Těžko se bojuje, když se hraje podle pravidel. A co teprve tehdy, když se do bitev a válečných střetů zamíchá ještě nějaké to nadpřirozeno. O tom by mohli vyprávět už starověcí hrdinové.

Obávanými bojovníky dávného severu bývali berserkrové. Podle legendy to byli průvodci tamějšího boha války Odina. Do boje se zásadně vrhali nazí (berr – prostý, serkr – oděv) a jako vzteklí vlci se zakusovali i do štítů nepřátel. Neuškodilo jim ani železo, ani oheň. Takových bojovníků prý bývaly celé rody a potomstvo dědilo vzteklost po otcích.

Že by zase jedna z báchorek dávných časů? Kupodivu ne. Četní starověcí historici, např. Polybios (cca 200 – 120 př. n. l.), popisují zvláštní bojové zvyklosti Keltů. Do bitev se vrhali doslova zuřivě, a aby jim nic nebránilo naplno svoji zuřivost projevit, odkládali veškerý šat. Ponechávali si jen zbraně, štíty a zlaté náhrdelníky. Přitom tropili obrovský povyk, hlavně řvali a troubili na rohy a trouby, čímž v nepříteli vzbuzovali doslova děs. Titus Livius (59 př. n. l. – 17 n. l.) popisuje souboj Římana a Kelta. Kelt postupoval tanečními kroky, šklebil se a zpíval. Dlužno podotknout, že Keltové „v boji rozpoutávali své síly a křikem splývali s veškerou přírodou, jak píše historik Camille Jullian. Irský – a tedy keltský – hrdina Cuchulainn prý po návratu z boje planul takovou zběsilostí, že všechno kolem sebe doslova zapaloval.  Ochladil se až po několika koupelích.

Psychotronické schopnosti ovšem neměly jen tyto „barbarské“ národy. Podobné techniky byly nutně známé i jiným civilizacím. Nejenom keltští bardové rozpoutávali a uklidňovali živly zpěvem svých písní. Dovedl to i řecký Orfeus i staročeský Lumír. Stejně děsivě jako Keltové ječeli před bojem Indiáni, takže nepřátelům tuhla krev v žilách. Dodnes se ostatně na jejich památku velkému řevu říká hurónský. Podobně jako irský bojovník se dokáží rozpálit tibetští lámové a v mrazivých nocích na holém těle vysoušejí prostěradla namočená do ledové vody.

Z téhož prostředí patrně pochází známá legenda o Devíti neznámých. Jedním z vědních oborů, který měli tito dávní zasvěcenci střežit, byla právě psychologická válka a teorie ovládání davu. Ne náhodou se uvádí hned na prvním místě jejich tajných znalostí. Každá učebnice psychologie totiž potvrdí, že dav lidí se chová úplně jinak než jednotlivci. Jako by jej posedl nějaký kolektivní duch, jednotná síla, které nic neodolá. Právě tuto sílu se svými magickými obřady nejspíše pokoušeli vyvolat Keltové. Zkušení okultisté ji nazývají egregor a míní tím animální, nekontrolovatelnou a zuřivou sílu provázející každé velké silně emocionálně vzrušené shromáždění lidí.

Lidská psychika je ale schopna i jemnějších úkonů, než hnát bojovníky se zkrvavenou sekerou na nepřítele.

V praxi takovou ukázku nevšedních schopností mysli prokázal Wolf Grigorjevič Messing (1899-1974). Během dvaceti minut se z Rudého náměstí dostal řetězem sedmi kontrol až do Stalinovy pracovny. Prokazoval se jim čistým kouskem papíru a přitom ji vsugeroval, že to je propustka. Stráže si navíc myslely, že vidí samotného náčelníka tajné policie Beriju a ne neznámého muže.

Tento kousek asi Stalina definitivně přesvědčil o tom, že na té parapsychologii asi něco bude.  Následoval sovětské tajné psychotronické výzkumy, jak jinak, než sovětsky gigantické. Roční rozpočet tzv. Střediska pro netradiční techniku Státní rady pro vědu a techniku se odhaduje na 100 mil. dolarů. Na jeho činnosti se podíleli i českoslovenští odborníci, v oblasti tzv. vymývání mozku.

Pozadu nezůstávaly ani USA. I když jejich náklady byly skromnější, za celou studenou válku „jen“ asi 20 mil. USD. Psychotronická válka samozřejmě zahrnovala telepatii, zjišťování jinak nezjistitelných cílů, třeba sledování nepřátelských ponorek nebo zajatých rukojmí. Tato oblast se také stala naprosto zmatečným rejdištěm tajných služeb a jejich špionážních her. Americké údajně telepatické spojení s ponorkou tak mělo vyprovokovat Rusy, aby ukázali, co v této věci dokázali oni. Dnes jsou všechny podobné projekty evidentně utlumeny – nebo utajeny ještě lépe než dříve.

Jak fascinující je třeba jenom telepatie, spojení, které nemůže nic přerušit. Nebo tzv. astrální cestování. Z člověka se vydělí jeho duchovní složka a tento dvojník se bezpečně a nepozorován vydá číst tajné dokumenty do generálního štábu protivníka.

A konec konců není k zahození ani armáda nepřítele prchající v děsu před zpívajícím nepřítelem. Naposledy to u nás dokázali husité.

 

Jitka Lenková, obr. archiv autorky