Neandrtálec byl ve své době nejdokonalejší bytostí na Zemi. Měl větší mozek a silnější svaly než my. Jeho organismus byl celkově odolnější než ten náš.

Uměl mluvit a hrát na flétnu, kterou si sám vyrobil. Staral se o své nemocné, staré a zraněné druhy. Bál se mrtvých a proto je obřadně pohřbíval. Pořádal rituální kanibalské hostiny. Uctíval Slunce a velká zvířata, která běžně lovil. Přesto vyhynul. Nebo ho někdo vyhubil?

 

Neandrtálec z Neanderthalu

Historie neandrtálského rodu pro nás, člověka moderního typu, začala v Německu v roce 1856 v Neanderthalu nedaleko Düsseldorfu. V kamenném lomu, dnes už zničeném, byly nalezeny lidské kosti, které se nedaly přiřadit k žádnému dosud známému předku člověka.

Nově objevený pravěký člověk dostal jméno jednoduše podle místa nálezu a neandrtálec byl na světě. Tímto jednoduchým pojmenováním však všechny problémy teprve začaly.

Darwinova teorie o vývoji druhů se vztahuje nejen na zvířata, ale zcela samozřejmě také na člověka. O to, kam přesně v jeho rodokmenu zařadit neandrtálce, se vědci přou dodnes. Co víme jistě? K dispozici máme asi tři stovky různých kosterních pozůstatků neandrtálců starých 250 - 35 tisíc let. Ti nejstarší neandrtálci, kterým se někdy také říká anteneandrtálci, dostali (zatím) vědecké jméno Homo sapiens steinheimensis. Měli velmi blízko k posledním představitelům jiného lidského rodu zvaného Homo erectus (Člověk vzpřímený). Není jasné, jaké však byly jejich vzájemné vztahy. Protože jde o dva různé druhy člověka, je pravděpodobné, že by jejich případní společní potomci byli neplodní stejně, jako jsou neplodní třeba kříženci osla a koně, muly a mezci. Vědci předpokládají, že dokonalejší časný neandrtálec svého staršího příbuzného prostě vytěsnil. Je ovšem stejně dobře možné, že člověk vzpřímený vyhynul úplně z jiných důvodů a neandrtálec jenom obsadil jeho místo.

Přibližně před 150 lety se na scéně objevuje pokročilejší typ neandrtálce. Jeho starší forma, protoneandrtálec, dostala jméno Homo sapiens aniensis a tzv. klasický, pravý neandrtálec se nazývá Homo sapiens neanderthalensis. O jejich způsobu života toho víme celkem dost. V malých tlupách (do 35 členů včetně dětí) se za stády lovné zvěře potulovali po celé Euroasii. Uměli rozdělat oheň, ušít si šaty, postavit si přístřeší. Prováděli i jednoduché lékařské zákroky, v jednom případě dokonce amputovali zmrzačenou nepohyblivou ruku. Byli sice menši než my, měřili 155-165 cm, rozhodně však měli větší sílu. Robustní a kompaktní stavba těla s kratšími a bohatě osvalenými končetinami jim umožňovala lépe snášet kruté zimy doby ledové, protože na poměrně velký tělesný objem připadal relativně malý povrch těla. Neandrtálec měl také velký a široký nos. Ledový vzduch se tak cestou do plic mohl ohřát na větší ploše sliznice než máme třeba my. Široká chodidla zajišťovala potřebnou stabilitu při boji s velkými zvířaty, široké dlaně zaručovaly pevné držení zbraně. Přes všechny tyto výhody neandrtálec nejpozději před 35 tisíci lety vyhynul.

 

Bratr nebo bratranec?

Současníky posledních neandrtálců zcela jistě byli první lidé moderního typu (Homo sapiens sapiens), tedy my. Společný životní prostor jsme spolu s neandrtálci sdíleli nejméně deset tisíc let. Přesto však zase nevíme, jaké byli vzájemné vztahy posledních neandrtálců a prvních lidí. Archeologické nálezy nehovoří jednoznačně. Dříve se předpokládalo, že oba lidské poddruhy se mohly mezi sebou křížit a že dodnes v sobě nosíme nějaké ty neandrtálské geny. Podle této teorie neandrtálec nevyhynul, ale jeho genetický odkaz se rozplynul v následujících pokoleních člověka moderního typu.

Díky paleogenetickým výzkumům finského molekulárního genetika Svante Paabeho tato teorie jednou provždy padla. Paabe si pro svoji analýzu vybral pozůstatky neandrtálce nalezené v Neandertalu. Porovnal jejich genetickou stavbu s naší a došel k závěru, který můžeme zjednodušit takto: Genotyp neandrtálce se od našeho liší na 26 místech, přičemž mezi dvěma současnými příslušníky lidstva je možné nalézt nejvíce osm takových odchylek. Mezi genotypem šimpanze a neandrtálce bylo nalezeno 56 rozdílů. Kromě jiného z tohoto zjištění vyplývá i fakt, že poslední společný předek člověka moderního typu a člověka neandrtálského žil před 550-690 tisíci lety. Musel to tedy být nějaký poddruh člověka vzpřímeného (Homo erectus). Od té doby šel neandrtálec a člověk každý svojí cestou. Ani tu však nemáme ještě dostatečně zmapovanou. Ve vývoji našich předků muselo dojít nejméně k jednomu osudovému zvratu. Usuzujeme tak z toho důvodu, že všichni současně žijící lidé měli společné předky ještě před 120-150 lety. Aby k tomu mohlo dojít, musel počet tehdy žijících příslušníků rodu Homo sapiens sapiens klesnout snad až na pouhých několik tisíc jedinců. Neandrtálců byly v té doby řádově desetitisíce, možná i sto tisíc. To, že Homo sapiens sapiens tehdy přežil, se rovná zázraku. Dostáváme se tak na nejzáhadnější místo v dějinách člověka vůbec.

 

Záměrná likvidace?

Najednou už nejsou na Zemi žádní neandrtálci, ale pouze lidé moderního typu. Jejich vývoj bouřlivě pokračuje. Přibližně během sto tisíc let se vytvoří všechny lidské rasy. Jejich vývoj skončil před patnácti tisíci lety. Z biologického hlediska patří tedy celé lidstvo k jedinému poddruhu člověka (Homo sapiens sapiens), který dále dělíme na tři rasy (variety) - europoidní, negroidní a mongoloidní. Darwinisté samozřejmě tvrdí, že vytvoření ras bylo zákonitou reakcí na různá prostředí, v nichž se člověk moderního typu ocitl. Zarážející je ovšem rychlost, s jakou se po celém světě rozšířil. I to, jak bleskurychle (z genetického hlediska) se na různá nová prostředí adaptoval.

Objevily se tedy dohady, jestli náhodou někdo vývoji člověka poněkud nepomohl. Stačila by jedna jediná genetická změna a z pračlověka by se stal člověk. Druhým krokem by bylo odstranění jeho největší konkurenta, neandrtálce. Ani to by pro vyvinutou civilizaci nebyl problém. Stačí rozšířit nějakou smrtelnou chorobu, na kterou budou reagovat jen neandrtálci. Až se srdce svírá při pomyšlení na takovou bakteriologickou válku, kdy novému viru padají za oběť všichni bez rozdílu, stateční lovci, jejich družky, malé děti. Neznámí genetičtí manipulátoři si na neandrtálce patrně občas vyrazili i s ručnicí. Svědčí o tom lebka neandrtálce z Broken Hillu (Kabwe) z Zambii. Jasně je na ní patrný kruhový otvor, který ze všeho nejvíce připomíná průstřel. Navíc na místě, kde by zásah střelnou zbraní způsobil okamžitou smrt. Mimochodem stejně dopadl jistý pratur, jehož lebka je uložena v Paleontologickém muzeu v Moskvě. Kruhový otvor má přímo uprostřed čela. Pratur však tento zásah přežil a kost se mu začal hojit, což je na lebce jasně patrné.

Budeme-li pátrat po totožnosti případných "stvořitelů lidstva", daleko se nedostaneme. Víme, že nejspíše přišli z jiného světa, z jiné planety či paralelního vesmíru. Genetickou manipulací vytvořili člověka stejně jako my geneticky upravujeme zeleninu. Jistě k tomu měli své důvody. Potřebovali levnou pracovní sílu? Dárce krve a materiál na transplantace? Pokusná zvířata? Tak bychom mohli spekulovat donekonečna. Těžko však ony neznámé přistihneme přímo "při činu", protože naše možnosti jsou ve srovnání s jejich velmi omezené. Ostatně naše hospodářská zvířata jsou proti nám také bezmocná.

 

Jasnou odpověď poskytne genetika

Z těchto neveselých úvah existuje jenom jedno východisko. Ze všeho nejdříve musíme zjistit, jak to vlastně je s naším genofondem. Dnes už nejsme odkázáni na porovnání lebek, zubů a kostí, máme paleogenetiku. Vědci jsou schopni naprosto přesně určit, jaké geny ty které pozůstatky mají a podle toho stanovit jejich vzájemnou příbuznost. Samozřejmě by takový výzkum mohl stávající pohled na vývoj člověka změnit od základů. Antropologové by se zbavili lavírovaní mezi různými druhy a poddruhy člověka, kdy prakticky každý nový nález znamená nějaký nový druh nebo poddruh. Výsledky takového výzkumu by však mohly mít i některé nepříjemné důsledky. To, že dnešní lidské rasy považujeme pouze za variety jednoho lidského poddruhu je totiž do jisté míry pouze věcí konvence. Co kdyby nové výzkumy ukázaly, že ve skutečnosti to nejsou rasy, ale poddruhy? Jak by s touto informací, byť i třeba vědecky správnou, naložili rasisté, je evidentní. Mají však společenské ohledy přednost před vědeckou pravdou?

Neandrtálci a první lidé moderního typu, kromaňonci, to měli jednodušší. Na rozdíl od dříve platného přesvědčení se nevraždili na potkání, ale obchodovali spolu. A vůbec neuvažovali o tom, k jakému druhu člověka ten druhý vlastně patří. To jim dnes můžeme jenom závidět.