Poselství přesahující život a dobu, takový je základní námět písní opěvující americké národní hrdiny, ať už skutečné, nebo vymyšlené. Zpíváme si je i my a budou nám jistě znít ještě působivěji, když trochu zahlédneme do zákulisí jejich vzniku.

Joe  s kladivem

Příběh Joe Henryho, obrovitého černocha s až nadpřirozenou fyzickou silou, typická ukázka amerického folkloru, odkazuje k hrdinským dobám dobývání Západu a stavbě železnic v 19. století a vypraví (zpívá se) v několika verzích. Základem je existence dnes již zaniklého povolání ručního sbíječe, jehož úkolem bylo ručně zarážet železné tyče do skály. Tím vznikl otvor, kam se potom vložila trhavina a skála se odpálila. Takový pracovník byl placený podle hloubky děr, které takto vyhloubil. Druhá varianta vidí Henryho jako muže, který svým obrovským kladivem o váze dvaceti liber (9 kg) zatloukal nýty do pražců.

Obě verze potom přinášejí společný motiv parního bucharu, který se jednoho dne objeví na stavbě. Tomu nemohou sbíječi konkurovat, což se pochopitelně dotkne jejich profesní cti. Proč je má nahradit nějaký pitomý stroj? Joe Henry se proto rozhodne dát si s bucharem závod, samozřejmě za nadšené účasti všech přítomných. Zvítězí, ale jeho srdce obrovskou námahu nevydrží a Joe s posledním úderem padá mrtev k zemi. Jeho osud jako příklad odvahy a vytrvalosti opěvuje několik variant lidových písní s výrazným rytmem připomínajícím údery kladiva, které se používaly k udržení tempa při té které činnosti (working songs) Žádná z nich, pokud vím, nebyla převedená do češtiny. Vzhledem k tomu, co také dokážou naši textaři s původními předlohami provádět, se chce dodat „naštěstí“.

Velký zlý John

Přesně takový osud stihl v našich podmínkách další legendární americkou píseň nazvanou Velký zlý John (Big Bad John). Autentický převod textu odpovídající originálu se u nás objevil až v poslední době, dlouho po té, co se s ním čistě parodicky (a ke škodě věci) v šedesátých letech vypořádalo divadlo Semafor. Z původní americké verze, kterou v roce 1961 složili Dean a Roy Acuffové, z ní zůstal na místě jen refrén „Big Bad John“. Příběh tohoto dalšího obrovitého černocha vysokého šest stop a šest palců (201 cm) o váze 245 liber (cca 110 kg) přitom autoři vystavěli podle nejlepších tradic baladického žánru. Mlčenlivý John doma na Jihu kohosi zabil, a proto odešel na Sever. Tam si našel práci v dole, v níž se samozřejmě díky svým fyzickým předpokladům více než osvědčil. Navíc zachránil život svým dvaceti spolupracovníkům, když dokázal udržet hroutící se výdřevu dolu tak dlouho, než se dostali všichni do bezpečí. Sám ovšem v dole zahynul. Zda autoři vycházeli z osudů nějakého konkrétního člověka, není známo, vyloučit se to ovšem nedá.

Frajer Joe byl ve skutečnosti osel

Největší překladový kotrmelec ovšem udělal hrdina u nás známý jako Frajer Joe, v originále Joe Magarac (čti megerek), což v chorvatštině neznamená nic jiného než osel. U nás by toto přízvisko bylo hanlivé, v chorvatském kontextu znamená ocenění vytrvalosti a „mezkovitosti“ dotyčného. Joe Magarac se poprvé objevil v roce 1931 v povídce z prostředí dolů na rudu v Pittsburgu, kde pracovali přistěhovalci z Evropy. Je považován za jakéhosi patrona hutníků, který se zázračně zjeví vždy tam, kde jim hrozí nějaké nebezpečí, a zachrání je.

Postava Joea Magaraca pěkně zamotala hlavu i samotným americkým etnografům. Přes veškerou snahu se jim nepodařilo dohledat původní ústní tradici, která by se k ní vázala, a proto pochybují o tom, že skutečně patří k americkému folkloru. Pátrání po skutečném Joeovi Magaracovi anebo alespoň po jeho předloze neusnadňuje ani to, že podle jedné verze balady se sám zrodil v nitru hory a z její železné rudy a byl tedy sám celý ze železa (oceli). Podle jiné verze naopak při pokusu o záchranu kolegů v huti spadl do roztaveného kovu. Když bylo železo z této tavby použito na stavbu mlýna, byl ten mlýn vlastně postaven i z Joe Magaraca. Také se dochovala varianta, v níž bylo toto železo použito na stavbu železnice. Pro nás zajímavé je jistě i to, že česká komunita žijící v Americe udělala z hlavního hrdiny Čecha, vzorného chlapce, který bez odmlouvání následoval své rodiče do práce v hutích. Všechny verze se však shodují na tom, že šlo o mimořádně fyzicky zdatného bělocha.

Do písňové podoby  postavu Joe Magaraca úspěšně převedla v roce 1964 americká folková skupina The New Christy Minstrels a náladu původní balady zdařile vystihla i její česká verze v podání skupiny K. T. O.  Nakonec se dá i pochopit proměna „Osla“ ve „Frajera“, i když třeba takový Mezek Joe by taky nebyl špatný...

Jitka Lenková

obr. Joe Magarac (archiv autorky)