Přenesme se na chvíli o dva tisíce let zpátky na pláně Nového Mexika. Vidíme zdejší obyvatele, indiány, jak se věnují v té době obvyklému sběru a lovu. Po nějaké civilizaci „vyššího řádu“ ani stopy. A teď „skočme“ do roku cca 1000 n. l. Stojíme před stavbou, jejíž mohutnost nám bere dech...

700 místností

Kdo ji jako by zázrakem vybudoval? Tajemný národ, který později Navajové pojmenovali jako Anasazie, tj. „ti staří“. Když mluvíme, o zázraku, mluvíme tak plným právem. Předci pozdějších typických prérijních indiánů žijících ve zhruba stejných podmínkách, podobného pokroku nikdy nedosáhli. Stále se živili pouze lovem a jejich kultura, později podpořená dovezenými koňmi, i nadále kočovnickou. Nikdy se nepřehoupli do éry zemědělství jako civilizace jižní a střední Ameriky, s tím se nedobrovolně seznámili až koncem 19. století v rezervacích. Anasaziové před tisíci let však nabízejí úplně jiný obrázek.

V první řadě si budují stálé příbytky, později Španěly nazývané puebla. Dochovala se dodnes. Nejrozsáhlejší z nich, Pueblo Bonito, částečně poničené sesuvem půdy roku 1941, bylo vystavěno ve tvaru písmena D a archeologové v něm napočítali přes 800 místností v osmi patrech nad sebou. Jenom na jeho zastřešení bylo patrně třeba dovléct a upravit tisíce kmenů stromů, po nichž dnes není v krajině ani památky. Podle odhadu zde mohlo žít tak 1200 obyvatel. Něčeho (někoho?) se však báli, protože jejich pueblo připomíná pevnost, a to velmi obtížně přístupnou. Nevíme však, zda k obraně skutečně někdy posloužila.

Vzdálenosti však Anasaziům problémy zjevně nedělaly. V roce 2009 byly v jejich keramických nádobkách zjištěny stopy kakaa, které je nejblíže dostupné až v Mexiku, 1900 km daleko. Do té doby se předpokládalo, že jako první dovezli kakao do Severní Ameriky teprve Španělé. Ostatně pozoruhodná je anasazijská keramika sama o sobě. V této lokalitě a v této době je obecně považována za vzácnou a tady se jen v jedné místnosti našlo 111 keramických nádob najednou!

Silnice bez kol

Ještě lépe si rozmach této kultury představíme, když si uvědomíme, že v okolí Puebla Bonito nakonec osídlila území o rozloze 6x větší než je území ČR. Anasaziové svá puebla budovali v krajině podle přesného plánu a je obtížné si jen představit, jaké geometrické znalosti k tomu tato kultura musela mít a odkud je získala. Ne, že by v tomto ohledu byla ve světě zas až takovou výjimkou, pozoruhodná je spíš rychlost, jaké této úrovně dosáhla. Maně se nabízí otázka, zda Anasaziům přece jen někdo nepomáhal. I když ne rovnou mimozemšťané (i tak se dají vykládat některé dávné indiánské mýty), tak třeba nějaká jiná, nám dnes neznámá vyspělá civilizace, jejíž stopy a náznaky se dají s trochou dobré vůle vysledovat nejen u Anasaziů.

S inky mají třeba společnou vášeň pro silnice, a to stejně, jako inkové a další indiánské národy, ani Anasaziové nepoužívali kolo. Třebaže se objevuje se třeba u některých indiánských hraček, nějak je nenapadlo tyto hračky zvětšit a používat k dopravě nákladu.

Zmizeli beze stopy

Kromě silnic, keramiky, puebel a dovozu kakaa (přinejmenším) se Anasaziové věnovali ještě dalším činnostem. Pěstovali obilí, tkali látky, lovili králíky a horské ovce a chovali psy a krocany. Setkávali se ve větších místnostech, které nesloužily k bydlení, zvaných kiva. V Pueblo Bonita jich zatím bylo odhaleno 15 a některé mohou pojmout až několik set lidí. To by nahrávalo teorii, že puebla obecně (zatím jich bylo objeveno kolem tisícovky, byť menších, než Pueblo Bonito) sloužila ne k bydlení, ale jen k občasným shromážděním. Archeologové tak usuzují podle nepřiměřené malého množství ohnišť v pueblech.

Co asi tak Anasaziové na takových shromážděních řešili? Tak to netušíme ani vzdáleně, protože k vynálezu písemného záznamu nedospěli. Petroglyfy, které po sobě (asi) zanechali, byly možná srozumitelné jim samotným, ale nám už ne.

S jistotou rozumíme jen jedné anasazijské památce, astronomické observatoři na hoře Fajada Butte (tj. Sluneční dýka). Štěrbinou ve skále při východu slunce o rovnodennosti nebo slunovratu projede sluneční paprsek právě jako dýka a dopadne na střed jedné ze dvou spirál na protějším kameni. Podobným způsobem mohly být využívána okna v pueblech. Bylo (a dosud je) tak možné pozorovat  řadu astronomických jevů vč. 18,5 roku dlouhého lunárního cyklu. Vůbec však nevíme, proč je Ansazijové sledovali, protože zemědělsky tato pozorování žádný význam nemají...

Naše pátrání po zázracích Anasaziů by bylo snadnější, kdyby na jejich kulturu navázala nějaká další.  To se však nestalo, jejich následovníci, Hopiové a Navajové, přišli do liduprázdné krajiny.

Možná Anasazie z jejich puebel vyhnalo dlouhotrvající sucho nebo vyčerpaná půda. S přihlédnutím k jejich stykům s Mexikem nakonec mohli odejít i nečekaně daleko, na místa, kde by nás ani nenapadlo je hledat. Tak skončil anasazijský zázrak, který se na kulturní mapě Ameriky mihl jako meteor – oslnivě, ale jen nakrátko.

 

Jitka Lenková

Foto: Anasazijské sídliště Mesa Verde (archiv autorky)