I když od této katastrofy v sibiřské tajze uplynulo už víc než sto let, výzkum směřující k objasnění příčiny této obrovské exploze zatím nevedl k žádnému určitému závěru. Připomeňme si některá fakt: K úkazu obecně zvanému tunguzský meteorit, i když přesnější by byl název tunguzská událost či katastrofa, došlo 30. 6. 1908 v 7,17 hod. tamního času v sibiřské tajze nedaleko Tunguzky (přesně  na 101° 53' 40'' E; východní délky a 60° 53' 09'' severní šířky). Ať se tam již událo cokoliv, zničilo to 2150 km2 tajgy, kde padlo na 60 mil. stromů. (Pro srovnání, je to téměř 10x větší plocha než je rozloha zničeného lesa při nedávné katastrofě v Tatrách.)

Podle očitých svědků oblohou letěla ohnivá koule. Svědci vyprávěli, že byla veliká jako Slunce nebo větší, její průměr se odhaduje asi na 100 metrů. Koule za sebou nechala nejméně 800 km dlouhou stopu a asi ve výšce 8 km vybuchla. Síla tohoto výbuchu byla odhadnuta na 10 – 50 megatun TNT, což je ekvivalentem asi 10 vodíkových bomb. Přesto na místě dopadu nevznikl typicky meteoritický kráter ani se nepodařilo najít větší kusy tohoto tělesa. Pocházet z něj by snad mohly jen mikroskopické skleněné kuličky objevené na místě dopadu v padesátých a šedesátých letech. Byl v nich zjištěn vysoký obsah iridia a niklu podobně jako je tomu u meteoritů.

Výzkum tohoto jevu však stále pokračuje a stále se objevují nová fakta. Jedním z nich je prokazatelná existence termoluminiscenčních anomálií. Jak je ale vysvětlit? Podle názoru ruského badatele B. F. Bidjukova je příčinou jejich vzniku radioaktivní záření, které vzniklo v okamžiku exploze, která proto musela být jaderná. Jeho oponent G. P. Galatov ovšem poukazuje na to, že stejně dobře je mohly způsobit elektrické výboje, jejichž příčinou bylo zemětřesení, které také spoušť u Tunguzky způsobilo. V laboratorních podmínkách se mu také podařilo dosáhnout podobného ohoření stromů elektrickým proudem jako byly ohořelé stromy na místě katastrofy. Vedlejším produktem pátrání bylo také zjištění, že místo katastrofy již nejméně jednou postihla podobná spoušť, protože v prehistorii bylo součástí vulkanického pole.

Odborník na lesní požáry N. B. Abramov a jeho kolegové konstatovali, že v případě tunguzké katastrofy se následný požár nešířil jak je u lesních požárů obvyklé, tj. v jedné linii s méně intenzivním ohněm na křídlech a vyhasínající zádí, ale spíše zaplál na všech zasažených místech stejnou intenzitou najednou. Motýlkový tvar zasažené oblasti mohl způsoben tím, že v této oblasti hořelo již před tunguzskou katastrofou, a to v letech 1884 – 1891, kdy došlo k narušení porostů.

S novou originální teorií přišel V. I. Avinskij zastupující Centrum netradičních výzkumů Alfa. Spolu s kolegy si povšiml toho, že oblast tunguzské katastrofy se nachází přesně v jednom z průsečíků linií pentagonálního dvanáctistěnu, geometrického tělesa, jehož tvar přibližně naše Země má. Leží také na velké proláklině vedoucí od Indického oceánu přes Sibiř do Severního ledového oceánu. U Tunguzky byla naměřená záporná anomálie magnetického i gravitačního pole, vyšší hustota zemské kůry a výskyt unikátního druhu magmatu. Pokud by opravdu platila teorie o Zemi jako krystalu, nepochybně právě tato oblast byla jedním z jejích kritických bodů a místem nestability. Avinskij se proto domnívá, že cílený výbuch v tomto místě mohl odstranit nežádoucí napětí a zabránit tak mnohem větší, celoplanetární katastrofě. Strůjcem výbuchu mohla docela dobře být nám zatím neznámá mimozemská civilizace chránící Zemi a lidstvo.

Střízlivější je vysvětlení G. S Bybina operujícím s pojmem vyschlá kometa, tj. kometa, která proletěla nedaleko Slunce, zahřála se a v důsledku toho se její ledové složky částečně odpařily a částečně zůstaly zachovány pod krustou, která se zahřátím vytvořila. Vstupem do zemské atmosféry se kometa začal znovu ohřívat a zmrzlé plyny zvětšily najednou svůj objem až 150 x. Postupným rozpadem komety tohoto typu lze vysvětlit změny jejího pohybu po obloze – unikající plyny zapůsobily na chvíli jako tryskový pohon, stejně jako mimořádný charakter exploze komety o jejím dopadu na Zemi. Po této kometě nám zůstal meteoritický roj pozorovatelný právě kolem 30. června – Arietidy.

Na takto záhadnou událost se samozřejmě zvesela nabalují různé další informace, bohužel, čím jsou senzačnější, tím méně je možné je ověřit. Nezištně se   o ně s Vámi podělím. Tak například profesor Asgharov našel po více jak roce  hledání se svým týmem na místě předpokládaného dopadu tělesa „cosi“, co všem účastníkům expedice způsobilo popáleniny ne nepodobné radiačním. Problém je pouze v tom, že tuto úžasnou zprávu přineslo tiskové médium zvané HalloWeen News.

Jiní zase považují za strůjce katastrofy Nikolu Teslu. Zničit kus tajgy se mu podařilo ve chvíli, kdy zkoušel své „paprsky smrti“ v oblasti Severního pólu a jaksi se netrfil..

Podobná je i zpráva z loňského léta (13. 8. 2004), podle které ruský vědec Jurij Lavbin se svým týmem na místě dopadu rovněž nalezl kovové trosky patrně mimozemské lodi. Ve zprávě se doslova uvádí: „Ohromné technologické bloky po stu letech pohltila tajga a expedici se z nich podařilo oddělit dva malé kousky. Podle předběžné analýzy obsahují slitinu železa a křemíku, vedle dalších materiálů, které budou předmětem zkoumání, jejíž výsledky budou známy až ke konci tohoto roku. Materiál se však podobá slitinám, ze kterých se dnes staví raketové motory. Expedici se prý podařilo objevit i tzv. Jelení kámen, artefakt zmiňovaný již očitými svědky katastrofy. Část tohoto jeleního kamene byla dopravena k výzkumu do Krasnojarsku. Smutné je, že ještě ani dnes, více jak půl roku po tomto senzačním objevu, nemáme o výsledcích tohoto výzkumu jedinou zprávičku. Možná i proto, že původním zdrojem informace jsou Moscow News zařazované mezi média toho typu, jež informují čtenáře slovy. „Spirit objevil na Marsu živé Eskymáky!“

Jak nezajímavě proti tomu potom působí zatím nejnovější hypotéza  Wolfganga Kundta, astrofyzika z univerzity v Bonnu,  který vypočítal, že příčinou katastrofy náhlý únik deseti milionů tun uvolněný sopečnou erupcí. Zapálil ho elektrický výboj vzniklý třením metanu o atmosféru.

Nejlepší je ovšem zatím poslední závěr současných badatelů. Protože se nepodařilo letící objekt před výbuchem a dopadem identifikovat, zůstal neidentifikovaným, tedy UFO.

I nyní však  mohou vyplavat ještě nové informace. Takovou je například svědectví dnes již zemřelé Marie Hudkové (nar. 1889), rodačky z Nového Bydžova, která byla přesvědčena o tom, že těleso, které se poté stalo tunguzským meteoritem, na vlastní oči spatřila. Popisovala jev takto: „Náhle se nad horizontem rozsvětlovalo, ozval se sílící hukot a hřmot, jako desítky lokomotiv, obzor se náhle rozsvítil a nad ním přiletělo žlutočervené těleso, které zmizelo severovýchodním směrem.“ Protože se to stalo v červnu roku 1908, později si paní Hudková domyslela, že to byl právě tunguzský meteorit a podle něj zpětně doplnila datum. Toto vyprávění se v rodině pro svoji výjimečnost traduje až dodnes. Nejzajímavější na celém pozorování se stává okamžik, kdy k tomuto jevu došlo. Bylo to navečer, mezi 18 – 19,30 hod. Přestože byl červen, paní Hudková vzpomínala na teplý večer a jasnou hvězdnatou noc. V udaném čase by se však začalo pouze stmívat, je to období nejkratších nocí v roce vůbec. Proto bych se přimlouvala z posun tohoto údaje na pozdější hodinu. V žádném případě to však neřeší rozpor mezi tímto večerním pozorováním a teprve ranním dopadem meteoritu přibližně v 7,15 tamního času. Paní Hudková by tak tedy musela pozorovat tunguzský meteorit asi 12 hodin před jeho dopadem. Kdyby se tunguzský meteorit pohyboval nejvyšší možnou rychlostí obvyklou u těchto těles (70 km/s), byl na Sibiři ani ne za minutu a půl po pozorování v Novém Bydžově. Vzhledem k tomu, co pozorovali očití svědci, se však předpokládá, že objekt letěl výrazně pomaleji, určitě podzvukovou rychlostí (pod 240 m/s), trvala by mu tato cesta asi 4 hodiny a 50 minut. A možná ještě o hodinu dvacet   déle, protože spodní odhad jeho rychlosti je totiž jen 250m/s. Na Sibiř by tedy dolétlo, řekněme ve dvě ráno našeho času a tedy v šest ráno času tamního. Pokud bychom čas pozorování v Bydžově posunuli ještě o hodinu, začíná nám to pomalu plus mínus vycházet. Nevychází však to, že takovou rychlostí nelétají ani nejpomalejší meteority a komety. A i kdyby, nedovede je k rozžhavení v atmosféře a následnému výbuchu. Je ovšem také možné to, že tunguzský meteorit (nebo co to bylo) před dopadem Zemi několikrát obletěl a paní Hudková pozorovala jeden z těchto obletů. Zajímavě ovšem toto pozorování potvrzuje i jeden z posledních poznatků, totiž že těleso neletělo z východu na západ, jak se původně předpokládalo, ale právě naopak. A i kdyby to, co viděla paní Hudková, nebyl tunguzský meteorit, pořád ještě pozorovala nějaké jiné UFO.

Vyprávění o něm se v rodině paní Hudkové tradovalo celá léta a na veřejnost se nyní dostává vlastně jen díky náhodné zmínce během jedné pracovní schůzky. Jinak by úplně zapadl a časem zmizel úplně. Možná i vy máte nějaký podobný zajímavý zážitek. Nechcete se o něj také podělit s ostatními?

Jitka Lenková

Obr. archiv autorky