Losinách patrně zavětřil další příležitost k rychlému zbohatnutí. Samotná hraběnka byla zprvu proti mučení Schuchové, a tak zkušený inkvizitor použil psychického nátlaku, aby žebračka vyzradila další jména. Jakmile padla jména dalších nevinných žen, soudce začal nemilosrdně používat torturu jako prostředek k rychlému doznání obviněných. Ti se ve snaze rychle zbavit bolestivého mučení doznali ke všemu, co jim jejich trýznitel nakázal. Obviněny byly z účasti na sabatech, z hanobení Krista, přivolávání nemocí a bouřek a z dalších nesmyslných prohřešků. Boblig donutil obviněné, aby označovaly zejména movité měšťanky, aby získal co nejvíce majetku. Kromě podílu z majetku odsouzených Boblig pobíral i dvojitý plat, jelikož vedl dva tribunály, dále mu byly propláceny služební cesty, otop a potraviny.

Trnem v oku mu však byli místní duchovní. Boblig tedy mučením donutil obviněné, aby označili ze spolčení s ďáblem například i šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Rýmařovský farář Pabst si dokonce stěžoval u biskupa. Biskup však Pabsta pokáral a poradil mu, aby se soudcům dále vyhýbal. Pabst měl již své zkušenosti, protože jeho matka byla kdysi odsouzena jako čarodějnice. Pabst si o pět let později zachránil holý život útěkem. O vlas unikl i losinský farář König, který přišel o svou faru a posléze byl přeložen. V roce 1682 předčasně zemřel, a to ho ušetřilo potupné smrti, protože Boblig již počítal s jeho odsouzením.

Kdo však neunikl plamenům byl farář Lautner. Tento muž byl velice vzdělaný a ve své farnosti oblíbený. Proto opatrný Boblig vyčkával a shromažďoval důkazy, aby získal usvědčující materiál pro církevní justici. Mezitím obvinil nejbohatší rodinu v Šumperku, včetně hlavy rodiny barvíře Sattlera. Ty donutil vypovídat proti Lautnerovi. Především měl pořádat orgie na Petrových kamenech, kde měl souložit s démony - a dále páchat další odpornosti. Boblig nakonec shromáždil 36 svědectví proti ubohému Lautnerovi. Roku 1680 dal biskup Karel II. z Lichtenštejna příkaz k jeho zatčení. Další čtyři roky byl děkan vězněn, ale odmítl se doznat. Boblig totiž nesměl použít tortury, a proto teprve roku 1684 dal biskup povolení k výslechu útrpným právem. Po deseti dnech nepřetržitých muk nakonec Lautner povolil a doznal se ke všem ohavnostem, které si Boblig vymyslel.

18. září 1685 byl Lautner v Mohelnici upálen. Do poslední chvíle prý volal svatá jména a hlasitě se modlil. Prostí lidé začali nabývat přesvědčení, že Lautner je nevinný. Nic to ale nepomohlo. Teror zde i po děkanově smrti pokračoval dalších dlouhých deset let. Za dobu jeho řádění kdysi bohaté panství začalo upadat a přicházelo také o schopné poddané. Sedláci se začali bouřit a dráždilo je bezuzdné pití a obžerství, které viděli u Bobliga a jeho sluhů. Ani vrchnost nebyla spokojena. Roku 1696 tak konečně byla činnost tribunálu ukončena a osmdesátiletý Boblig byl odeslán na odpočinek. Zemřel uprostřed svého neprávem nabytého bohatství 27. ledna 1698 v Olomouci. Bilance jeho působení je hrůzná. Zpustošené panství a přes 100 upálených, nepočítaje zničené životy mnoha lidí.

Ubohý Lautner se dočkal až v roce 1998 jen vyjádření lítosti a omluvy. Podle arcibiskupa Graubnera, který tehdy ustanovil komisi historiků, nemohla církev provést jeho rehabilitaci. Byla  pouze odhalena pamětní deska na místě bývalé fary. Zlo tak vlastně nebylo zcela přesně pojmenováno a děkan Lautner se do dnešních dnů ani „in memoriam“ nedočkal oprávněného zadostiučinění.

 

Napsal Petr Matura

foto: routledgetextbooks.com, Wikipedie