Potomci boha války

Provázanost bulharské a řecké mytologie, kdy některé klasické antické pověsti mají bulharské kořeny a naopak, je dána tím, že severovýchodní oblast dnešní Bulharska částečně tvořila starověkou říši Thrákii. Její obyvatelé, Thrákové, sem přišli patrně v době bronzové a smísili se se zdejším původním obyvatelstvem. Podle všeho se však nikdy nedokázali vymanit z úrovně pouhých kmenových svazů.

V 7. až 6. st. př. n. l. začali přicházet do kontaktu s osadami, které v té době na pobřeží Thrákie zakládali civilizačně vyspělejší Řekové. Thrákové celkem logicky zatoužili po tom, aby se v očích svých sousedů alespoň trochu povznesli a jako svého legendárního předka si proto mezi starořeckými bohy vybrali bytost zajisté dostatečně imponující, samotného boha války Área, resp. jeho stejně mytického syna Thraxe. Krátkou zmínku Thraxovi jako Áreovu synovi věnuje už Homér ve své Odysee.

V některých podáních však obě postavy splývají tím způsobem, že Thrax ve významu Thrácký je jedním z přízvisek boha Área. V tomto smyslu o něm hovoří např. řecký dramatik Euripides ve své tragedii Alcestis a upozorňuje tím na skutečnost, že Áres byl tehdy považován za patrona Thrakie. Byl mu tam, kromě jiného, zasvěcen chrám v Bistonii (dnešním Řecku) se vzácnou památkou, zlatým nebo pozlaceným štítem připisovaným samotnému bohovi.

Na ochránce Thrákie se Áres hodil svými vlastnostmi dokonale. Miloval boj i vojáky, jejich statečnost a zbraně a jako poměrně pohledný, byť trochu drsný válečník získával také ženská srdce. Není proto divu, že dnešní Bulhaři se rádi považují za potomky dávných Thráků a tím i tohoto mocného boha.

Horší než divá zvěř

Z Thrácie pochází také další známá postava z antických bájí, pěvec Orfeus, syn múzy epického básnictví Kalliopé. Otec zůstává nejistý. Podle jedné verze je to sám bůh světla a umění Apollón, podle jiné thrácký král (nebo říční bůh) Oiagros, další syn boha války Área.

Orfeus dostal do vínku obrovský dar. Jeho zpěv, který sám doprovázel hrou na lyru, dokázal ztišit divoká zvířata i přírodní živly a dojmout k slzám i ty nejméně empatické bohy a lidi. Tímto způsobem si také v podsvětí vyprosil návrat své krásné manželky Eurydiky zpět mezi živé. Ovšem s podmínkou, že Eurydika půjde za pěvcem a ten se po ní smí ohlédnout až venku. Orfeus to nevydržel a Eurydiku ztratil podruhé a nadobro.

Sklíčený obrovským žalem se vrátil do rodné Thrákie a snažil se zapomenout. Možná i proto se zúčastnil plavby lodi Argo, jejíž posádka se pod velením Iasóna, krále z Iólku, vydala hledat zlaté rouno. Osudy výpravy popisuje rozsáhlá báje, v níž se jejíž hrdinové dostanou na nejrůznější místa nacházející se podle všeho v Černém moři. Přesněji identifikovat se podařilo jen Kolchidu v dnešní Gruzii a není proto vyloučeno, že Argo navštívila i pobřeží a ostrovy dnešního Bulharska.

Po šťastném návratu se Orfeus při svém putování krajem setkal s bakchantkami, opilými ženami doprovázejícími boha vína Bakcha (řecky Dionýsa). Těžko říct, čím je pěvec popudil a proč je nezklidnil svým zpěvem. Zuřivé bakchantky se zachovaly hůř než divá zvěř a Orfea roztrhaly na kusy. Jenom jeho hlava, stále zpívající, a lyra, stále hrající, se díky zásahu říčního boha Hebra dostaly na ostrov Lesbos. Tam Orfeova životní pouť skončila navždy.

Vládce kouzelného nápoje

Zatímco předchozí báje mají určitou vnitřní logiku, charakteristika a projevy dalšího thrácko-řeckého boha zůstávají tak trochu záhadou i pro renomované etnografy. Nejde o nikoho jiného než o Dionýsa (Bakcha), boha vína. I když je synem samotného nejvyššího boha Dia, lidi i bohové ho od sebe odstrkují a odhánějí. Snad proto, že mezi ně přišel mezi posledními a z ciziny, patrně z Thrákie, kam doputoval bůhví odkud. Doložen je např. jeho dávný kult ve městě Pylos na jihu Řecka (cca 1200 př. n. l.), kde je uctíván jako bůh plodnosti v podobě býka.

Druhý důvod možná spočívá v Bakchově magické schopnosti nakládat s kouzelným nápojem, vínem. Povaha vína sama o sobě zůstává vždy dvojaká a tudíž nejistá. V malém množství rozjařuje a podněcuje filozofické diskuse. Pokud se však pije nemírně, probouzí v člověku to horší, zbavuje ho zábran a vlády nad sebou samým – a to je nebezpečné.

Pro důkaz nemusíme chodit daleko. Stačí jen znovu připomenout Dionýsovy průvodkyně bakchantky zuřivě trhající na kusy ubohého Odyssea. Nevidí, neslyší. nepůsobí na ně kouzelná moc jeho hlasu. Obava z toho, aby se tímto způsobem nezvrhly jinak běžné a už tak dost rozpustilé oslavy boha Dionýsa, v Římě zvané bachanálie, jsou zcela pochopitelné.

Dnes se nám může zdát takto podezřívavý postoj k „obyčejnému“ vínu poněkud přehnaný a nepodlehneme mu ani v Bulharsku, kde víno patří k národním nápojům. Snad se vysvětlení pradávné ostražitosti skrývá v tom, že ve starověku se víno mísilo nejen s vodou, ale i s různými dalšími příměsemi, patrně někdy i halucinogenními. O co přesně šlo, nevíme. Tohle tajemství si Dionýsos i jeho bakchankty nechali jen a jen pro sebe.

Potopa byla tady

Pověst o tom, jak Bůh seslal na lidstvo za trest potopu, existuje v množství variant. Ta antická patří mezi méně známé, její osnova však odpovídá tomu, co víme třeba z Bible nebo sumerských eposů. Bůh, tentokrát Zeus, se na lidi opravdu rozzlobil a rozhodl se je vyhubit. Naštěstí se to dozvěděl Prométheus (ano, ten, který přinesl lidstvu oheň) a stačil včas varovat svého syna Deukalióna a jeho ženu Pyrrhu. Deukalión postavil loď a na ní potopu spolu se ženou přečkal. Když voda opadla, Zeus se nad nimi slitoval a dovolil jim znovu zalidnit zemi proměnou kostí země, čili kamenů, v muže a ženy.

Vědci samozřejmě pátrali po tom, kolik vody by muselo napršet, aby se vůbec někde zvedly vody do tak obrovské výše. Ukázalo se však, že ono pověstné „zrnko pravdy“ nespočívá v deštích, ale v protržení gigantické přírodní přehrady, pevninské hráze oddělující před 12 500 lety Středozemní moře od Černého v místě dnešního Bosporského průlivu.

Jak mohlo k něčemu takovému dojít? Velmi snadno. V předchozím chladnějším období ledovce vázaly obrovská kvanta vody a hladina světového oceánu ležela asi o 120 metrů níže než dnes. Jak začaly ledovce tát a hladiny moří stoupat, zvyšoval se i objem vody ve Středozemním moři a tím také tlak, kterým působilo proti hrázi oddělujícího od Černého moře. Jakmile tato hráz povolila, vtrhla do Černého moře ležícího o 70 metrů níž přílivová vlna o síle dvou set Niagarských vodopádů a zaplavila kilometry a kilometry úrodného a osídleného území.

Co všechno pod sebou asi pohřbila? Jaké poklady, jaké civilizace, jaké znalosti? Odpověď na tuto otázku leží hluboko na dně moře, které dnes tak mírně a laskavě hladívá i bulharské pláže...

Jitka Lenková

Obr.: Orfeus hrající divé zvěři (římská podlahová mozaika, Palermo, zdroj: en.wikipedia.org)