Táhlý hřbet vypínající se nad severočeským Jiřetínem pod Jedlovou nelze přehlédnout. Navíc již ze silnice každý dobře vidí křížovou cestu stoupající příkrým svahem až úplně nahoru. Slavná Křížová hora s údajně léčivou mocí tak láká k návštěvě desítky poutníků denně. To nejdůležitější se ale možná neskrývá na jejím vrcholku, ale hluboko pod ním, v podzemí.

Počátky historie zdejších pokusů o těžbu kovových i nekovových rud se datují do první poloviny 16. století. Tehdejší technika neumožňovala jiný postup, než vybrat na Křížové hoře vhodné místo a začít kopat do hloubky. Jakmile horníci narazili na žílu, pustili se po ní a vytěženou horninu vynášeli po žebřících na povrch. Aby se v dole neutopili, museli také razit zhruba vodorovné odvodňovací štoly. Ta zdejší se jmenuje Jan Evangelista a od roku 1999 byla zpřístupněna i pro veřejnost.

Stovky mrtvých?

Podle vyprávění zdejšího, poněkud svérázného průvodce, se za těžce vydobytými metry skrývá nejeden doslova hororový příběh. Těžká práce ve starých dolech znamenala pro horníky často smrtelné nebezpečí. Kromě závalů a úrazů lze předpokládat, že někteří zemřeli v podzemí i prostým vyčerpáním. Slušelo by se uctít jejich památku na nějakém místním hornickém hřbitůvku – kdyby zde ovšem nějaký byl.

Nabízí se tedy logické vysvětlení. Všichni ti mrtví nakonec našli místo svého posledního odpočinku někde v dole. Vzhledem ke způsobu těžby v něm vznikaly dosti chaotické chodby, slepé uličky, svislé šachty a další podzemní prostory. Než namáhavě vynášet mrtvého nahoru, dostalo se mu místa posledního odpočinku v nějakém příhodném, později zasypaném výklenku či prohlubni. Navíc se prý za koš rudy každému, kdo ho vynesl nahoru, vyplácel hned na ruku stříbrňák. Za mrtvé tělo nedostal pochopitelně nikdo nic.

Příběh o podzemním hřbitově může mít své racionální jádro v tom, že z neznámého, zřejmě tragického, důvodu, byla prý šachta kdysi přejmenována a teprve tehdy obdržela své současné jméno Jan Evangelista. S původním názvem prý byla spojena jakási kletba, takže se ho lidé báli vyslovovat tak dlouho, až bylo zcela zapomenuto. Zůstala však tradice vzpomínky na mrtvé, které uctívají jejich skuteční i domnělí příbuzní, především z Polska, zapálením svíčky v malé podzemní okrouhlé síni nazývané Kaple. O té se navíc vypráví, že pobyt v ní má na návštěvníky vysloveně léčivé účinky. Obzvláště blahodárně údajně působí na různé choroby pohybového ústrojí, i když vyprávění o nadšeně odhozených berlích budou nejspíš poněkud nadnesené. Racionální oporu by tento jev mohl v magnetické anomálii vznikající v důsledku přítomnosti množství železné rudy v stěnách Kaple.

Zázračná uzdravení

V protikladu proti údajně prokletému podzemí se na vrcholku hory nachází místo doslova zázračné. Podle legendy se právě tam uzdravil jeden ze sedmi bratrů Donátů, kteří jako luteráni museli při protireformaci v 17. století opustit pro svou víru zemi. Hned první noc na cestě však všichni měli stejný sen. Zjevil se jim Kristus na kříži a kýval rukou, jako by je ponoukal k návratu.

Bratři se rozhodli tento pokyn vyplnit částečně. Na zpáteční cestu se vydal jen nejmladší z nich. Již tehdy trpěl nějakou nemoci a nemohl na nohy. Po návratu se jeho nemoc dále horšila, až najednou se mu nečekaně trochu ulevilo. Z vděčnosti se proto rozhodl na hoře postavit kříž a sám se belhal o berlích a vroucně se u něj modlil. Zanedlouho se uzdravil úplně, což vzhledem k beznadějnosti svého předchozího stavu považoval právem za zázrak.

Jiřetín pod Jedlovou tak brzy získal pověst zázračného místa. Modlitba u kříže potom kromě jiného pomohla navrátit zrak slepé dcerce bohatého kupce Meusela ze Žitavy. Šťastný otec neváhal a z vděčnosti věnoval jiřetínskému kostelu 500 tolarů. Možná právě tento konkrétní dar stál u zrodu zdejší křížové cesty, nejprve v letech 1696-1704 v podobě jednoduchých dřevěných křížů, teprve později vystřídaných současnými kapličkami na jednotlivých zastaveních.

Na rozhraní dvou světů

Kontrast temného, děsivého podzemí, a projasněného svahu se zářícími bílými kapličkami má ještě jeden aspekt. Masiv Lužických hor, k nimž Křížová hora patří, tvoří v zásadě dva druhy hornin, pískovec a žula. Geologickými procesy došlo během času ke vzniku tzv. Lužické poruchy, kdy se starší žula nasunula nad mladší pískovec. Jednou z lokalit, kudy tento zlom prochází, je právě Křížová hora. Rozhraní a pnutí mezi dvěma nerosty a z toho plynoucí geoanomálie možná stojí za svatostí i prokletím tohoto místa a podivnými pocity, kteří zde mívají citlivější jedinci.

Pokud mezi ně nepatříte, přesto jistě oceníte malebnost Křížové hory, které si povšimli i filmaři. Krátce se mihla ve filmu Kytice a podrobněji se jejím příběhům věnuje jeden díl televizního seriálu Záhady Toma Wizarda. Nese název víc než příhodný - Mezi peklem a nebem.

 

Text a foto: Jitka Lenková

ob. Zmodernizovaný vstup do štoly Jan Evanagelista láká k návštěvě všechny zvědavce.