Úchvatná krása zámku Neuschwanstein je všeobecně známá. Hledíme na dílo šílencovo a nevěříme svým očím. Ano, je to skutečnost. Tohle nechal postavit bavorský král Ludvík II., protože se cítil jako rytíř z dávných ság a svému vnitřnímu světu potřeboval přizpůsobit i ten vnější. Věřil snad, že pokud se jeho představy stanou skutečností, vrátí se také dávné doby rytířské slávy a legendy znovu ožijí?

Ludvík II. za svoji výraznou náklonnost k dávným germánským legendám snad ani nemohl. Už jeho dědeček, bavorský král Ludvík I., (vládl v letech 1825 – 1848) projevil svou slabost pro odkaz germánských předků, když nechal vystavět monumentální Valhallu. V politice však doplatil na svůj konzervatismus a nakonec se pod tlakem nepokojů velmi rozumně vzdal koruny ve prospěch svého syna Maximiliána II. Nový, realisticky uvažující král sice briskně provedl žádoucí reformy a uvedl tak Bavorsko do moderního světa, jeho srdce však bilo pro jiné ideály.

Ještě jako princ zakoupil roku 1832 mezi Bavorskem, Tyrolskem a Švábskem kus romantické krajiny i se zříceninami a nechal si zde postavit neméně romantický zámek Hohenschwangau, tj. doslova „Vysoký labutí kraj“. Aby byl zámek opravdu dostatečně romantický, nesvěřil jeho návrh žádnému architektovi, ale mnichovskému malíři divadelních kulis Christianu Jankovi. Patřičně vyzdoben byl i zámecký interiér, kterému dominovaly obrazy ze staroněmeckých ság. Mezi nimi se svým mladším bratrem Ottou vyrůstal princ Ludvík. Nejmilejším místem jeho her a snění se stal sál s Lohengrinem a labutí…

Posedlost mladého krále

Zatímco Ludvíkův děd a otec dokázali svoje zaujetí minulostí a mýty sami udržet v mezích normy, Ludvík žádné vnitřní zábrany neměl. Králem se stal po smrti svého otce roku 1864 jako osmnáctiletý a více než vláda ho zajímaly opery Richarda Wagnera, jehož štědrým mecenášem se záhy stal. Svět legendární hrdinů ho zaujal natolik, že se smířil s porážkou Bavorska v prusko-rakouské válce roku 1866 a o pět let později souhlasil i s dříve nemyslitelným připojením Bavorska k německému císařství. Měl totiž od roku 1868 svoji vlastní hračku, stavbu zámku Neuschwanstein.

Návrhem Neuschwansteinu, tedy Nového labutího kamene, opět pověřil osvědčeného Janka a jako předlohu mu prý ukázal jeden obrázek ve své oblíbené pohádkové knížce. Za další zdroje inspirace údajně posloužily také hrad Wartburg a výprava opery Lohengrin. Definitivní podobu zámku však vytvořil pomocí modelů král podle svých vizí sám. V budově zámku se tak sešly pitoreskní věžičky s monumentálními sály, výjevy z Wagnerových oper s moderním vodovodem a topením, pseudobyzantská nádhera s umělou lohengrinovskou krápníkovou jeskyní s vodopádem a umělým měsícem, to vše v králových oblíbených barvách, fialové, zelené, modré a vínové. Pochopitelně nechybí ani zlatá a stříbrná.

Mimo realitu

Ludvík II. začal žít ve svém vlastním světě. Neuschwanstein mu už nestačil, zároveň se pustil do přestavby loveckého zámečku Linderhof na sídlo ve stylu Malých Versailles. Třetím Ludvíkovým romantickým zámkem se potom měl stát dodnes nedokončený Herrenchiemsee na ostrově uprostřed jezera. Soukromé prostředky králi už dávno nestačí, jeho dluhy u státu i u bank rostou. To zřejmě jeho ministrům vadí podstatně více, než králova netečnost k vladařským povinnostem. Zatím však je situace stále ještě únosná. Proč tedy nenechat krále v jeho vizích?

Ludvík II. tak zřejmě pomalu přestává bezpečně rozlišovat skutečnost od svých fantazií, zpátky „na zem“ ho však nikdo nevrací. Chce mít v zahradách Linderhofu další krápníkovou jeskyni? Ale klidně. Myslí si král, že rozmlouvá s dávno zemřelými panovníky a účastní se dobrodružství po jejich boku? No a proč ne? Že pozval k obědu ducha Ludvíka XIV. anebo svého koně? Rozhodně není ani první, ani poslední. Králův oděv sice připomíná divadelní kostým, to však už vůbec nestojí za řeč. Ani to, že král třeba celé dny prospí a po nocích pořádá za svitu loučí vyjížďky v pozlacených saních. Král se už necítí jako Lohengrin, v duchu se časem stává spíše Parsifalem. Anebo Tannhäuserem v nitru hory?

Odešel za labutěmi

Na jaře 1886 je Neuschwanstein jakž takž hotov a Ludvík II. se do něj konečně může nastěhovat. Schyluje se k poslednímu dějství. Král je 10. června 1886 přece jen prohlášen za nesvéprávného. Vlády se ujímá jeho strýc, princ Luitpold. Zbývá maličkost, zatknout krále a nechat ho internovat. První pokus se nezdaří, král sám zatkne ty, kteří si pro něj přišli. O dva dny později je zradou v noci vylákán zradou z Neuschwansteinu, úspěšně zadržen a převezen na zámek Berg u Starnberského jezera. Třináctého června 1886 dopoledne smí král na procházku, pochopitelně se stráží a s početným doprovodem. Svržený panovník se však chová mírně a odevzdaně. K večeru se proto smí k jezeru vydat ještě jednou, tentokrát jen v doprovodu psychiatra, doktora Guddena. O několik hodin později jsou oba nalezeni v jezeře mrtví.

Poslední okamžiky králova života dodnes zůstávají tajemstvím. Uvědomil si snad Ludvík II. ve svém posledním jasném okamžiku, že už není králem? Že je konec jeho snům i stavbám a spáchal proto ze zoufalství sebevraždu? Chtěl mu v ní lékař zabránit a pro vznešeného pacienta nakonec obětoval život? Anebo se král pokusil zabít lékaře, který ho zbavil svéprávnosti? Stal se snad lékař nepohodlným svědkem vraždy „ve státním zájmu? A možná se šílený král skutečně jen vydal na jezero za přeludem své labutě, konečně splynout se světem, který si vysnil.

Sen pokračuje

Dluhy mrtvého krále byly vyčísleny na závratných 20 milionů marek, z toho nejméně 12 milionů „padlo“ jen na Neuschwanstein. Do státní poklady proto musí přispět i on. Již v září 1886 otevírá své brány prvním návštěvníkům. Za tři marky mohli tehdy stejně jako dnes na chvilku nahlédnout do vizí panovníka, který spatřil jiný svět a zhmotnil ho i pro ostatní.

JITKA LENKOVÁ

Foto: archiv auorky

Královi hrdinové

Lohengrin

Ušlechtilý rytíř, strážce svatého grálu, chrání ty, jimž se děje bezpráví. Ve stejnojmenné Wagnerově opeře (1850) přijíždí na loďce tažené labutí.

Parsifal

Jediný z rytířů, kterému se nakonec zjeví svatý grál. Wagner jeho příběh ve své poslední opeře (1882) chápe jako poselství o soucitu, který jediný může vykoupit vinu a utrpení.

Tannhäuser

Středověký pěvec, minnesänger. Ve Wagnerově podání (1845) tvrdí, že podstatou lásky je smyslná vášeň, jak ji sám poznal ve Venušině sluji. Není to však pravda, pravá láska je ctnostná, svatá, vznešená.

Tristan

Hlavní postava rytířského příběhu, kdy Tristan spolu s Isoldou omylem vypije nápoj lásky. Nepřirozená, šílená láska je nakonec vžene do náručí smrti jak v původní legendě, tak ve Wagnerově opeře Tristan a Isolda (1865).

Siegfried

Hlavní hrdina Wagnerova čtyřdílného operního cyklu Prsten Nibelungův (Zlato Rýna (1869), Valkýra (1870), Siegfried (1876) a Soumrak bohů (1876), kde autor s přehledem těží ze starogermánských ság Součástí složitého děje plného bojů o prsten moci ukutý z ukradeného rýnského zlata je i láska statečného Siegfrieda a valkýry Brunhildy. Tragický příběh končí v okamžiku, kdy do plamenů Siegfriedovy pohřební hranice vjíždí na koni Brunhilda s prokletým prstenem v ruce. Vody Rýna hranici zatopí a zlato se konečně vrací, odkud přišlo. Tím zároveň končí i věk bohů.