Taky si myslíte, že vymítání ďábla je uzavřenou kapitolou temného středověku a maximálně námětem na pěkně děsivý horor? Proč tedy sám papež Jan Pavel II. 1. října 1998 schválil novelizaci tzv. Římského rituálu, základní pomůcky k vymítání ďábla? K tomu byly ve Vatikánu otevřeny zbrusu nový kurs pro exorcisty. Čímž se z doby inkvizičních procesů a doktora Fausta rázem ocitáme ve žhavé současnosti. Znamená to, že ďábel je stále mezi námi? A že jeho vymítání je stále aktuální?

„Účinek exorcismu bývá, že moc zlého ducha ničí nebo alespoň oslabuje."

Exorcismus jako přesně kodifikovaný obřad je specialitou římskokatolické církve a tak nepřímo součástí života asi necelé jedné miliardy věřících na celém světě. Pro nekatolíky a nevěřící je to všechno samozřejmě poněkud zvláštní a tajemné, možná i bizardní. Přesto ďábel může totiž posednout i nevěřícího stejně jako zvíře nebo věc. Snaží se tedy římskokatolická církev za nás za všechny bojovat s fenoménem, který má obecnou platnost a který pouze z nedostatku lepšího pojmenování dostal jméno ďábel?

Kladivo na ďábla

Předpisem, který upravuje postup „boje s ďáblem", tedy jeho vymítání, je liturgická příručka pro kněze zvaná Římský rituál (1614). Do detailu popisuje, jak mají být vykonávány různé církevní obřady, přičemž exorcismus definuje jako „zapřísahání zlého ducha ve jménu Božím, aby odstoupil buď od člověka buď od věci a žádné moci nad nimi neměl“. Obřad začíná znamením kříže, pokračuje modlitbami a čtením žalmů a končí vykropením místa, kde se tento obřad konal. Suché předpisy několik set let staré církevní příručky však ani zdánlivě nenaznačují, jak děsivé věci se mohou při exorcismu odehrávat.

Jak poznat posedlost

Něco však naznačují již samotné církví uznané příznaky posedlosti. Není jich zrovna málo a je třeba je hodnotit komplexně. Patří mezi ně zejména schopnost s jistou plynulostí mluvit cizím jazykem nebo mu rozumět, fyzická síla přesahující přirozené schopnosti dané osoby, nadání předpovídat budoucnost a odhalovat tajené události i věci na neznámých místech, vydávání zvířecích zvuků nebo napodobování hada. Kromě toho se na posedlém mohou objevit rány či stigmata, posedlý začne vydávat zvláštní vůni či zápach, zprudka, obloukem, zvrací nebo má silný páchnoucí průjem, je stižen hluchotou, slepotou nebo němotou, nesnáší svěcenou vodu, dotyk růžence či krucifixu vnímá jako pálení. Z dalších příznaků se uvádí ochlazení v místnosti, telekineze, projevy podobné projevům poltergeista (hřmotícího ducha).

Z různých záznamů víme, že v minulosti k přesně takovýmto projevům posedlosti opravdu docházelo. Jeden takový případ zaznamenává již Kladivo na čarodějnice (1486), kdy postižený nešťastník, laický kněz z Kadaně, nemohl svým ovečkám kázat a z ďáblovy vůle se obzvláště nechutně choval na svatých místech, kde „strašlivě křičel, okusoval chrámový sloup, vyplazoval jazyk a popisoval ty nejhorší hříchy chlípnosti, a to italsky, i když tento jazyk dobře neovládal“.

Ďábel v Illfurtu

Časově bližší a lépe dokumentovaný je o čtyři století mladší případ posedlých bratrů Josefa (nar. 1855) a Děpolda (nar. 1857) Burnerových z Illfurtu.

Posedlost se u nich projevovala od roku 1864, a to tím, že chlapci nesnášeli byť jen kapku svěcené vody potají přimíšenou do jídla či nápoje nebo dokonce do lepidla použitém na podlepení vystřihovánky. Zvláště nepříjemná jim byla posvěcená medaile sv. Benedikta jakož i různé svaté ostatky. Velký měděný kříž se chlapci na prsou vždy sám zkroutil do podoby X, případně jej chlapec odmrštil. Přítomný ďábel, kromě jiného, říkal chlapcům pejsci a předvedl, jakou řečí se mluví v pekle (nesrozumitelný, rychlý příval slov připomínající latinu a italštinu). Jednou se chlapcům ve vlasech objevily červené vši, čím více se jich zbavovali, tím více jich bylo. Naštěstí pomohla svěcená voda. Ďábel chlapce i fyzicky týral, nechal je otéci a zvracet mořskou pěnu a mořskou trávu, splétal jim nohy jako provaz, prohýbal jejich těla jako luk břichem vzhůru, mlátil s nimi po místnosti i s nábytkem, na němž leželi nebo seděli. V květnu 1868 komise rozhodla, že by chlapcům mohl pomoci exorcismus na poutním místě v Maria Einsiedeln. Tam se však bratři nedostali, protože se cestou pokusili skočit do řeky. Úspěšný exorcismus se podařilo provést až roku 1869 ve hřbitovní kapli, chlapci si potom na nic ze své posedlosti naštěstí. Nepamatovali. Přesto se nedožili vysokého věku, Děpold zemřel jako šestnáctiletý pouhý rok Josef ve věku 27 let. Jejich památku v Illfurtu dodnes připomíná památeční mariánský sloup.

V moci ďábla ve 20. století

Mezi nejznámější případy z 20. století patří případ posedlosti Anneliese Michelové (nar. 1952). V šestnácti letech, tedy roku 1968, jednou ve škole bez příčiny upadla do bezvědomí, následující noc cítila, jak se jí „něco“ snaží silou přitisknout k posteli, přičemž si prokousla jazyk. Druhý podobný záchvat prodělala o rok později, další v roce 1970 a 1972. K tomu začala trpět i vizemi, v nichž jí pronásledovala šklebící se „ďábelská tlama“, cítila neexistující zápach, nebyla schopna vstoupit do kaple nebo pohlédnout na obraz Ježíše Krista. Její stav se stále zhoršoval, objevilo se u ní dočasná ochrnutí anebo až půlhodinové křeče, záchvaty zuřivosti. Spala jen jednu hodinu denně, odmítala jídlo, skákala do vzduchu a padala na kolena tak dlouho, až si je rozbila. Začala trpět pocitem, že hoří, strhávala ze sebe šaty a vrhala se do studené vody, 24. září 1975 proběhl konečně první exorcismus, po měsíci ji zůstaly jen příjemné vize Panny Marie, v únoru 1976 zmizely i ty a Anneliese se konečně cítila zase dobře. Odmítala však i nadále přijímat potravu a 1. června 1976 zemřela na podvýživu. Její rodiče i oba kněží, kteří u Anneliese exorcismus prováděli, byli za její smrt v roce 1978 odsouzeni o k podmínečným trestům.

Protože se to vše odehrálo ve dvacátém století v civilizovaném Bavorsku, je samozřejmé, že Anneliese se začali od jejího prvního záchvatu bezvědomí věnovat i lékaři. Původní podezření na epilepsii, případně na epilepsii kombinovanou s psychózou, však nepotvrdila ani opakovaná lékařská vyšetření. Přesto dívka až do konce života užívala protiepileptický lék Centropil, zřejmě jen „pro jistotu“. Soudní znalci nakonec došli k názoru, že Anneliese měla především užívat silnější léky, hlavně tlumící, dostávat elektrošoky a i proti své vůli být uměle živena. Dnes odborníci dodávají, že tehdy nedokázala ještě lékařská vyšetření epilepsii beze zbytku vyloučit a že dnes by byla Anneliese zřejmě diagnostikována organická schizoformní psychóza. Otázkou samozřejmě zůstává, proč Anneliese na její „epilepsii“ byť nepotvrzenou, protiepileptický lék zjevně nezabíral, a jaký je vlastně rozdíl mezi organickou schizoformní psychózou a starou dobrou posedlostí, když příznaky obou těchto stavů jsou shodné.

Případ Anneliese Michelové a otázky s ním spojené se k nám znovu vrací po téměř třiceti letech. Byl to totiž právě tento případ, který se zřejmě stal předlohou pro film V moci ďábla (2005). Scénáristé Paul Harris Boardman a Scott Derrickson Anneliesin příběh přesadili do současných amerických reálií a dotáhli ho ještě o kousek dál. V jejich podání to byly právě léky, konkrétně Haloperidol, který mozek posedlé dívky, Emily Rose, ovlivnil tak, že exorcismus nebyl účinný. Dívka ve filmu se proto po mystickém rozhovoru s Pannou Marií rozhodne zemřít, aby tak demonstrovala, že ďábel skutečně existuje. Na dveře nám tak opět klepe středověk.

U nás jsou naštěstí případy ďábelské posedlosti velmi vzácné. Kdybyste však měli pocit, že jste přesto její svědky, na prvním místě se doporučuje vyhledat odbornou lékařskou pomoc, Kdyby se vám nezdála dostačující a postižený by skutečně vykazoval příznaky posedlosti, rozhodně neshánějte Římský rituál a nepouštějte se do boje s ďáblem na vlastní pěst. Přenechte to odborníkům, Kde a jak je vyhledat, se dozvíte na každé faře.

Napsala Jitka Lenková

Foto: Archiv autorky