Chceme-li dovodit nějakou souvislost mezi euroasijským a americkým starověkem, musíme posunout datování amerických pyramid a připustit, že stály na svém místě daleko dříve a že přicházejícími civilizacemi byly jen dodatečně využity třeba jako hrobky a že to nebyl jejich původní účel. Takovému posunu v datování by odpovídal i nález jihoamerické pyramidy v Cuicuilco, zalité nejméně 7 tis. let starou lávou. Encyklopedie archeologie se však, i když tuto lokalitu uvádí, o žádné lávě nezmiňuje a podle C₁₄ datuje Cuicuilco nejdále do 9. st. př. n.l. Konstatuje však, že nálezy keramiky jsou podobné nejranější keramice z Teotihuacanu. Současné zdroje (Wikipedie) uvádí, že lávou je zalité celé archeologické naleziště a že právě tato okolnost přispěla k jeho velmi dobrému zachování. Toto lávové pole vzniklo v důsledku jedné z erupcí nedaleké sopky Xitle, konkrétně roku 50 př. n. l. dostalo i svůj vlastní název "Pedregal de San Ángel" (tj. něco jako Svatoandělské kamení). Nelze samozřejmě vyloučit, že pod tímto lávovým polem se skrývají starší výlevy magmatu z předchozích erupcí, pod nimiž se rovněž mohou ukrývat pozůstatky nějaké dávné kultury.

Tak úplně vyloučeno to totiž přece jenom není. Zatímco dříve jsme považovali předkolumbovské americké kultury ve srovnání s těmi evropskými starověkými za opravdu "mladičké", dnes to začíná vypadat poněkud jinak.

Lavinu velmi pozoruhodných nálezů zahájily objevy na peruánském archeologickém nalezišti Sechín, které se rozkládá na soutoku řek Casma a Sechín, tj. přibližně 370 km severně od Limy a asi deset kilometrů od břehu Tichého oceánu. Rozsáhlý komplex sestává se z řady různých staveb a rozkládá se na rozloze odhadované na deset kilometrů čtverečních. I když Sechín objevil již v roce 1937 peruánský badatel Julius César Tello (1880–1947), to nejdůležitější vyšlo najevo až koncem minulého století. Tehdy se podařilo, a to nezpochybnitelně, pomocí radioaktivního izotopu uhlíku C₁₄datovat dřevěnou vzpěru nalezenou uvnitř jedné z tamních pyramid, a to do roku 1600 př. n. l. Tím se Sechín rázem ocitl na archeologickém výsluní. Proč však trvalo tak dlouho než došlo k tak zásadnímu objevu, když radiokarbonovou metodu datování objevil americký fyzik W. F. Libby již roku 1946 a v roce 1960 za ni získal Nobelovu cenu? Archeologové prostě do té doby věnovali pozornost dostupnějším peruánským památkám a objevy J. C. Telloa zůstávaly dlouho stranou. Možná i proto, že Tello byl původem indián, jehož mateřštinou byla kečuánština. A i když vystudoval na Harvardu antropologii, dařilo se mu články o svých objevech publikovat pouze v okrajových periodikách, takže je mnohdy neznali ani ti odborníci, kteří byli schopni číst ve španělštině.

Senzační objev, který posunul jihoamerické předkolumbovské dějiny o takový kus v čase zpět, nezůstal ojedinělý. Přišel Caral, lakonicky popisované jako "nejstarší město v Americe". Jednalo se o archeologické naleziště nacházející se cca 200 km od Limy, jedno z asi třiceti sídlišť kultury nazývané Norte Chico. Ani tady nechybí obligátní pyramidy, objevené již v roce 1948 Paulem Kosokem (1896–1959), který se proslavil svým objevem linií na pláni Nazca. Caralu nevěnoval v té době mnoho pozornosti. Zdálo se mu, že tam chybí artefakty, především keramika, která se tehdy považovaly pro andské kultury za typickou. Platilo tehdy, že kde není keramika, nemůže být ani civilizace.

O téměř padesát let později toto místo učarovalo peruánské archeoložce Ruth Shadyové. Dostala se tam poprvé v roce 1994 vlastně náhodou, když vzhledem k nepokojům v zemi hledala nějaké údolí pokud možno nedaleko Limy, které nebylo ještě prozkoumáno. Stále se mělo za to, že za průzkum nestojí, protože tam stále ještě nebyl objeven ani jediný keramický střep. A stejně jako za Kosokových časů odborníci nepředpokládali, že by se jakákoliv civilizace obešla bez keramiky a zemědělství a vystačila jen s lovem a sběrem, byť v tomto případě mohla využívat díky blízkosti Tichého oceánu i tzv. mořské zdroje. Doktorka Shadyová získala na dva měsíce finanční podporu National Geographic Society právě proto, aby se pokusila najít v Caralu onu "chybějící" keramiku. To je jí nepodařilo a nezískala potom ani podporu z žádného jiného zdroje. V letech 1996–1999 tedy Caral zkoumala na vlastní náklady, případně s pomocí studentů, jimž však musela, rovněž ze svého, platit alespoň stravu. Její chvíle slávy nastala, když ji starosta z nedaleké vesnice, zvědavý, co to tam asi v tom údolí může být, půjčil dva obecní pracovníky, a sousední starosta rovněž. Největší kus práce však odvedla peruánská armáda, jejíž představitele Shadyová rovněž získala pro spolupráci. Vojáci odkopali vršek jednoho z pahorku a uvnitř něj narazili na kamennou pyramidu, jasný znak pokročilé civilizace – byť neznalé keramiky. Pro dataci pomocí C₁₄ se podařilo objevit zbytky rákosových pytlů, v nichž nosili stavebníci kameny na stavbu. A ukázalo se. že sou staré až 4700 let! Ještě o tisíc let starší, než výše zmíněný Sechín. Některé objekty v Caralu bylo možné dokonce datovat až do roku 3000 př. n. l., čímž se stávají podle oficiální archeologie regulérními současníky egyptských pyramid. (Pokud bychom jejich stáří neposunuli až na kontroverzních 7000 let př. n. l., či ještě dále, jak také někteří badatelé zkoušejí.)

Jitka Lenková

----------------

Čerpáno z knihy Jitky Lenkové:

Záhadné vynálezy minulosti

V historii máme pouze jedinou jistotu, a to je stále stejnoměrně plynoucí tok času. Do něj řadíme události tak, jak se postupně staly. Co když ale do skládanky dějin něco nezapadne?
Co když narazíme na to, že v době kamenné někdo postřelil pratura z kulovnice? Nebo že starověká města zničil jaderný výbuch? Budeme se ptát, jak je to možné, nebo to zameteme pod koberec a budeme dělat, že se nic nestalo?
Podobných nesrovnalostí existuje v historii celá řada – v knize Záhadné vynálezy minulosti hledá autorka odpovědi alespoň na některé z nich...

Zakoupit jí můžete zde: http://www.albatrosmedia.cz/zahadne-vynalezy-minulosti.html