Píší o něm Pauwels a Bergier ve svém nesmrtelném Jitru kouzelníků na str. 185  (vydání nakl. Svoboda 1990):

„Americký archeolog Hyatt Verrill zasvětil 30 let pátrání po zmizelých civilizacích Střední a Jižní Ameriky. Podle něho nebyly velké práce dávných lidí prováděny nástroji na otesávání kamene, ale radioaktivním těstem, které nahlodává žulu.“ (…) Verrill tvrdí, že toto radioaktivní těsto, odkaz mnohem starších civilizací, viděl v rukou posledních čarodějů. Ve velmi krásném románě „Světelný most“ popisuje město z doby před Inky, k němuž lze dojít pomocí „světelného mostu“, mostu z ionizované hmoty, který se objevuje a mizí podle přání a umožňuje překročit skalní soutěsku jinak nepřístupnou. Až do posledních dní svého života (zemřel osmdesátiletý) tvrdil Verrill, že jeho kniha je mnohem víc, než legenda, a jeho žena, která ho přežila, to tvrdí dosud.“

A nyní porovnejme tento kratičký úryvek s jinými citacemi, tentokrát z knihy Romana Warszewskiho Marcahuasi – Kolébka bohů:„Michael Cremo, spoluautor dokonale zdokumentované Zakázané archeologie (…) nevylučuje možnost, že starověcí lidé znali prostředky, kterými bylo možné změkčovat skálu. „A nejde mi vůbec o ocet, kterým Hannibal rozpouštěl Alpy, ale o různé rostlinné substance získávané v oblastech velkých lesů,“ řekl v jednom z rozhovorů. Jejich působením by se měl kámen dočasně změnit v materiál daleko snáze formovatelný než v přirozeném stavu.“

„Problém je v tom, říká archeolog, že tuto tezi se mám pravděpodobně nikdy nepodaří ověřit.“

„Existuje jiný způsob“, prohlásil Don Severiano (místní šaman, pozn. JL) v San Pedru. (…) „Napít se ayahuasky.“ (…) „Je to odvar, který tě přenese buď do minulosti, nebo do budoucnosti. Pak se ukazuje, že kdysi byly kameny jako bláto, lehkým tlakem se daly formovat.“ (str. 49 – 50)

A na jiném místě:

„Don Juan Matus byl mexický čaroděj z kmene Yaqui, který před Castanedou – po aplikaci různých substancí z drog – odkrýval stále nové magické světy. V jednom z nich se Castaneda proměnil v obří kudlanku, v jiném chodil nad propastí po světelných provazech, které vyrůstaly z jeho těla, jindy zase získal křídla a jednoduše létal.“ (str. 98 – 99)

Tady, ve střízlivé Evropě, mě zřejmě z nedostatku zkušeností takové řešení světelného mostu a kamenů měkkých jako těsto prostě nenapadlo. Horší je, že Warszewski zaznamenal i autentickou výpověď jednoho z tamních šamanů, dona Hectora, podle které, když se napije ayahuasky, tak vidí do nitra hory, i když v ní není. A vidí tunely, podzemní jezero s ostrovem uprostřed….Objevuje se i myšlenka, že různé fantastické bytosti porůznu vytesané, jsou ve skutečnost podoby různých halucinací vyvolaných drogami. Chudák plukovník Fawcett hledal v Mato Grosso „skály, které někdy září jasným leskem“, aniž tušil, že Castaneda po požití třídenního odvaru z durmanu spatřil, že „pahorky jsou složeny s nesčetných třpytících se vláken. (…) jejich světlo bylo tak intenzivní, že se okolo udělalo jasno jako v poledne.“

Pro úplnost je třeba ještě poznamenat, že i sám Warszewski přišel při své výpravě na Marcahuasi přinejmenším do styku s kokou (v podobě odvaru z koky proti vysokohorské nemoci). Sám potom prožil neuvěřitelné věci – slyšel a čichal přízrak koně, resp. skály v podobě koně, která v noci oživla, byl svědkem toho, jak šaman olepil mrtvou a oškubanou slepici jejím vlastním peřím, vyhodil ji do vzduchu a ona zatřepetala křídly (s jasným zatleskáním) a odletěla, viděl prasklou mísu, která potom už prasklá nebyla. Viděl také skalní sochy, které byly vidět jen chvíli a zmizely (pod jiným světlem, z jiného úhlu pohledu).

Můžeme si jen položit otázku, zda se zbytečně nebráníme intuitivnímu poznání (např. pomocí drog) skutečného světa (pro jihoamerické šamany jsou všechny světy, které takto navštěvují zcela skutečné, vč. podzemních tunelů atd.) anebo zda jsou takové divy, jako světelné mosty nebo kameny měkké jako těsto opravdu jen výplodem zmatené mysli.

Jitka Lenková, obr. archiv autorky