V dobách, kdy u nás byla každá zmínka o létajících talířích událostí a knížka o UFO hotovým pokladem, se v Intepress Magazínu v roce 1971 objevil článek nazvaný Prokleté příběhy. Jeho autorem byl George Langelaan, blízký spolupracovník dnes již legendárních objevitelů mystického realismu a tvůrců Jitra kouzelníků J. Bergiera a L. Pauwelse. Langelaanovo jméno kromě toho patří i do každé učebnice hororu – napsal totiž slavnou Mouchu, děsivý příběh o proměně člověka v hmyz, který se dočkal i filmového zpracování. Prokleté příběhy, s nimiž jsme měli možnost se víc než před čtyřiceti lety seznámit, si s Mouchou co do děsivosti nezadají. Na rozdíl od vymyšlených hororů jsou však prý tyto případy skutečné.

Smrtelné rendez-vous

Případ olověných masek se zde vypráví pod názvem „Smrtelné rendez-vous“. Podle Langelaana dva odborníci na elektroniku, techničtí zaměstnanci brazilské televize Pereira da Cruz a Viana, byli na jaře 1968 nalezeni mrtví na pokraji lesa u městečka Niterói. Na jejich tělech se nenašla jediná známka poranění. Vyšetřovatelé zjistili, pečlivě zaznamenali a fotograficky doložili pouze tři podivné skutečnosti, které však nevedly k žádnému závěru:

1. Oba muži měli na tvářích olověné masky podobné těm, jakých se užívá na maškarních plesech, jenže bez otvorů pro oči.
2. Jeden z mužů měl u sebe písemnou zprávu napsanou vlastní rukou: „Jsme na smluveném místě. Bereme si pilulku.“ Dále pokračoval text v kódu, který se zatím nepodařilo rozluštit.
3. Jeden přítel oné dvojice prohlásil, že se mu oba muži už před delší dobou svěřili, že teď mohou zcela nepochybně vejít ve styk s inteligentními mimozemskými bytostmi.

Ve snaze zjistit příčinu smrti obou inženýrů byly postupně provedeny tři pitvy jejich tělesných pozůstatků. Marně. Nenašla se ani stopa známého či neznámého jedu, vůbec nic nenormálního, tělesné orgány byly naprosto zdravé a nepoškozené. Žádná stopa nezůstala ani po oné zmíněné pilulce. Výrok znalců proto zněl: „Smrt z afektu…“

Třebaže nikdo nedokázal říct, čeho se oba muži mohli polekat, případně co je mohlo vyděsit až k smrti, policie předpokládala, že snad mohlo jít o nějaký rituální zločin, jehož se dopustila tajná a neznámá sekta. Ale co kdy se oba inženýři skutečně s někým setkali, rozhodli se s ním odejít do jiné dimenze a na místě ponechali své již nadále nepotřebné tělesné schránky?

Případ pokračuje

Tak se případ mužů s olověnými maskami stal záhadologickou klasikou. V Česku se o něm ještě zmínil náš přední badatel, Ing. Věnceslav Patrovský. Píše:

„Obyvatelé rybářské osady z pláže Atafona u Ria de Janeiro spatřili jednoho večera nad kopcem Vintém obrovskou ohnivou kouli a vzápětí zaslechli detonaci. Po několika dnech byly na tomto kopci nalezeny mrtvoly čtyřiatřicetiletého Miguela José Viany a dvaatřicetiletého Manuela Pereira da Cruz, význačných odborníků v elektronice. Mrtví nenesli stopy násilí, sebevraždy nebo popálení. Vyšetřující orgány našly jen dvě olověné masky a vědecké zápisky, v nichž se však nikdo nevyznal. Další vyšetřování však ukázalo, že ve chvíli exploze záhadné koule byli oba muži doma.“ Patrovský se navíc zmiňuje o jakémsi francouzském technikovi, který byl nalezen roku 1962 nalezený za záhadných, leč blíže nespecifikovaných okolností opět na kopci Vintém.

Zdá se, že Langelaan i Patrovský se doplňují, resp. že oba čerpali ze shodného pramene zpráv, a to až na jednu drobnost. Langelaan tuto událost datuje do jara 1968, podle Patrovského k ní však došlo již koncem léta roku 1966, patrně v druhé polovině srpna či začátkem září. Těmito dvěma zprávami v českých médiích případ olověných masek nadlouho skončil.

Další mrtví

Muži s olověnými maskami znovu vyplavali na světlo až roku 1998 v knížce Lowella B. Kennedyho Nedostatečné důkazy. Autor v ní popisuje případ z roku 1977, kdy se dva sedmnáctiletí mladíci, Christopher Mayaba a Francisco de Paula Rodrigues z brazilského Aracaju (stát Bahía) věnovali své oblíbené zábavě, divoké projížďce na motorce, na kterou si sami vydělali. Na svoji poslední jízdu se vydali ve čtvrtek 24. února večer. Když se nevrátili ani do rána, bylo po nich vyhlášeno pátrání. Po třech dnech je náhodou našli elektrikáři. Chlapci leželi na zemi na zádech, na hlavách měli své milované přilby s metalízou. Na jejich tělech nebyly žádné známky násilí, neměli ani potrhané a špinavé šaty. Vypadalo to, jako kdyby si nasadili přilby a v poklidu ulehli na zem. Navíc si ještě oblékli pláště do deště, tzv. šusťáky. Byly žluté a chlapci je zakoupili až toho dne, kdy vyjeli na svou poslední projížďku. Jeden z chlapců měl v kapse papírek s návodem na užívání jakýchsi tablet. Ani tady se nepodařilo zjistit příčinu smrti.

Pro srovnání Lowell B. Kennedy uvádí i případ mužů s olověnou maskou. Podle něj to však byli dva němečtí nebo britští inženýři a jejich těla s plechovými maskami na obličejích byla nalezena „nedaleko brazilské přehrady Itaipú“.

Po vychladlé stopě

Celkem by se tedy mohlo jednat až o devět různých obětí, které zahynuly za podobných okolností. Jsou to

-          dva technici s olověnými maskami na kopci Vintém popsaní Langelaanem

-          dva muži s velmi podobným osudem podle Patrovského

-          dva němečtí nebo britští inženýři nalezení Itaipú (Iguacú?) od Lowella

-           jeden francouzský technik z roku 1962 ztracený v téže lokalitě

-          dva mladíci - motorkáři z Aracaju

V době, kdy byly tyto případy s tolika podobnými rysy ještě čerstvé, po nich mohl v tehdejším socialistickém Československu sotvakdo pátrat. Veřejnost dostala k dispozici jen zprávy z druhé ruky, bez fotografií, neúplné a místy zjevně chybné.

My jsme dnes přece jen co do technických možností o kousek dál, můžeme použít internet a nahlédnout do Wikipedie. Tato událost je tam popsána jako Případ olověných masek (Lead Masks Case). Podle tohoto zdroje se těla mrtvých techniků našla 20. srpna 1966, ležela za sebou, s hlavami u sebe a na obličejích měla olověné "masky", ve skutečnosti jen o kryt očí zhruba ve tvaru brýlí, který snad měl chránit své uživatele před příliš intenzivním světlem. Tyto masky si technici vyrobili sami. Mrtví byli oblečeni do plášťů proti dešti a pokryti tenkou vrstvou trávy. Vedle nich ležela prázdná láhev na vodu, balíček se dvěma ručníky a lístek se stručnými poznámkami: 16.30 - jsme na dohodnutém místě, 18.30 - polykáme prášky, po použití ochranných kovů čekáme na signál masek.

Vyšetřování prokázalo, že naposledy byli oba muži spatřeni živí 17. srpna 1966 v nedalekém městě Niterói, kam dojeli v 14.30 autobusem, údajně proto, aby si tam opatřili materiál do práce. Místo toho však koupili jen ony dva pláště do deště a v baru láhev s vodou. Číšnice, která si na ně rozpomněla, uvedla, že Viana byl velmi nervózní a často se díval na hodinky.

Pokud jde o pitvu obou mužů, opravdu se nepodařilo zjistit příčinu smrti. Těla byla nalezena bez zjevných zranění a vnitřní orgány se nedochovaly v takovém stavu, aby mohla být provedena toxikologická vyšetření. Otravu tedy nešlo ani potvrdit, ani vyloučit.

Tento případ tedy zjevně citoval Patrovský, nepřesně převyprávěl Langelaan a v již velmi "rozmazané" podobě zřejmě převzal Lowell. Svým dílem přispěly i české překlady, v nichž dochází k časté záměně správného slova "technik" (angl. engineer) za našeho inženýra (Ing.) a nepřesnosti, spíše překlepy, ve jménech osobních i místních.

Z šesti potencionálních obětí tedy zbyly jen dvě. Onen ztracený francouzský technik zůstává bezejmenný a tudíž nedohledatelný. Voda se zavřela i nad případem mrtvých chlapců v motocyklových helmách. Zprávy o jejich záhadném úmrtí přinesly (podle Lowella) sice svého času kromě místního tisku i renomované tiskové agentury Havas a Reuters. Dnes však tento příběh z internetu nevykutá ani Google. Buď se tam zatím v žádné podobě nedostal anebo byl Lowellův zdroj od počátku pochybný a odkazy na světové tiskové agentury jenom fikcí.

Udělali to mimozemšťani?

Podle některých dalších zdrojů do případu mrtvých s olověnými maskami vstupují ještě další skutečnosti, především údajná výpověď ženy v domácnosti jménem Gracinda Barbosa Cortino de Souza a jejích dětí, kteří pozorovaly UFO u kopce Vintém právě v té době, kdy tam měli zemřít oni dva technici.

Další svědci dodávají, že muži s sebou měli ještě poměrně značný finanční obnos, ale tyto peníze se u nich po smrti nenašly. Že by tedy rafinovaná loupežná vražda? I když se oba muži údajně zajímali o problematiku UFO a mimozemšťanů a kdosi je pod touto záminkou lákal na schůzku na odlehlém místě, jak by zdůvodnil, proč mimozemšťané potřebují pozemské peníze? Vždyť i kdyby je k něčemu opravdu potřebovali, mohli by si je přece, při svých technických možnostech, opatřit méně složitým způsobem. Na to by snad onomu hypotetickému lupiči přece nikdo neskočil. Není ovšem také vyloučeno, že Viana a da Cruz peníze někde ukryli anebo uložili a na místo svého skonu vůbec nedonesli.

Případ mrtvých mužů s olověnými maskami tak zůstává dodnes nevyřešený. Lze jen konstatovat, že poté již nikdy - s výjimkou podivného úmrtí dvou chlapců - motorkářů - k ničemu podobnému nedošlo. Zatím.

Jitka Lenková

obr. archiv autorky