Mezi Jičínem a Lomnicí nad Popelkou se v Českém ráji vzpíná k nebesům skalnatý vrch, na němž byl pravděpodobně na počátku 14. století vystavěn hrad Bradlec. Jelikož hrad byl přístupný jen z jižní strany po dřevěných schodech, minula jej v 16. století renesační přestavba na honosné šlechtické sídlo a stihl jej osud opuštěného hradu. Dnes jeho zašlou slávu připomínají jen zříceniny a pověst o Bílé paní.

O Vojtěchovi a Veronice

V dobách, kdy Bradlec obýval pán Havel Rybka z Bradlece a po něm Markvart z Jikve a Bradlece, jimž kolovala v žilách horká krev, se mohl odehrát příběh Vojtěcha a Veroniky.

Divoká náruživost svedla pána z Bradlece. na scestí věčného sváru s jeho okolím. Trnem v oku mu byl zejména pán z Kumburka, ač mu nezadal nikdy příčiny k nenávisti. Stačilo však, že jeho hrad stál na nedalekém skalnatém ostrohu a tak stal vyhlídnutou kořistí chamtivé rozpínavosti bradleckého pána.

Však osud tomu chtěl, že jeho syn - Vojtěch našel zalíbení v dceři jeho protivníka. A Veronika Vojtěchovy city opětovala. Láska mezi nimi však rozlítila bradleckého pána. Nejen, že protivníkova krev v něm budila mocnou zášť, ale navíc měl se synem - chloubou svého rodu - jiné úmysly.

Jelikož výtky ani hrozby Vojtěcha od jeho lásky neodradily, počal jeho otec kouti pikle. Vypravil se za starou čarodějnicí, o níž šla krajem zvěst, že za cinkot zláťáků, splní každé přání. Jakmile jí na stůl dal měšec zlaťáků, čarodějnici zajiskřila očka a hned se jej uctivě ptala, copak si přeje.

„Zbav mě Veroniky dcery kumburského pána, aby zmizela mému synovi z očí,“ vyslovil své kruté přání bradlecký pán. „Běž pokojně domů, ještě dnes Veronika zmizí a tvůj syn ji už nikdy nespatří,“ odvětila čarodějnice. Sotva zaklaply za ním dveře, popadla měšec a se spokojeným úšklebkem počala přepočítávat zláťáky. Pak teprve vyslovila ukrutnou kletbu.

Od té doby obcházel za úplňku kumburské hradby přízrak ženy v bílém hávu. Zjevovala se i mezi lidem v podhradí a vesnicích, kde dobro činila. Chudobná děcka nacházela ráno pod polštářem bílý peníz od Bílé paní. Hříšným lidem i do snů vstupovala, aby je přivedla na správnou cestu. Léčila churavé a chránila i varovala všechny před zlem.

Zatímco jiným štěstí darovala, sama se utápěla v slzách. Její srdce žalem pukalo stejně jako Vojtěchovo. Darmo se ho jeho otec snažil obveselit nějakou kratochvílí. Po čase však výčitky zahltily otcovo svědomí, že kvůli své vlastní zášti, navždy ublížil svému jedinému milovanému synovi. Počal se modlit k bohu a prosil za odpuštění i nápravu křivdy, jíž spáchal.

Od té doby, co se po Veronice slehla zem a Kumburk se zahalil do smutku, Vojtěch vzdychav po své lásce, bloumal jako bez duše po místech, kde se scházeli v marné naději, že ji snad někde spatří.

Jednoho dne zármutkem zkrušený Vojtěch nevnímav okolí, šel cestou necestou, až zabloudil do hlubokého hvozdu. Z jeho chmurného zamyšlení jej vytrhla až rokle, která se před ním rozevřela. V ní spatřil polorozpadlou chýši. V tom si vzpomněl na vyprávění o čarodějnici, jež v hlubokém lese přebývá. I zažehla v něm jiskřička naděje, že by mu mohla pomoci najít Veroniku. Vydal se tedy skalnatou roklí k jejímu obydlí. Když vešel do temného čarodějnickému brlohu, chvíli  mu trvalo, než vedle vyhaslého ohniště uzřel na pryčně sípající stařenu zabalenou v hadrech. Přistoupil k ní a optal se jí, zda nepotřebuje pomoc.

Čarodějnice poznala Vojtěcha a jelikož věděla, že se blíží její poslední hodinka, chtěla spasit svou hříšnou duši, alespoň jedním dobrým skutkem.

A tak z posledních sil přerývaným sípavým hlasem, pravila Vojtěchovi:“Jen voda z o půlnoci posvěcené studánky, 9 ratolestí po třech z kumburského stromu zalitého její vodou, ti otevřou dveře k tvému štěstí. „Ta studánka je v sss………..,“ nedořekla poslední větu a vydechla naposledy.

Vojtěch byl nejprve zaskočen její smrtí i tím co se dozvěděl. Pak si však řekl, že čarodějnice ví více než obyčejný smrtelník a přestal divit, že věděla, s jakou prosbou za ní přišel. Nechal mrtvou stařenu jejímu osudu a vydal se nazpět. Jako zázrakem našel lehce cestu domů a po celou dobu si opakoval, co mu čarodějnice řekla, aby nezapomněl ani jediné slůvko.

Sotva dorazil na hrad, spěchal do své komnaty, aby si vše zapsal a promyslel, jaké musí učinit první kroky. Nejprve musím hledat posvěcenou studánku, jež v ssss… , v tom mu přišla na mysl syřenovská studánka. Ale ta není vysvěcená, zarazil se. V tom náhlé vnuknutí přimělo jej, aby poslal vzkaz knězi.

Před půlnoci sešel se s ním u syřenovské studánky a požádal jej, aby studánku s prvním úderem půlnoci vysvětil. Poté co kněz tak učinil, s nadějí rozechvělý Vojtěch naplnil měděnici vodou a pustil se lesem ke kumburskému hradu. Čekala jej však svízelná cesta, jako by měla být zkouškou jeho lásky. Z ničehož nic spustila se ohromná bouře. Fičel silný vítr, stromy ohýbal, větvě lámal. Déšť bičoval jej do tváře. Ohlušující hromy burácely, blesky šlehaly kolem něj. Vojtěch se však statečně šplhal do strmého vrchu k hradu Kumburk s nadějí v srdci, že se opět shledá s Veronikou.

Jakmile se vyšplhal na cestu k hradu, bouře pomalu utichala. Tentokrát ji však Vojtěch velebil, neboť zahnala stráže z cimbuří pod střechu a nikde ani živáčka. Vojtěch měl cestu k hradu volnou. Došel až k bráně a hle fortnička (vrátka v bráně) nebyla zavřená na závoru. Vešel na nádvoří a vtom poslední blesk osvítil strom obsypaný bílými kvítky. Vojtěch tedy vykročil směrem k němu, než vtom si uvědomil, že bouře ustala. Kvapně si pospíšil ke stromu a zkropil jej svěcenou vodou. A poté si v duchu přeříkával slova čarodějnice: 9 ratolestí po třech ti otevřou dveře k tvému štěstí. Z devíti větví tři kytice napadlo jej náhle. Ulomil tedy ze stromu 9 haluzí a svázal je v kytice.

Chráněn noční tmou přiblížil se ke dveřím hradu a pokoušel se je marně otevřít. 9 ratolestí po třech ti otevřou dveře k tvému štěstí, připomněl si a dotkl se jednou kyticí dveří a hle náhle povolily.

Tiše spěchal hradem a kytice mu otvírala cestu k Veronice. Celý rozechvělý vstoupil do její komnaty. Skoro mu žalem puklo srdce, když spatřil u okna průsvitný přízrak Veroniky v bílém rouše, z jejíž siné tváře čišel chlad. „Veroniko,“ zašeptal srdceryvně, ale pro Bílou paní jako by byl vzduch. V tom se upamatoval na slova čarodějnice a dotkl se přízraku druhou kyticí. A v tu chvíli stála před ním jeho milá Veronika v celé své kráse. „Vojtěchu!“ vydechla radostně a vrhla se mu do náručí. Pak se dlouze a vroucně objímali, anžto se nemohli se nabažit svého znovu nabytého štěstí.

S prvním slunečním paprskem vypukla na hradě radost a veselí z návratu Veroniky. Její otec dal s radostí svolení k jejich společnému štěstí. Vojtěch se už nehodlal své lásky vzdát. Vypravil se tedy na Bradlec i s  Veronikou, aby otce obeznámil se svým rozhodnutím oženit se s ní i přes jeho nesouhlas.

Ten však Vojtěcha mile překvapil. Byl rád, že Vojtěch napravil krutou křivdu, jež jim on sám způsobil, a tak dal synovi své požehnání. Hned druhý den počali na obou hradech chystat veselku a do kostela si Veronika nesla tu třetí kytici, jež dovršila její i Vojtěchovo štěstí.

Na svatbě našli i oba tchánově po dlouhé době společnou řeč a šarvátky mezi byly zapomenuty.

O panovačné tchýni a dobrotivé snaše

O původu Bílé paní Bradlecké se však vyprávěla ještě jiná pověst:

Bílou paní se nestala milá syna bradleckého pána, ale přímo jeho paní.

Pán z Bradlece nebyl svárlivý, nýbrž dobrotivý. Zlo bylo přisouzeno jeho matce. Panovačná máti jen s velikou nevolí přijala na hradě svou snachu, neboť ji považovala za sokyni. Neustále jí ztrpčovala život. Zlé myšlenky osedly její mysl natolik, že přemýšlela, jak se nenáviděné snachy zbavit na dobro. Nebohá snacha útrpně snášela všechny její ústrky, ani svému muži si nepostěžovala.

Jednoho dne se musel nic netušící syn vydat na cesty a jeho matka ihned konala. V noci poslala věrného sluhu pro čarodějnici, jež přebývala v podhradí. Ukázala ji měšec plný zlaťáků a pravila: „Celý měšec bude tvůj, když mě zbavíš mé snachy.“ Čarodějnice přikývla a poručila ji: „Zaveď mne k její komnatě.“ Tam před dveřmi na zemi učinila kouzelným proutkem červené znamení zakletých kruhů.

Ráno, když mladá paní vyšla ze dveří, sotva vstoupila jednou nohou do osudného kruhu, už pocítila, že se děje cosi podivného. Učinila ještě jeden krok a v tom okamžení změnila se v průsvitný přízrak  Bílé paní, jenž se provlnil zavřeným oknem a zamířil k nebesům.

Poté, co se vrátil hradní pán z cest, matka mu vyprávěla děsivou příhodu, jak jeho nebohou ženu roztrhala v lese divoká zvěř, když tam sbírala byliny. Zarmoucený hradní pán dlouho tesknil po své milované ženě. Po čase mu však svitla naděje, že se s ní opět shledá.

Čarodějnice totiž ochuravěla a záhy ulehla na smrtelné lože. A jelikož chtěla vykoupit svou hříšnou duši dobrým skutkem, vzkázala pro hradního pána. Vypověděla mu, jaký hrozný čin spáchala i jak má svou ženu zachránit ze spárů její kletby. Sotva pán vyslechl přiznání čarodějnice, hned se vydal vysvobodit svou paní.

Když matka zvěděla, že pro jejího syna přišel posel, vyslala svého věrného sluhu, aby je sledoval. Poté, co vyslechla zprávu, že její syn navštívil čarodějnice a pak se ihned vydal zachránit svou ženu, raději se z hradu navždy vytratila, aby vyhnula synovu hněvu.

Zajímáte se o záhady a tajemno? Zapojte se do našich diskuzí!