Na strmém skalnatém ostrohu, vzpínajícím se na levém břehu řeky Radbuzy nedaleko Domažlic, stojí v rozlehlém zámeckém parku s oborou hrad a zámek Horšovský Týn. Jeho zrod spadá do doby, kdy horšovskotýnská krajina patřila pražskému biskupství. L.p. 1258 -1270 jej jako opevněný biskupský hrad nechal vystavět biskup Jan III. z Dražic.

Hrad však zůstal v rukou církve jen do roku 1426, kdy jej od Zikmunda získal do zástavy purkrabí horšovskotýnského hradu Zdeněk z Dršťky.

Ještě v roce 1456 získalo pražské už arcibiskupství Horšovský Týn na necelé dva roky zpět. L.p. 1458 nový král Jiří z Poděbrad připsal hrad i celé panství opět rodu Ronšperků, a to Dobrohoštovi z Ronšperka, aby získal podporu tohoto mocného feudála. Dobrohošt se však králi zle odměnil a postavil se na stranu jeho nepřátel. Zanedlouho poté co l.p. 1506 odešel na věčnost, stává se jeho syn Volf neomezeným pánem hradu i panství. Po smrti své první ženy, pojal za manželku Kateřinu z Lobkovic. Když l.p. 1542 skonal i Volf, připadly statky i hrad jeho ženě, vlády nad panstvím se však ujímá její bratr - Jan Popel mladší z Lobkovic. Ten pak nechal hrad přestavět na velkolepé renesační šlechtické sídlo. L.p. 1618 se však jeho potomek Vilém Popel starší z Lobkovic stal jedním z vůdců stavovského povstání, a tak l.p. 1622 získává hrad jako levný pobělohorský konfiskát císařův spojenec hrabě Maxmilián z Trauttmansdorffu. Jeho rod se na horšovskotýnském zámku s rozlehlou zahradou a oborou usadil na dlouhých 300 let, ale v roce 1945 se historie opakuje. Zatímco l.p. 1622 koupili Trauttmansdorffové horšovskotýnské panství jako levný konfiskát, protože stáli na straně vítěze, v roce 1945 jim bylo celé jmění naopak zkonfiskováno, jelikož stáli na straně poražených. Na základě Benešových dekretů pak správu nad zámkem převzal stát.

O duchu hraběte Trauttmansdorffa

A právě po zámeckém parku a oboře bloudí duch jednoho z potomků Maxmiliána z Trauttmansdorffu.

Tenkráte to byla náramná událost, když syn hraběte poprvé spatřil světlo světa. Poslové se ihned rozjeli do všech stran s radostnou zprávou i pozváním na slavnostní křest. V houfech a se skvostnými dary sjížděli se hosté na velkolepou slavnost. Jeden z hostů však nepřivezl žádný okázalý skvost, ale dar jenž vzbudil pohrdání i obdiv, anžto nikdo nic takového ještě nespatřil. Položil před jeho kolébku bílého kolouška. Za nějaký čas si lidé na zámku povšimli podivné věci, koloušek rostl stejně pomalu jako malý hrabě. Všichni se podivili, ale pak si pomyslili, že jeho život je spjatý se životem malého hraběte, což ukázal i čas.

Sotva hošík opustil kolébku, stali se nerozlučnými druhy a v oboře pospolu proskotačili celé dny. Jednoho podzimního dne však malý hrabě onemocněl a musel zůstat na loži. Když si lidé na zámku povšimli, že i koloušek polehává a sena se ani nedotkne, už se nikdo ani nedivil. Před malým hrabětem však mlčeli. Za pár dní se hošík uzdravil a rychle spěchal do obory, tam mu přiběhl vstříc zcela zdravý koloušek a vesele kolem něj poskakoval.

Oba spojovalo pevné pouto, i když hošík dospěl v mladého pána a koloušek dorostl v mohutného bílého jelena. A pokud se mladý hrabě musel vydat na cesty za svými povinnostmi, pokaždé se dlouze loučil s bílým jelenem. Jednou mladý pán odcestoval a za pár dní spatřili lidé ze zámku, jak jelen leží pod stromem a sotva dýchá. I zatrnulo jim u srdce, anžto věděli, že s hrabětem je zle. A věru, záhy obdrželi zprávu o zranění jejich pána. Pak každého dne chodili k oboře sledovat jelena. A jaká byla jejich radost, když ho jednoho dne zastihli, jak stojí pod stromem. Ihned věděli, že mladému hraběti se zdraví navrací.

Po léta se chodil hrabě těšit do obory s bílým jelenem. A jak roky plynuly, oba společně stárli. Až jednou starý hrabě pocítil, že se blíží jeho čas. S těžkým srdcem šel toho dne do obory a tam se dlouze, předlouze se slzami v očích loučil se svým věrným druhem. Pak náhle vytáhl z kabátce pistoli a jelena rychle zastřelil, nechtěl, aby zvíře umíralo v bolestech stejně jako on. Sotva však jelen dopadl na zem, hrabě se chytil za srdce a padl mrtev k zemi vedle něj. Od těch dob bloudí duch hraběte Trautmannsdorfa po oboře.

zdroj foto: www.horsovsky-tyn.cz