Stavitelské umění a výkony severoamerických indiánů zatím zůstávají stranou většího zájmu veřejnosti. Ostatně unikaly pozornosti již prvních bílých osadníků, kteří v pahorcích roztroušených o krajině spatřovali spíše díla přírody než člověka. Chybí jim prostě ta do očí bijící monumentálnost pyramid, ať již egyptských nebo amerických, přitom však jsou pro nás stejně záhadné.

Tisíce pohřbených lidí

Jako první se o podivné „pahorky“ v krajině začal vědecky zajímat Thomas Jefferson, jeden z „otců zakladatelů“ USA (1743-1826). Nedalo mu to ani velkou práci, protože jeden takový příhodný kopeček se nacházel v bezprostřední blízkosti jeho sídla v Monticellu ve Virginii. Jefferson při jeho průzkumu zjistil a zaznamenal, že zhruba kruhový objekt měří v průměru 12,2 metru a byl původně 3,5 metru vysoký. je jen 1,5 metru vysoký. Uvnitř nalezl asi tisíc koster vybavených na cestu do věčných lovišť milodary, což rovněž podrobně zaznamenal. Pečlivý výzkum proto Jeffersonovi vynesl přízvisko „otec americké archeologie“.

Tehdy dostupné vědecké metody mu však nedovolily blíže určit, kdy k tomuto hromadnému pohřbu došlo, zda bylo pohřbeno všech tisíc lidí najednou, anebo postupně, během třeba i desítek let, zda třeba nejde o oběti nějakého rituálu nebo válečného střetu a nakonec ani to, zda jsou všichni příslušníky jednoho etnika. Mohyla proto byla jednoduše přiřazena původním obyvatelům této oblasti, indiánům kmene Monocan, a tím také nepřímo datována. Potomci tohoto kmene si dodnes udržují povědomí své kmenové příslušnosti a tvrdí například, že Monocanové tuto oblast obývají nejméně 10 000 let. Proto i jejich mohyly vznikly – nebo začaly vznikat – před tak dlouhou dobou.

Had polykající vejce

Pohřební mohyly představují ale pouze jeden druh severoamerických indiánských hliněných staveb. měly však alespoň jasně daný účel. Oproti tomu tzv. obrázkové mohyly (effigy mounds) a jejich účel zůstávají jednou velkou velkou záhadou.

Představme si nyní ti nejznámější z nich. Říká se jí Velká hadí mohyla (obr.) a najdeme ji v okrese Adams v Ohiu. Její nám neznámí stavitelé si dali v 1. st. př. n. l. tu práci, že v krajině vytvořili obrovskou plastiku hada dlouhou přes 400 metrů, kterou nejprve v terénu vyznačili kameny a potom ji dobudovali do konečné podoby navršenou hlínou. Had má otevřenou tlamu a v ní jako by držel nějaký oválný předmět. Předpokládá se, že by to mohlo být vejce anebo slunce. Hadí tlama totiž směřuje k místu na obzoru, nad nímž zapadá slunce o letním slunovratu. Návaznost na tento významný astronomický jev se nabízí sama od sebe, ale nic převratného nedokazuje. Nějakou formu uctívání slunovratu vyvinuly snad všechny národy na světě. Podle některých badatelů v sobě tento had skrývá sofistikovanější tajemství. Mohlo by se prý jednat o zobrazení souhvězdí Malý vůz, jehož nevýznamnější hvězda, Polárka, je umístěna na konci hadího ocasu stočeného do spirály.

Možná však bude nakonec přijatelnější vysvětlení, že se jde o zobrazení totemového zvířete onoho dávno vyhynulého indiánského kmene. Kromě pahorku ve tvaru hada existují také mohyly zobrazující orla (Georgia), aligátora (Ohio) a dalších zvířat a ptáků (bizon, jelen, medvěd, rys, želva aj.) a obvykle jsou navršeny tak, že tělo zvířete je umístěno na vršku nějakého kopce a jeho končetiny směřují po svazích dolů. Výzkum těchto staveb, již tak obtížný, dále komplikuje to, že mnohé byly již dříve zničeny nebo poškozeny. Všechny však mají společnou jednu věc. Nejlépe vyniknou při pohledu shora. Pro čí oči byly asi určeny?

Hliněné pyramidy

Nejsrozumitelnější se nám mohou zdát mohyly ve tvaru pyramid, které kolem roku 700 n. l. stavěli obyvatelé v okolí Mississippi u sídla zvaného Cahokia. Nesloužily sice k pohřbívání mrtvých ani jako pocta některému zvířeti, zato by mohly být nejsevernějším výběžkem středoamerické kultury Toltéků, kteří roku 650 vyplenili mayský (?) Teotihucan nedaleko současného Mexico City. Protože se u Mississippi zjevně stavitelům pyramid nedostávalo příhodných kamenů, nezbylo jim než na stavby podle toltéckého vzoru použít hlínu. Stavěly se v celých skupinách kolem čtyřúhelníkových náměstí a jejich ploché vrcholky korunovaly dřevěné stavby sloužící jako chrám nebo obydlí kněží čí významných osobností. Za tímto centrem celého sídla se rozkládala pole zabezpečující výživu jeho obyvatel.

Umístění staveb na vrcholcích uměle navršených pahorků možná mělo i čistě praktický důvod, bažinatou krajinu. Zároveň tu však musely být také prvky nějakého rituálu, odvozeného od těch středoamerických, které nám zatím tako nejsou úplně jasné. Největší stavba v této oblasti, Mnichova mohyla (obr.), je přitom největší starověkou sypanou stavbou na světě. Se svojí základnou o rozměrech 305 x 213 metrů zabírá plochu 5,3 ha a tyčí se do výšky 30 metrů.

Navršit takovou stavbu s tehdy dostupnými technickými prostředky bylo samo o sobě zázrakem, možná však stavitelé mohyl od svých staveb také nějaké zázraky očekávali pro nás by bylo zázrakem, kdybychom dokázali zjistit jaké.

Jitka Lenková

Foto archiv autorky