Záhadné Derinkuyu může navštívit každý

Jedna z největších tureckých záhad, město Derinkuyu vytesané kompletně v podzemí, nemůže dnes chybět v itineráři zájezdu do Turecka u žádné aspoň trochu slušnější cestovní kanceláře. Přesto o něm do roku 1963 neměl nikdo ani tušení. Naopak od té doby se v Turecku podařilo objevit na třicet dalších podobných podzemních měst a tím seznam těchto podivuhodných památek nemusí ani zdaleka ještě končit.

Třináct pater, kilometry chodeb...

Z evropského historického podzemí jsme zvyklí maximálně na pár stovek metrů chodeb pod historickými jádry některých měst, kdy se tři patra nad sebou považují již za unikát. Dávní obyvatelé Turecka své podzemní příbytky budovali podstatně velkoryseji. Podzemní město Derinkuyu nacházející se asi 30 km od města Nevsehiru v Kapadokii se jinak než jako město nazývat opravdu nedá. Už jen na povrchu by zabíralo plochu o rozloze čtyř kilometrů čtverečních, pod povrchem si však musíme představit třináct pater podzemních prostor. S trochou nadsázky můžeme v duchu z podzemí udělat nadzemí a máme tady sídliště s třináctipatrovými paneláky. Naše civilizace staví takto úsporně vertikálně do výšky proto, aby šetřila vzácnými a drahými pozemky v centrech měst. Stavitelé Derinkuyu stavěli vertikálně do hloubky asi z jiných důvodů, než že by měli na povrchu málo místa anebo se báli pouštět do stavby výškových budov.

Projektant neznámý

Co je tedy k hloubení tak rozsáhlých podzemních prostor? K jakému národu či kultuře patřili? Odborníci zase jednou stojí před veřejností s téměř prázdnýma rukama. Není to však jejich vina. To sami stavitelé tureckých podzemních měst za sebou důkladně zametli všechny stopy. Přitom to nemohlo být vůbec jednoduché.

Začněme tedy od začátku. Byla kdysi jedna civilizace či kultura, která se rozhodla, že si v podzemí vyhloubí něco jako město, kdy by mohli její příslušníci dlouhodobě poměrně spokojeně ve skrytu přebývat. Neznámý projektant či projektanti pamatovali jak na obytné prostory, tak na skladiště potravin, na nádrže s vodou a jejich doplňovaní z pramenů stejně jako na ventilační šachty a patrně nezapomněli ani na latríny. Situaci jim sice poměrně tvrdé podloží nijak neulehčovalo, nebylo tedy jednodušší hloubit umělé jeskyně než stavět domy, jak je také v některých lokalitách také bylo možné. Na druhou stranu ale potom vyrubané prostory nehrozily zřícením.

A když bylo dílo hotovo, nikdo ho nepoužil. Alespoň v době, kdy vzniklo. Kdyby se tak stalo, museli by obyvatelé podzemního města nechat po sobě alespoň nějaké stopy. To po sobě všechno opravdu tak důkladně uklidili? Vždyť jich tam mohlo bydlet až dvacet tisíc, v nouzi jistě i víc. To tam nikdo z nich opravdu nic nezapomněl, nic neztratil? Anebo tam nikdo nikdy nepřebýval, ani dočasně? Zřejmě ne. Nemáme k dispozici jediný, byť sebedrobnější nález, který my nám mohl pomoci tuto hádanku rozluštit. A tak archeologové jen odhadují, že by toto podzemí mohlo být vyhloubeno již kolem roku 3000 př. n. l., kdy tuto oblast obývali Chetité. Je to však jen hypotéza bez důkazů vycházející z obecných znalostí o osídlení tohoto místa.

Dokonalé utajení

Jedno podzemní město tohoto typu bychom mohli brát třeba i jako jisté podivínství, i když monumentálních rozměrů. Jenže čtrnáct kilometrů daleko má Derinkuyu souseda, podzemní město Kaymakli. Údajně je s ním dokonce spojeno zvláštní chodbou. Na spojení mezi oběma městy by mohlo poukazovat i to, že v každém z nich se našel křesťanský kostel. Neznamená to však nutně, že by si podzemní prostory tohoto rozsahu jako úkryt vyhloubili křesťané. Už jen proto, že by pro ně byly zbytečně velké. Spíše se do nich jen uchýlili podobně jako v Římě do katakomb pod městem. To zní ještě pravděpodobněji, když se zmíníme ještě o existenci dalšího podzemního sídliště Özkonak objeveného v roce 1972 a určeného pro neuvěřitelných 60 000 obyvatel.

Ať už ona podzemní města, téměř by se chtělo říct kryty, vyhloubil kdokoliv, měla zůstat v utajení. Obrovské množství vytěžené horniny bylo zřejmě nenápadně rozptylováno po okolí, chodby bylo možné zavřít zevnitř kruhovými dveřmi a zvenčí zamaskovat. Tím více zaráží skutečnost, že přes obrovské množství práce, srovnatelné možná i s postavením pyramid, zůstala tyto impozantní podzemní sídliště nakonec nevyužita a vchody do nich byly zasypány. Jen náhodou některé z nich později objevili pronásledovaní křesťané a poté se na tyto podzemní úkryty na několik set let zcela zapomnělo. Objeveny byly nakonec náhodou a vlastně podobně jako některé přírodní jeskyně - díky slepici, která se doslova propadla do Derinkuyu.

Útok z vesmíru?

S nejodvážnějším vysvětlením účelu obrovských uměle vytvořených podzemích přišel Erich von Däniken téměř vzápětí po jejich objevení. Ne, nevytvořili je mimozemšťané, jak byste třeba teď hádali, ale lidé - samozřejmě ale proto, aby se chránili před mimozemšťany, lépe řečeno jejich útokem ze vzduchu. Švýcarský badatel předpokládá, že takový útok mohl být veden i jadernými zbraněmi a podzemní turecká města vlastně byla od počátku protiatomovými kryty. I když tato teorie patří mezi ty asi nejméně pravděpodobné, jiná, uvěřitelnější, se zatím neobjevila.

Jitka Lenková

Foto: : www.willunderground.wordpress.com, www.geolocation.ws