Britský plukovník Fawcett, který vstoupil do dějin jako neúnavný hledač dávných civilizací, se zřejmě v amazonských pralesích neštval jen za přeludy a chimérami. Tam, kde roste prales, který jsme si navykli považovat za panenský, dříve zřejmě vzkvétala na jedna, ale hned celá řada předkolumbovských civilizací. Prales přišel až po nich.

Indiáni měli pravdu

První, doslova senzační, ale velmi skromné zprávy tohoto druhu začaly světovým tiskem probleskovat asi před pěti lety.  Tehdy byly objeveny pozůstatky zatím dosud neznámé civilizace, která kdysi existovala v povodí řeky Xingu na severozápadě Brazíllie. Na naše poměry se jedná o obrovskou oblast. Samotná řeka Xingu měří 1980 km, protéká třemi brazilskými státy (Mato Grosso, Amazonas a Pará) a její povodí zabírá plochu 513 tis. km² (tj. cca 6,5 krát více, než měří celá naše republika).

Satelitní snímky v této jinak obtížně prozkoumatelné lokalitě objevily pozůstatky různých staveb, domů, hradeb a cest, což není ještě až tak neobvyklé. O vyspělosti tvůrců této civilizace však svědčí to, že její příslušníci stavěli také sádky pro ryby a budovali komposty. Znamená to, že nebyli jen obyčejnými lovci a sběrači, ale živili se také zemědělstvím a svá pole dokonce hnojili zetlelým organickým odpadem, který za tím účelem shromažďovali. Pozoruhodné je přitom to, že kompostování jako technologie je sice popisována a doporučována například ve staročínských a římských spisech, v praxi se ale třeba v Evropě začala ve větší míře užívat až v 19. století.

To už byla civilizace na řece Xingu čtyři století mrtvá. Předpokládá se, že její nositelé, indiáni kmene Kuikuro, nedokázali vzdorovat chorobám zavlečeným do Ameriky kolonizátory. Jejich, zřejmě nečetní, potomci sice přežili, ale nedokázali už civilizaci svých předků udržet, natož v ní pokračovat. Dějiny této civilizace zůstávají povětšinou nejasné, protože nevyvinula písmo a nezanechala po sobě žádné písemné prameny. Zůstaly jen legendy, které si   Kuikurové o svých předcích vyprávějí dodnes. Těm však až do tohoto objevu nikdo nevěřil.

Slunovratové linie

Pátrání po nejstarších kulturních dějinách Amazonie neusnadňuje ani fakt, že se nejednalo jen o tuto jedinou civilizaci, ale že jich bylo více. Civilizaci Kuikurů (cca 0-1500 n. l.) totiž podle všeho předcházela ještě jedna, o asi 400 let starší kultura. K tomuto závěru došel Michael Hackneberger z Floridské univerzity poté, co v této oblasti prozkoumal 28 předkolumbovských sídelních útvarů. Rovněž zjistil, že přinejmenším některé tyto útvary byly v terénu rozmístěny podle určitého vzorce. Ukázalo se například, že alespoň dvě sídla ze všech dosud prozkoumaných měla satelity, dceřinná města. Ta spolu s centrálním sídlem tvořila jednu linii orientovanou ze severozápadu na jihovýchod. Uprostřed linie se nacházelo ústřední sídliště, další dvě města ve vzdálenosti 3-5 kilometrů od něj a další dvě osm kilometrů od centra. Orientace této linie byla zřejmě určena místem východu a západu slunce o letním slunovratu. V okolí těchto dvou prvních objevených měst bylo později identifikováno ještě dalších 15 podobných soustav na území o rozloze celkem 20 tis. km², v nichž odhadem žilo na 50 tisíc obyvatel.

Záhadná terra preta

Jakkoliv tento objev můžeme právem považovat za zcela přelomový, byť jen potvrdil staré indiánské legendy a nakonec i očitá svědectví některých konkistadorů, např. Francisca de Orellana z roku 1524, to pravé tajemství Amazonie se skrývá ještě hlouběji v čase.

My jeho existenci tušíme jen díky existenci zvláštního druhu půdy zvané terra pretta (pěkná země), které se také říká černá země indiánů. V Amazonii se vyskytuje na nemalých plochách o rozloze až stovek hektarů a celkem se množství této půdy odhaduje snad až na 6 - 19 tis km² (!) ve vrstvách silných i půl metru. Vyznačuje se především tím, že je extrémně úrodná a přitom nevznikla přírodním způsobem, ale jako dílo člověka. To jasně dokazují četné zlomky keramiky, různých kostí a dalších předmětů nalezených tam, kde se terra preta vyskytuje. Jasný důkaz toho, že toto území obývali lidé živící se zemědělstvím. Není však jisté, zda byli rovněž jejími tvůrci, anebo zda obsadili území, které zúrodnil již někdo před nimi. Dosud totiž technologii „výroby“ takové půdy nikdo neodhalil. Zúrodňování nepříliš výživných tropických půd jejich obohacováním již výše zmíněným kompostem, event. dřevěným uhlím, tvoří jen část řešení tohoto problému. Přitom by takový objev znamenal převrat v celém tropickém zemědělství, jehož největším problémem je právě skutečnost, že běžné, přírodním způsobem vzniklé tropické půdy obsahují jen velmi málo živin.

A stáří terry prety? Velmi opatrně se mluví o 5 -3 tisících letech, takže ona nám neznámá takto zemědělsky zdatná civilizace začala v Amazonii vzkvétat kolem už roku 3000 př. n. l. Svoji zázračně úrodnou půdu opustila před několika tisíc až stovkami let, aniž by po sobě zanechala návod k její přípravě.

Byli to Atlantiďané?

To je otázka, nad kterou se odborníci neodváží dnes ani spekulovat. Přisouzení sídlišť v povodí Xingu současnému indiánskému etniku, Kuikurům, je pouze jedním z možných vysvětlení. Plukovník Fawcett (nar. 1897) v této oblasti žádnými zábranami netrpěl a byl přesvědčen o tom, že amazonskou civilizaci vytvořili potomci Atlantiďanů.

Těsně před tím, než se 20. dubna 1925 vydal na svoji poslední výpravu do amazonských pralesů, řekl plukovník svým přátelům: "Mám dobré důvody, abych věděl, že tento původní, bílý atlantidský lid, dosud přežívá v degenerované podobě... Má své písmo a chová lamy, zvířata spojovaná s andskými vrcholky a s výškami kolem 3 000 m. n. m. Původně však tato zvířata, kříženci, pocházejí z nížin. Stále ještě existují zbytky staveb, kde je vidět, jak byly na schodištích vedoucích k chrámovým budovám používány různobarevné kameny, a také velké množství sochařských výtvorů, basreliéfů".

O tom, že se v dosud nezmapované a neprozkoumané části brazilského Mato Grosso skutečně skrývají poslední Atlantiďané, byl Fawcett přesvědčen naprosto nezvratně. A měl pro to několik dobrých důvodů. Za prvé tu byla asi čtvrtmetrová soška z černého bazaltu, dárek od spisovatele dobrodružných románů sira H. Rider Haggarda. Spisovatel tvrdil, že soška pochází z Brazílie. Nejmenovaný psychotronik prohlásil, že vznikla "na velkém kontinentu nepravidelného tvaru, který se táhl od severního pobřeží Afriky přes Atlantik až k Jižní Americe“. Tedy v Atlantidě? Zadruhé plukovník Fawcett získal mapu oblasti Mato Grosso, kde bylo zakresleno nějaké neznámé město. A za třetí je dodnes v archivu Národní knihovny v Rio de Janeiru uložena zpráva o cestě jedné portugalské výpravy, která se do Mato Grosso vydala v roce 1734. Portugalci tehdy údajně narazili v jedné hoře na malý tunel. Když se jím proplazili, našli zříceniny města zjevně zničeného nějakým velkým otřesem. Všude byly rozházené mince a další poklady. Ještě více však Portugalce překvapilo setkání se dvěma muži s bílou pletí a zlatými vlasy. Účastníci expedice byli vším tak nadšeni, že se rozhodli na místě usadit a vše prozkoumat. Jejich poslední zprávu doručil do Ria domorodý posel. Portugalci sami se už nikdy nevrátili.

Konec v Táboře mrtvého koně

Stejný osud čekal bohužel i plukovníka Fawcetta, přestože byl zkušený badatel a každým coulem dobrodruh. Už začátkem minulého století mapoval cejlonské a jihoamerické džungle a v roce 1908 vyměřoval hranice mezi Brazílií a Bolívií. O ztracených městech a kmenech bílých Indiánů musel tehdy vyslechnout bezpočet historek, které mu nedaly spát. Za ztracenou civilizací se do brazilské džungle poprvé vydal v roce 1920. I když tato výprava skončila nezdarem, plukovník na základě této zkušenosti dospěl k názoru, že pokud má být příští expedice úspěšná, musí se jí zúčastnit jen omezený počet členů schopných přežít v extrémních podmínkách případně i bez jakýchkoliv dopravních prostředků.

Na druhou výpravu tedy s sebou vzal jen svého syna Jacka a jeho přítele Raleigha Rimmella. Asi za měsíc všichni tři došli z výchozího města Cuiabá do Baccairi a odtud se dostali do posledního tábora Fawcettovi expedice z roku 1920. Toto místo plukovník nepříliš optimisticky pojmenoval Tábor mrtvého koně a 29. května 1925 zde napsal svoji poslední zprávu. Potom se vydal dále do džungle. Místní indiáni potvrdili, že ještě pět dní pozorovali kouř z plukovníkových táborů, šestého dne už neviděli nic. První záchranná výprava vedená kapitánem George Dyottem se za ztraceným plukovníkem vydala až v květnu 1928, protože plukovník Fawcett sám se nechtěl vrátit dříve než za dva roky. Výsledky záchranné expedice byly hubené. Kapitán Dyott dorazil až do Tábora Mrtvého koně a z něj se vydal dále po plukovníkových stopách. Narazil na Indiány kmene Anaqua a povšiml si, že jeden z nich nosí na krku mosazný štítek s názvem firmy, která dodala Fawcettovi zásoby. A náčelník Indiánů měl na sobě dokonce plukovníkovy kalhoty! Kapitán Dyott už na nic nečekal a spěšně se vrátil do civilizace.

Přesto však není jisté, že expedici plukovníka Fawcetta skutečně zmasakrovali indiáni. Vždy s odstupem několika let se vynořovaly různé zprávy o tom, že plukovník Fawcett žije a naprosto šílený se sám dále potlouká po džungli. Je-li to pravda, zešílel nešťastný plukovník proto, že nenašel to, co hledal? Anebo své ztracené město plné zlata skutečně našel a psychicky to neunesl? Nebo mu k šílenství domohli tajemní strážci těchto posledních zbytků nějaké dávné civilizace? Potřebných drog k tomu brazilská džungle ostatně poskytuje dost a dost.

Dnes, téměř o sto let později, stojíme před úplně jiným problémem. Místo jednotlivce s omezenými technickými prostředky nastupuje doslova mašinérie dřevorubců kácejících legálně i nelegálně brazilské pralesy a odhalující tak sídla dávných předkolumbovských kultur. Seshora nové objevy jistí satelitní snímkování, odbornou práci v terénu mají na starosti celé školené archeologické týmy, z jejichž vybavení je GPS navigace to nejmenší. Nové, velké, zásadní a přelomové objevy můžeme čekat každým dnem. Jenže pokud by zásadním způsobem měnily naše dějiny, kdyby se skutečně třeba podařilo opravdu objevit civilizaci vyšlou z bájné Atlantidy, jak věřil plukovník Fawcett, bude mít současná vědecká obec odvahu odhalit tak zásadní zjištění veřejnosti? Anebo je radši znovu pohřbí v pralese, tentokrát možná už navěky?

Jitka Lenková, foto archiv autorky