Milovníci pohádek a mýtů dobře vědí, jak snadno se kletba vysloví a jak těžko se odstraňuje. Dnes známe kletby snad opravdu jen v pohádkách, dřív však byly myšleny zcela vážně a opravdově. Často však i jako by určitá odplata, nechceme-li říct přímo kletba, pronásledovala jednotlivce jako trest za jejich odsouzeníhodné počínání. Ani takových příběhů se u nás nevypráví málo. Že by je Česká kotlina, která vznikla katastrofickým způsobem, dopadem meteoritu v prvohorách, nějak přitahovala?

obr. Tak nějak vypadala Česká kotlina nedávno po svém vzniku, je však mnohonásobně větší. Žijeme na dně kráteru, dokladu dávné katastrofy kosmických rozměrů, která nás ovlivňuje možná dodnes.

Svatý Vojtěch

Poprvé Čechy proklel sv. Vojtěch, později svatořečený a český patron, již roku 997, a to v okamžiku své smrti. Nezastihla ho v Čechách, jak by se dalo předpokládat, ale kdesi v pohanském Prusku, nejspíš v okolí dnešního Královce. O tom, jak na břehu Baltu zahynul, se přesná zpráva nedochovala. Snad byl ubit pádlem, snad probodnut oštěpem. Nehledě k tomu, že násilná smrt bývá častým údělem misionářů mezi pohany, uvádí se v tomto případě dva možné důvody. Vojtěch byl buď považován za zvěda anebo neoprávněně vstoupil do místního posvátného háje. Podle legendy si v posledních okamžicích svého života vzpomněl právě na Čechy a posledním dechem je proklel na tisíc let.

Měl k tomu důvod. Pocházel z rodu Slavníkovců, kteří nepříjemně konkurovali vládychtivým Přemyslovcům. Když byli na Libici roku 995 vyvražděni všichni Vojtěchovi příbuzní, kteří se tam v té chvíli zdržovali. Vojtěch, český biskup, tou dobou pobýval u dvora německého císaře a zpátky do Čech se mu pochopitelně nechtělo. Císař, papež i arcibiskup však na jeho návratu trvali. Vojtěch si dal proto jednu podmínku. Do Čech se vrátí, ale jen když to budou chtít i tamní věřící. Odpověď však byla zamítavá a jasně z ní vyplývaly obavy z Vojtěchovy pomsty. Vojtěch se tedy vydal na cesty a na nich se naplnil i jeho osud. K dobru lze sv. Vojtěchovi určitě přičíst jedno. I když Čechy proklel, učinil tak jen na dobu určitou, na „pouhých tisíc“ let. Jeho kletba tedy již vypršela.

Rudolf II.

Podstatně horší to je s kletbou Rudolfa II., která je mladší a platí na dobu neurčitou. Zaznamenal ji pro nás Jan Ámos Komenský ve své knize „Historie o těžkých protivenstvích“, kde uvádí osobní svědectví Jana Šmída z Kunštátu, podle něhož Rudolf II. proklel Čechy na sklonku svého života takto: „Praho, nevděčná Praho, já jsem tebe slavnou učinil, ale ty nyní vyháníš mne, dobrodince svého. Pomsta Boží přijdiž na tě a prokletí padni na tě a na celou českou zemi." Což se také téměř vzápětí stalo, neboť již nedlouho po Rudolfově smrti (20. 1. 1612) následovala defenestrace, Bílá hora a třicetiletá válka, o dalších nepříznivých dějinných událostech ani nemluvě. O tom, zda je již tato kletba nějak vyčerpána, či ztratila svou sílu, můžeme jen spekulovat.

obr. Rudolf II. sice učinil z Prahy své sídlení město, nakonec ji však proklel i s celými Čechami.

Edward Kelley

Speciálně město Most proklel známý alchymista a podle některých pramenů podvodník Edward Kelley. Roku 1591 zabil v zakázaném souboji císařského úředníka a císař Rudolf II. alchymistu uvěznil na Křivoklátě. Když se Kelley roku 1594 pokusil utéct, polámal si nohu tak, že musela být amputována a jemu potom nezbylo než používat protézu. Následně byl Kelley převezen na hrad Hněvín těsně u Mostu, který byl tehdy považovaný za nedobytný.

I když to byl "fešácký kriminál", Kelley mohl chodit po celém hradě, stýkat se s manželkou a dále bádat, přesto se pokusil utéci v létě 1597. Zlomil si druhou nohu a i když dostal milost a byly mu vráceny jeho statky, vrátil se právě na Hněvín. Zlomenina ho sužovala značnou bolestí a tak se Kelley údajně rozhodl své trápení ukončit sebevraždou. Stalo se tak 1. 11. 1597, předtím však pronesl, podle pověsti, tuto kletbu: „Za příkoří, která jsem zde musel snášet, nechť hrad Hněvín i město pod ním ležící zmizí z povrchu zemského."

Což se stalo. Hrad Hněvín byl demolován roku 1615, aby již nikdy nemohl sloužit jako opěrný bod případnému nepříteli. Byla to pochopitelná reakce na rok 1646, kdy ho dobyli Švédové a rok a půl z něj Most terorizovali. Teprve roku 1879 byla na kopci vybudována restaurace a deset let později také rozhledna, kterou ovšem do roka strhl vichr. Výletní a vyhlídkové místo v současné podobě vzniklo až na začátku 20. století. Kelleyho kletba se vyplnila i pokud šlo o město Most. Roku 1967 byly srovnány se zemí jeho historické části kvůli těžbě ložiska hnědého uhlí o předpokládaném objemu 100 mil. tun. (obr.Edward Kelley má dnes na Hněvíně památník.)

Konopiště

Za prokletý je pokládán i zámek Konopiště vzhledem k osudu jeho nejznámějšího majitele, věčného následníka trůnu Františka Ferdinand d´Este. Byl zastřelen při notoricky známém sarajevském atentátu 28. června 1914 i se svojí manželkou Žofií Chotkovou. Skončil tedy stejně jako asi 300.000 (!) kusů různé zvěře, kterou osobně postřílel, a to včetně bílého kamzíka. Právě ten se mi stal osudný, protože podle pověsti ten, kdo se dopustí takové svatokrádeže, že zastřelí nějakou lovnou zvěř bílé barvy, do roka a do dne zemře. Trofeje, tedy části těchto zvířat anebo dokonce zvířata celá, jsou uložena na Konopišti, které se tak stalo jejich hrobkou a možná i největším zvířecím hřbitovem nejen v Čechách.

Zavražděn byl i jiný známý majitel Konopiště, Albrecht z Valdštejna. Konopiště si dlouho neužil, získal ho jako konfiskát v roce 1622 a o rok později se ho zbavil. O tom, že by ale zámek někým vysloveně prokletý, se žádný příběh nedochoval. Jediný, kdo by ho mohl proklít, byl možná některý sedlák. Těm se na konopišťském panství vedlo tak špatně, že se roku 1775 vzbouřili a zámek se neúspěšně pokusili dobýt.

Křivoklát

Podle pověsti byl proklet také královský hrad Křivoklát. Byla tam zřízena hladomorna, kde byl uvězněn lupič, původním povoláním felčar. Měl zřejmě jakési fakírské nadání, protože v hladomorně přežil déle než ostatní. Když ho po dvou týdnech vytáhli, byl kupodivu ještě naživu. Probral se k životu a proklel „fluidum hradu, hladomornu, své katany a všechny, kdo by v budoucnu chtěli na hradě zbohatnout“. Potom se protáhl mřížemi zavřených vrat a venku klesl mrtvý k zemi.

Koncem 19. st. byly v hladomorně prováděny vykopávky, kdy došlo k několika nepochopitelným a nečekaným zraněním a průzkum byla zastaven. Vzhledem k tmu, že na Křivoklátě byl vězněn i Edward Kelley, který svá vězení s oblibou proklínal, není vyloučeno, že tak učinil i na Křivoklátě

Doktor Jesenius

Kromě těchto obecných kleteb stojí za to zmínit se i o několika kletbách speciálních. Hlavně proto, že se vyplnily. Jedna z nich postihla doktora Jesenia. Stalo se to tak: Nejvyšší vrchnost roku 1604 dovolila, aby ženu, která byla odsouzena k trestu smrti za to, že zabila svoje dítě, nepopravil kat, ale aby byla ve vězení otrávena a tělo potom její dáno k dispozici universitě Karlově, konkrétně dr. Jeseniovi na pitvu. I když se věc vlekla, nakonec byla vražedkyně skutečně otrávena a 11. 2. 1605, ve dvě hodiny po poledni, pitvána. Byla to mimořádná a pro universitu radostná událost, universita se tak mohla, řečeno dnešním slovníkem, zviditelnit a získat nějaké mecenáše. Obecný lid ovšem nadšen nebyl, „zvlášť ženské pohlaví Jesenia proklínalo s přáním, aby ho kat čtvrtil a řezal také.“ Což se potom také následně stalo.

Snad i Jesenius sám měl a jakousi nevědomou předtuchu svého konce, když do památníku Tycho de Braha (kam se celkem zapsalo 59 jeho současníků) v roce 1599 zapsal slova „Aspici aspicior.“ čili „Pozoruješ, jsem pozorován.“a přikreslil k nim. Bůhví proč, dvě zraněná zvířata, jedno s olivou a jedno se zkrvaveným jazykem.

Milada Horáková

Podstatně mladší, téměř současný, je následující příběh potrestané svatokrádeže. Vypráví se o Miladě Horákové, vězněné za protektorátu a popravené (provazem) komunisty 27. 6. 1950. Byla to údajně právě ona, která 3. 12. 1918 vylezla po žebříku hasičského vozu a kolem krku Panny Marie na Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí uvázala provaz doslova jako oprátku. Stačilo potom už jenom za provaz zatáhnout a historická památka byla nenávratně zničena.

Příběh, v němž se tak ideálně snoubí svatokrádež a zákonitá odplata stejného druhu nemá z psychologického hlediska chybu a snad proto se uchoval v ústním podání desítky let, i když ho nelze historicky doložit. Není pravděpodobné, že by někdo svěřil tak odpovědný úkon, řádně uvázat provaz na sloup, sedmnáctiletému děvčeti. Na druhou stranu však prý byl oné události očitým svědkem tehdy stejně mladý básník Jaroslav Seifert, k jehož nohám se prý skutálela uražená hlava sochy a který o tom údajně sám později napsal.

Atentát na Heydricha

Podobný, stejně nedoložený a asi známější příběh se vypráví o českých korunovačních klenotech, zvláště pak o koruně, kterou si svévolně na několik okamžiků nasadil na hlavu říšský protektor Reinhard Heydrich. Netrvalo dlouho a za tuto svatokrádež následoval nejvyšší trest z rukou českých parašutistů. Paradoxně však byl potrestán i celý český národ. Počet obětí následující heydrichiády, včetně obyvatel Lidic, historikové vyčíslují na víc než pět tisíc obětí. Trest za to, že si náš národ nedokázal uhlídat svůj největší poklad před nepřítelem?

Není to ale přece jen příliš mnoho nešťastných příběhů najednou? Co když naši předkové před nějakými 1200 lety opravdu osídlili oblast svým způsobem nějak prokletou a my s tímto dědictvím zápasíme dodnes?

 

Napsala Jitka Lenková

Foto: internet