Skupina odvážlivců se prodírá neprostupnou vegetací. Pod nohama jim čvachtá bahno a možná i něco jiného. Lepší se tam nedívat. Každých pár kroků se navzájem zbavují pijavek a obezřetně se rozhlížejí. Tyhle drobné, krvelačné potvůrky tu mohou mít větší příbuzné. O hodně větší a podstatně krvelačnější. Vítejte v Kongu!

Naše smyšlená výprava má před sebou náročný, ale velmi zajímavý úkol. Konečně objevit bájné a obávané   stvoření zvané domorodci mokele mbembe. Říkají mu také vodní slon, ale víc než jemu se prý podobá nějakému dinosaurovi! Jednoho takového prý ulovili, rozporcovali a snědli někdy v padesátých letech minulého století  v bažinách u jezera Telle v severním Kongu. Tenhle úlovek měl lesklou černou kůži,  mohutný ocas a dlouhý ohebný krk. Nepodobal se žádnému známému africkému zvířeti a od té doby ho tam už nikdo neviděl.

Což však nemusí znamenat nic jiného, než že se toto podivuhodné zvíře jenom stáhlo do ústraní. Mělo by kam. Z jezera Telle totiž vede hluboký kanál do neprostupných bažin kolem nedalekých řek Sangha a Bai.  Kromě toho bylo podobné zvíře pozorováno i na jiných místech, třeba v řece Meinu v Kamerunu. Není to žádný drobeček, dosahuje tam údajně délky až 12 metrů a váhy několika tun. Hravě proto nejen převrací čluny, ale také napadá jinak velmi nebezpečné hrochy stejně jako krokodýli. Ti prý proto tuhle řeku pro jistotu nadobro opustili. Mokele-mbembe se tak kromě dalších domorodých názvů jako m´kuu´m´bembu, nbymala či kojje-ja-menia dočkal i přezdívky africký drak nebo vodní lev. Ty, zdá se, mluví za všechno.

Velmi špatnou pověst má další legendární  africký ještěr a blízký soused mokele-mbembe, ovšem tentokrát létající. Očití svědkové, kteří ho v letech 1932 – 33 pozorovali ve vnitrozemí Kamerunu a na hranicích Konga a Angoly, přísahali, že pokud to nebyl rovnou pterodaktylus, tak se mu rozhodně značně podobal. I on si za svůj domov vybral zdejší bažinaté lesy a také jeho domorodci dobře znají. Pojmenovali ho kongamato, častěji však o něm mluví jako o přízraku smrti. Věří, že ten, kdo ho spatří, zanedlouho zemře.

Naproti tomu zcela neškodný by měl být býložravý tvor zvaný lau či dingoneke. Jak si vyprávějí příslušníci místních kmenů Dinků, Nuerů a Šilluků, žije v jeskyních vymletých vodou u říčních břehů   na středním toku řeky Sanga v severním Kongu, v bažinách jižního Súdánu a na horním toku Bílého Nilu. Má hladkou hnědou kůži jako plazi a je větší než hroch, ale menší než slon. Hlavu mu prý zdobí jeden kel nebo roh. Že by tedy nosorožec? Ale s tím by si ho přece domorodci nespletli!

Tím však výčet více či méně hrozivých neznámých obyvatel dosud neprozkoumaných částí Afriky ani zdaleka nekončí. Zatímco ke lvu chovají domorodci žijící v okolí jezera Tanganjika v Tanzánii jen docela obyčejný respekt, mgva u nich budí nepředstíraný děs. Jak by také ne, když její jméno v překladu znamená „požírač lidí“ a ze všeho nejvíc připomíná obrovského, dávno vyhynulého jeskynního lva! Pyšní se šedou srstí a hlavně je výrazně větší a prý i chytřejší než obyčejný lev nebo tygr. Má však podstatně kratší ocas, než oni. Dosahuje až výšky osla a dochovala se po ní dokonce hmatatelná stopa, chomáč šedých chlupů v zaťaté pěsti jedné z jejích obětí. Zjistilo se teh dy, že tyto chlupy nepatří žádné známé kočkovité šelmě.

Velmi podobně se chová a vypadá další zvíře podobného druhu zvané čipekve, něco jako šavlozubý tygr. Žije u vody a ve dvojicí dokáží tyhle „kočičky“ skolit i slona, který jinak nemá přirozeného nepřítele. Pokud se čipekve vyskytuje v horách, říká se mu tam vasoko.

Můžeme brát desítky zpráv o těchto dosud neobjevených zvířatech vůbec vážně? Afričané si rádi vyprávějí různé fantastické příběhy a tyhle mezi nimi nemusí být výjimkou. Jenže ke každému zde zmíněnému tvoru můžeme přiřadit nějakého jeho vyhynulého příbuzného: mokelem-mbembe by mohl být potomkem  jednoho druhu dinosaurů   – kachnozobých hadrosaurů, o kongomatuovi jako jednom z pterodaktylů rodu Pteradon téměř není pochyb, býložravých dinosaurů žijících ve vodě známe také docela slušnou řádku a jeskynní lvi a šavlozubí tygry byli současníky člověka ještě před 20-30 tisíci lety. Co by jim mohlo zabránit přežít až dodnes?

Především to, že by se nedokázali přizpůsobit měnícím se okolním podmínkám, stejně jako jejich dávno vyhynulí příbuzní. A kdyby se náhodou dochovala nějaká ostrůvkovitá populace, měla by zřejmě tak málo příslušníků, že by nebyla dlouhodobě schopna dalšího rozmnožování. Proč však soudíme, že oněch „afrických příšer“ žije na světě jen pár kousků? Jenom proto, že setkání s nimi jsou tak ojedinělá?

Shodou okolností právě v afrických pralesech došlo již k řadě překvapivých zoologických objevů. Stejně jako o mokele-mbembe si domorodci vyprávěli o gorile a Evropané jim nevěřili – až do roku 1864, kdy věda oficiálně uznala její existenci. A to není zrovna zvíře, které by se dalo jen tak přehlédnout, gorilí samci váží i dva metráky. Přesto     byla v srpnu 2008, právě ve vnitrozemí Konga, nečekaně objevena gorilí populace odhadovaná    na 125 tisíc kusů.

Podobným přízrakem bývala pralesní žirafa okapi, domovem rovněž v konžském pralese. První kusy byly do Evropy dovezeny až roku 1910, přitom jde o zvíře velikosti koně, jak se dnes mohou na vlastní oči přesvědčit návštěvníci ZOO ve Dvoře Králové.

A obří ještěři? Kromě všeobecně známých, byť obřích krokodýlů, připadají v úvahu také varani. Ti komodští, objevení, mimochodem, teprve roku 1912, měří až tři a půl metru a váží až 150 kg. Ulovit, roztrhat a sežrat kozu, nebo neopatrného turistu, pro ně nepředstavuje žádný problém.

Právě takové objevy dávají naději, že v nitru Afriky, ale i jinde, se dodnes může skrývat a přežívat nějaký neznámý a přitom dosti velký živočišný druh, i když přežití dinosaurů do dnešní doby střízlivá úvaha spíše vylučuje. Může to však být nějaký jiný vzácný ještěr anebo savec, dnes stejně neznámý jako před sto lety okapi nebo varan komodský. Teď jenom musíme ještě doufat, že nevyhyne, než se nám ho podaří objevit.

Jitka Lenková

zdroj: zahadno.bloger.cz