Tak nějak by se dal také interpretovat dávný bulharský obyčej chůze po žhavém uhlí, tzv. nestinářství, kdy se bosá chodidla nestinářů sice dostávají do kontaktu s ohněm, ale nikdy se nespálí. Nejde však jen o to. Tanec na žhavém uhlí představuje až vyvrcholení celého tradičního obřadu, který se koná jen na několika málo místech Bulharska a pouze jednou do roky. S ohňovými show připravenými pro turisty v jejich oblíbených destinacích toho má společného jen velmi málo.

Zbavuje hříchů i nemocí

Jak tento folklorní obřad přesně vypadá, zachycuje jeho popis v seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, kam byl zapsán v roce 2009. Vychází z jeho podoby tak, jak se dochovala ve vsi Bulgari na jihovýchodě Bulharska a v okolních vesnicích (i na řecké straně). Slaví se na svátek a k uctění sv. Konstantina a jeho matky, sv. Heleny, 3. a 4. června. Začíná průvodem (procesím) vesničanů s ikonami směřujícím k místnímu posvátnému prameni za vesnicí za zvuků bubnů a dud. Jeho vodu považují v tento den za nejvíce blahodárnou za celý rok. Na místě dostanou požehnání jak oni, tak ikony. Průvod vedou nestináři, příslušníci rodin, kde se toto „řemeslo“ dědí z generace na generaci. Ve vsi zatím nejstarší destinář pečuje o velkou hořící hranici dřeva.

Když nastane soumrak nestinář hráběmi rozhrne žhavé uhlíky do tvaru kola o průměru kolem dvou metrů. To je ale až jeho konečná podoba, protože nestinář nejprve hráběmi „vytáhne“ ze středu obloukovité paprsky, takž na chvilku všichni vidí planoucí slunce. Tento způsob rozhrnování ohně snad odkazuje k tomu, že původně se vlastně jednalo o druh slunovratové slavnosti spojované s ohňovými efekty všude po Evropě. Tomu také odpovídá datum konání blízké slunovratu. Etnografové však v původu svátku úplně jasno nemají. Shodují se pouze v tom, že je pohanský a že pochází možná až z thráckých dob, tj. z období antického Řecka. Uvádějí rovněž, že dříve tento rituál směly provádět pouze ženy, nestinářky. Postupem doby se připojili i muži, čímž vznikly tradiční nestinářské rodiny, a nakonec vývoj dospěl k tomu, že na žhavých uhlících si mohou zatančit i ti z přítomných, kteří si na to v té chvíli troufnou. Nestináři svým tancem při tomto obřadu pro celou vesnici především zajišťují blahobyt pro příští rok. Zároveň věří, že pokud přes uhlíky přenesou nemocného, ten se zázračné uzdraví. Pohanský původ svátku nepřímo dokládá i fakt, že církev nestináře pronásledovala a jejich svátek nikdy jako křesťanský neuznala, i když se koná na počest křesťanských svatých a s ikonami v rukou účastníků. právě ty jim svou zázračnou mocí chrání před popálením, z nich čerpají svoji sílu.

Je to vůbec možné?

Takovou otázku si jistě klade každý, kdo je svědkem tohoto obřadu poprvé. Mně se to poštěstilo v roce 2011, kdy nestináří přímo z vesnice Bulgari předvedli své umění v Praze v rámci bulharského folklorního dne pořádaného Národopisným muzeem. Po představení mi to nedá, abych si to také nevyzkoušela. Když zjistím, že uhlíky nepodpálí ani papír a dá se na nich udržet ruka, usoudím, že by se to přejít dalo. A také že ano. Po dvou zkušebních krocích po kraji se dalšími asi pěti kroky dostávám na druhou stranu. Bez popálenin.

Subjektivní pocit? Bylo to teplé a uhlíky píchaly asi jako štěrk. Navíc se zdá, že na některých místech uvnitř ohnivého kruhu vystupuje na povrchu poměrně dost písku. Podle mě by tímto "ohněm" bez úhony prošel každý z přítomných. Nemám ani žádný pocit tranzu nebo změněného vědomí. I když nechybí efekt na úplný závěr, kdy už se všichni rozcházejí – z oharků zalévaných vodou se valí oblaka páry.

Potvrzuje se tak zároveň pozorování očitých svědků, kdy při jiných příležitostech na uhlících nevzplál ani kapesník, který na ně spadl. Dokonce i nestinář, který nešťastnou náhodou upadl uprostřed kruhu, se zvedl a bez nejmenší újmy v tanci pokračoval. Že by tedy tahle „kaše“ nebyla nakonec tak horká, jak na první pohled vypadá?

Možná je tomu opravdu tak. Protože na uhlících nestinářů nevzplál ani papír, odhadla bych jejich teplotu pod 185 °C. Navrhla jsem proto, že až tu budou nestináři příště, bylo by zajímavé změřit skutečnou teplotu uhlíků, po niž přecházejí. To však bylo označeno za neetické. Uznávám, že zlikvidovat možná tisíciletou víru v zázračný obřad zapsaný dokonce na listině nehmotného dědictví UNESCO pouhým teploměrem by asi přece jen byla škoda. Je tím ale tato záhada vyřešena?

Opravdu zázrak

To bych netvrdila. Anglický spisovatel a badatel A. C. Clarke, který se tomuto fenoménu obsáhle věnoval, jej popisuje úplně jinak. Ohniště, přes která se chodí v Indii nebo na Mauritiu, tvoří několik metrů dlouhý příkop, v němž se leckdy i tři dny před obřadem pálí hromady dřeva, případně rozpalují kameny. Vznikající žár přitom drží diváky v uctivé vzdálenosti, zatímco účastníci obřadu touto výhní procházejí v zřejmém tranzu. Někteří z těch, kdo to z čiré zvědavosti zkusili po nich, skončili s popáleninami třetího stupně. Žár v takových výhních tedy musel být vyšší, než v případě nestinářů a jeho překonání opravdu vyžaduje dosáhnout nějaké změny vědomí. Nakonec i já sama jsem na nestinářský žhavý kruh vstupovala s pevným přesvědčením, že spálit se prostě nemůžu...

Jitka Lenková, foto archiv autorky