Nejproslulejší Bílou paní je Perchta z Rožmberka, o jejímž strastiplném životním údělu vypovídají dopisy uložené v třeboňském archivu.

Perchta z Rožmberka dcera Oldřicha II. z Rožmberka a Kateřiny z Vartenberka se narodila léta páně 1430. V šesti letech ji zasáhla první rána, zemřela ji matka, na níž velmi lpěla. Poté byla svěřena do péče své tety Perchty z Kravař. Pro své lidumilné a ušlechtilé srdce byla milována lidem. A tak, když potkala svou velikou lásku rytíře Petra ze Šternberka, všichni jim přáli šťastný osud.

Do štěstí zamilovaného páru však nelítostně zasáhl její otec Oldřich II s úmyslem svou dceru výhodně provdat. Jakoby nestačilo neštěstí, že Perchta se musela vzdát své velké lásky, ještě její budoucí manžel Jan z Lichtenštejna byl hrubián, který si rád přihnul ze džbánu. 9. listopadu byl její krutý zpečetěn před bohem. Od té doby Perchta zažívala jen samé útrapy. Jako vězeň v nejkrutějším žaláři cítila se na Mikulově, kde po svatbě žila se svým mužem. Surově s ní Jan z Lichtenštejna zacházel a sprostými nadávkami ji častoval. Tchýně a švagrové Perchtu nejen okradli o výbavu, ale nic dobrého od nich nevzešlo. Někdy dokonce i hladověla. V těchto přetěžkých časech porodila dcerku Elišku.

Naděje ji svitla, když do služeb pána z Lichtenštejna vstoupil mládenec, který měl sice přikázáno Perchtě škodit, ale jelikož měl dobré srdce, nečinil tak. Naopak dopravil na Krumlov Oldřichovi její tajné psaní. Utrpení, které vypsala v dopise však s otcem nehnulo. Měl podezření, že se obírá myšlenkami na Petra a tudíž klesá na mysli. A tak místo pomoci se dočkala od otce kázání, že se jen žalu podává.

A když nebohá Perchta porodila syna, bylo ještě hůř. Nedostávalo se jí jídla ani pro děti. Vypůjčovala si u cizích lidí, protože otec ani bratr její prosby o pomoc nevyslyšeli. Jak krutý byl její úděl vypovídá jeden z dopisů, v němž prosí bratra o peřinu, duchnu, polštář a jeden kobereček.

U postele svých dětí proplakala mnoho nocí, ale její strasti neměly stále konce. Tchyně kula hanebné pikle, jak se snachy zbaviti docela. Před smrtí jedem ji zachránila její služebná, která viděla, jak jí přidávají jed do jídla. Napsala otci dopis, že se obává o svůj život, ale odpovědi se od něj nedočkala. Naopak ji tchyně zasadila další ránu. Když se dozvěděla o Oldřichově nemoci, nalhala snaše, že její otec zemřel, což Perchtina zmučená duše již neunesla, upadla do mlob a ochuravěla.

Teprve na podzim, když se Oldřich vrátil ze svého letního sídla Dívčí kámen na Krumlov a otevřel její dopisy, dočkala se Perchta konečně pomoci. Nyní už dceři uvěřil, dokonce cítil se pobouřen, jak je s ní na Mikulově zacházeno a poslal pro ni ozbrojený doprovod.

Když se Perchta na Krumlově zotavila a začala se těšit z poklidného života, který už celý stráví na zde, ozval se Jan Lichtenštejna, že ji chce zpět. A jelikož v 15. století byla manželská svátost nadevše, musela Perchta za svým mužem putovat do Vídně, kde v té době sídlil. Poté jakoby se po ní zem slehla, pět let jejího života je zahaleno rouškou tajemství. Jen se objevily zvěsti, že byla vězněna na některém z lichtenštejnských hradů. Dalších útrap nezůstala pravděpodobně ušetřena.

Pak se stal zázrak Jan počal býti k Perchtě nezvykle laskavý. Jenomže za jeho laskavostí se skrývaly dlužní úpisy, kvůli nimž byl v ouzkých. Tudíž potřeboval, aby mu Oldřich vyplatil zbytek Perchtina věna. Perchta však netušila pozadí jeho změny, a tak mu snadno uvěřila, že se polepšil. Ovšem jakmile dostal Jan peníze, nastaly ji opět krušné časy, a to natolik, že dokonce sami příbuzní Lichtenštejnů poslali zprávu na Krumlov. A jelikož pod truchlivým psaním byli podepsáni urození rytíři jako např. Jindřich z Lipé či Jindřich z Hradce, konečně se Perchta dostala od sadistického manžela, který trpěl úchylkou. Ovšem musela přinést další oběť, vzdát se syna, který zůstal s otcem.

Po dlouhých útrapách se dočkala na Krumlově toužebného klidu. Dohlížela na hospodářství, pomáhala chudým a trpícím. Ve sváteční dny nosívala bílé šaty a podle nich ji lid nazýval Bílou paní. Po smrti obou bratrů pak odjela do Vídně za svou dcerou. Jenomže tam jí nelítostný osud zasadil poslední dvě kruté rány. Eliška zemřela velmi mladá a netrvalo dlouho a smrt si přišla i pro Perchtina syna. Ta pak propadla trudomyslnosti, z níž se už nikdy nevzpamatovala. Zemřela zanedlouho l.p. 1476.

Ani po smrti však nedošla klidu, bloudila jako Bílá paní po sídlech Rožmberků, jako ochranitelka rodu a posel dobrý a zlých zpráv. Celá v bílém, tvář zahalenu rouškou, zvěstovala narození či sňatek. Měla-li černé rukavičky, blížila se smrt.

Nejčastěji se zjevovala na Českém Krumlově a na Rožmberku, aby chránila Rožmberky od všeho zlého a dohlížela na jejich potomky. V nočních i brzkých ranních hodinách zjevovala se u kolébek plačících dětí, aby je ve svém náručí utišila, když chůvy již klímaly únavou.

A není divu, že ponejvíce bděla nad posledním potomkem Rožmberků Petrem Vokem, který spatřil světlo světa na Krumlově l.p 1539.

Každou noc, když chůvy podřimovaly, skláněla se na kolébkou Petříka. Jakmile zaplakal, vzala ho do náručí, konejšila jej a laskala, dokud neusnul. I stalo se jedné noci, že jedna chůva se probudila. Hrůzou ji jazyk zcepeněl, poté co spatřila malého Petříka v náručí bílého přízraku. Strnulá strachem jen sledovala, jak tajemný přízrak konejší Petříka a než se stačila vzpamatovat, uložila Bílá paní spící dítě do kolébky a zmizela, jak pára nad hrncem.

Chůva ihned přiskočila ke kolébce, a když uzřela klidně oddechujícího růžolícího Petříka, trochu se uklidnila. Pak honem vzbudila svou družku a vypověděla ji, co se stalo. Společně usoudily, že to byl přízrak Bílé paní.

Další noc s obavami očekávaly, co se bude dít. Když Petřík usnul s úzkostí se rozhlížely po komnatě. Když byla už skoro půlnoc a všude bylo ticho, přešla je úzkost a začala se jim mhouřit víčka. V tom ale děcko zavrnělo. V komnatě se náhle rozjasnilo a než se nadály, u kolébky stála Bílá paní a již nemluvně brala do náručí. Chůvy seděly jako omráčené, ani se nehnuly. Hleděly jen, jak Bílá Petříka konejší a pak ho spícího ukládá do kolébky. Jak se přízrak náhle zjevil, tak i zmizel a s ním i namodralý jas.

Ještě několik nocí chůvy němě sledovaly počínání Bílé paní. Pak usoudily, že Petříkovi i jim dobro činí, a tak se už nebály ani Bílé paní, ani zamhouřit víčka, když jim padala únavou.

Jednou však jedna z nich dostala horkost a musela ulehnout, a tak místo ní zaskočila nová. Ta však neměla o Bíle paní sebemenší tušení. Jako každou noc, když chůvy únavou podřimovaly, zjevila se u plačícího potomka Bílá paní a vzala ho do náruče, aby ho ukonejšila. Vtom se však chůva-novicka probrala z dřímoty a ulekla se poté, co spatřila plačící nemluvně v náručí bílého zjevení. Ihned se k Bílé paní vrhla a vyrvala ji dítě z rukou, křičíc na ni: „Probůh nechte Petříka na pokoji!“

Bílá paní se rozhněvala a osočila se na ni:

„Víš-li, opovážlivá, co činíš?! Jsem příbuzná tohoto nemluvněte a mám k němu právo! Ale víc mne tu neuhlídáte.“

A než se chůva nadála stála Bílá paní u zdi, nad níž udělala znamení kříže a pak stěnou navždy zmizela. Již nikdy se u kolébky posledního Voka nezjevila a ten znal ji už jen z vyprávění. Často se zaobíral myšlenkou, zda-li mu křížem na zdi nezanechala nějaký odkaz. Jednou, když břímě dluhů sužovalo jeho mysl, dal probořit onu zeď. A hle za zdí se k veliké potěše pana Petra zablyštěly klenoty a zlato, dědictví to po předcích. Na dluhy pana Voka však nestačilo, a tak byl nucen Krumlov prodat a přesídlit na Třeboň.

Bílá paní však navždy z Krumlova nezmizela. Rektor jezuitské koleje ji prý viděl, jak vyhlíží z okna jedné komnaty. A zjevila se i za 2. světové války, kdy byl hrad obsazen nacistickým mládežnickým táborem dívek. Když děvčata pod dohledem jejich vedoucí chtěla brzy ráno vztyčit nacistickou vlajku, zjevila se náhle na hradní věži Bílá paní a zahrozila jim prstem. Prý je vyděsila natolik, že vlajku už za celý svůj pobyt na hradě nevztyčily. Po této události pátralo po Bílé paní i samo gestapo, ale marně.

Bílá paní je k vidění na Krumlově ještě dnes, v Rožmberské síni visí její portrét.

Zajímáte se o záhady a tajemno? Zapojte se do našich diskuzí!