Za starých časů se na jičínském zámku usadil urozený pán se svými dcerami, starší Meluzínou a mladší Kateřinou. S Meluzínou bylo dobré pořízení, neboť byla samá dobrota. Ale od Kateřiny, která překypovala záští, chamtivostí a panovačnou pýchou nic dobrého nevzešlo. Anžto Meluzínu měl otec pro její dobrotivost raději, Kateřina ji z duše nenáviděla a snovala plány, jak ji zbavit otcovy náklonnosti.

Meluzína velice ráda vycházela do okolních luhů a hájů, což se jí stalo osudným. Kateřina pídící se po jakékoliv zámince, jak by svou sestru v očích otce zhanobila, sledovala ji na každém kroku. A jednoho dne zastihla Meluzínu, jak se u hájku dala do řeči s chasníkem, jenž vedl bujného hřebce. Nevinného rozprávění, kdy chasník vyprávěl Meluzíně, co se událo ve vsi, jak se splašeného hřebce všichni polekali a jedině on jej dovedl zkrotit, využila Kateřina ke svým nekalým úmyslům.

Zlá náhoda jí ještě do cesty přivedla stařenu s otepí, od níž vyzvěděla, že onen chasník je kovářův syn Vít. Kateřina přislíbila stařeně groš, když s ní půjde na zámek a tam vypoví, co viděla. Urozený pán se velice zarmoutil, že jeho milovaná dcera takto hanobí jejich rod. Zármutek se však záhy obrátil v nezkrotný hněv a jakmile se Meluzína vrátila, dal ji uvěznit do věže na hradě Kumburk.

Dlouhá léta Meluzína proplakala ve věži nad tím, jaká křivda se jí stala. Uplynulo mnoho času, když posel přinesl na Kumburk zprávu o smrti jejího otce. V té chvíli se Meluzína rozplakala štěstím, že jejímu utrpení bude konec. Avšak Kateřina uplatila hradní posádku, aby věznila Meluzínu dál. Nebohá Meluzína propadla trudomyslnosti. Mnohokrát v zoufalství chtěla skokem z okna věže ukončiti svůj život.

Jedenkráte, kdy u okna věže stála a myšlenkou na smrt se obírala, vytrhl ji z trudné mysli hluk pod hradem. Vyklonila se z okna a spatřila rytíře s družinou. Meluzína se zalekla, že Kateřina pro ni posílá ozbrojený doprovod, anžto pro ni další utrpení chystá, a tak zoufale zvolala: „Odsud mne nedostanete, to raději skokem z okna svůj život skončím, než bych snášela další útrapy!“

Rytíř pohlédl vzhůru k věži a poté co spatřil v jejím okně pannu, odvětil jí: „My tě nechceme odvést paní. Ztratili jsme se ve zdejších lesích a hledáme cestu domů.“

„Pověz paní, kdo a proč ti činí útrapy?“ vyzvídal rytíř.

Meluzína mu vypověděla, jaké křivdy se na ní dopustila její sestra Kateřina.

„Rád bych ti pomohl, pověz mi, co bych měl učinit,“ vybídl ji soucitně rytíř.

Snad sám Bůh mi seslal pomoc, zaradovala se Meluzína a pravila: „Když mne zbavíš mého vězení, stanu se tvou ženou a dědičkou jičínského panství.

„Pověz mi, jak se odsud dostanu domů a slibuji ti na svou čest, že se co nejdříve vrátím se zbrojnoši a zbavím tě tvého vězení,“ odvětil ji rytíř.

 

A jak slíbil, tak učinil. Zanedlouho dorazil rytíř s početným houfem zbrojnošů před kumburskou bránu a vyzval posádku hradu, aby mu vydala Meluzínu. Avšak hradní posádka dobře placená groši paní Kateřiny, se jen tak nechtěla vzdát svého dobrého bydla. Nejen, že se postavila neznámému rytíři na odpor, ale dokonce jejich vůdce, přikázal Meluzínu svázat a ukrýt ji ve sklepení se střelným prachem, které chránily mohutné železné dveře. Darmo však posádka Kumburka odolávala náporu nepřátel, se soumrakem pronikl rytíř se zbrojnoši do hradu. Pod hrozbou smrti, vyzvěděl od jednoho ze zajatých obránců, jak se k Meluzíně dostane. Chvatným krokem pak spěchal rytíř s se dvěma zbrojnoši ke sklepení. Když otevřeli těžké železné dveře a sestupovali po strmých schodech dolů s pochodněmi, netušil, že tam spatří Meluzínu poprvé a naposled.

Sotva zahlédl její vyděšenou tvář, ozval se ohromný výbuch, jelikož zbrojnoš, jenž sestupoval za ním, klopýtl a upadl tak nešťastně, že pochodní zažehl střelný prach rozsypaný po zemi. Soudky s prachem pak dokonaly žalostné dílo. Skoro celý hrad roznesly do povětří a s ním i Meluzínu a její zachránce.

Od těch dob, když vichr hvízdá v korunách stromů, mezi rozvalinami Kumburka kvílí nářek nebohé Meluzíny. Její naříkavý pláč nad křivdou, jenž se jí stala, roznáší vítr až do komínů lidských obydlí.

A jelikož pověst o Meluzíně k nám doputovala až z Francie, kde Meluzína byla francouzská Bílá paní - napůl žena, napůl had, která se zjevovala se na hradě Lusignan, je i kumburská Meluzína spojována s přízrakem Bílé paní.

Pravdivým jádrem pověsti o Bílé paní Kumburské – Meluzíně se stal krutý osud Elišky Smiřické, která byla vězněna svým otcem na hradě Kumburk, anžto se spustila s prostým chasníkem.

 

Zdroj foto: http://www.kumburk.cz/