Nejslovutnější Bílou paní v českých krajích je Perchta z Rožmberka, která se zjevovala na několika sídlech pánů z Rožmberka. Historik Bohuslav Balbín ji však mylně přiřkl i záslužné činy na Jindřichově Hradci. Když se v třeboňském archivu obeznámil s nešťastným údělem Perchty z Rožmberka, spojil jej s osudem Markéty z Hardegga - manželky Jindřicha I. z Hradce, která je někdy také uváděna jako Markéta Hradecká z Maidburka. Avšak v době, kdy podle Balbína měla paní Perchta z Rožmberka pobývat na Jindřichově Hradci, žila se svým mužem Janem z Lichtenštejna na Mikulově.

Možná jej pomýlil původ obou rodů, kteří pochází z krve jihočeských Vítkovů, tedy pánů z Růže. Avšak páni z Hradce měli ve svém erbu zlatou růži v modrém poli, zatímco Rožmberkové červenou pětilistou růži na stříbrném poli. Snad k jeho mýlce přispěl i obyčej zváti Bílou paní Perchtou.

Jindřichohradeckou Bílou paní byla však Markéta z Hardegga, a to dokonce už za svého života. Anžto poté, co pochovala l. p. 1365 svého manžela Jindřicha I. z Hradce, předala panství svému synovi a vstoupila do krumlovského kláštera. Jako jeptiška - klariska nosívala bílé řeholní roucho, a tak mezi lidem byla nazývána bílou paní.

Když l.p 1369 odešla i ona na věčnost, zjevovala se jako Bílá paní v nepřístupné věži, či na chodbách. Oděná v bílém rouše se závojem halícím její tvář tiše otvírala a opět zavírala dveře jednotlivých komnat. Pokud ji někdo spatřil a pozdravem ji počastoval, odpověděla pokynutím hlavy. Když však lidé na ni ukázaly prstem, počala se pozvolna rozplývat až se docela vytratila. Zjevovala se také jako posel dobrých i zlých zpráv. Celá v bílém šatě zvěstovala narození potomka, měla-li černé rukavice hlásala smrt. U pasu měla zavěšený svazek klíčů, jímž zarachotila, kdykoliv byla s něčím nespokojena. Někdy se však přihodilo, že ji něčím tuze rozhněvali a Bílá paní jim dala svou nelibost patřičně najevo, jak o tom také vypráví pověst o medové kaši, která se vařila na Jindřichově Hradci pro chudé.

Jak Bílá paní dohlížela na tradiční vaření medové kaše

Když pan Jindřich ještě v plné síle se rozhodl přebudovat svůj hrad, netušil jaká svízel ho čeká. Přestože řemeslníky stále pobízel, práce kupředu spěla jen slepičími krůčky. Když propadal trudnomyslnosti, že do zimy nebude stavba dokončena, vložila se do díla jeho žena Markéta.

Přislíbila všem řemeslníkům, že když práce včas dokončí, navaří pro ně na oslavu medovou kaši. A jelikož paní Markéta byla pro svou laskavost mezi lidem oblíbena, než dopadla první sněhová vločka na zem, řemeslníci byli se svou prací hotovi.

A jak paní Markéta slíbila, tak učinila. Poté co viděla, jak její medová kaše všem zachutnala, zavázala se sama sobě, že ji navaří každým rokem pro chudé z Jindřichova Hradce. A jelikož v zimě padal na nádvoří, kde vystrojila hostinu pro chudé, sníh, umínila si, že bude vařit medovou kaši na Zelený čtvrtek před Velikonocemi.

Po své smrti paní Markéta jako Bílá paní dohlížela na dodržování milosrdné tradice. Léta plynula a chudina každým rokem na Zelený čtvrtek usedala k tradiční hostině na Jindřichově Hradci. Jednou se však brána pro chudinu neotevřela. Vtom Bílá paní spustila na Hradci boží dopuštění. Okna i dveře se hrozivým skřípěním otvíraly a s třískotem zavíraly. Židle i křesla padaly k zemi a lámaly se. Když i v černé kuchyni, kde se vařívala medová kaše pro chudé, počalo nádobí létat z polic, hradního pána Jáchyma konečně trklo: Bílá paní se hněvá. Dal tedy honem navařit kaši a otevřel bránu. Tradice vaření sladké kaše pro chudinu se ujala i na dalším sídle panů z Hradce - na Telči a nezůstalo jen u kaše, rozdávala se i polévka, ryby a pivo.

Historikové však paní Markétě zavedení medové tradice upírají, protože vaření kaše na Zelený čtvrtek pro chudé bylo v časech, o nichž vypráví pověst, zvyklostí, která se dodržovala na mnoha hradech.

Bílá paní na Jindřichově Hradci však nedbala jen o dodržování milosrdné hostiny, zjevovala se i jako patronka rodu.

Poslední pomazání

Ač byl jindřichohradecký pán Jáchym Oldřich ještě mlád, sužovala jej choroba, nad níž i nejvyhlášenější mudrcové lékařské vědy bezmocně kroutili hlavou. Nebylo mu pomoci. Když se v pochmurné lednové noci dva dny před svátkem Tří králů l.p. 1604 loučil se životem, nikdo zrovna nebděl u jeho lože. On byl už natolik zesláblý, že nemohl k sobě nikoho zavolati, aby poslal pro kněze, který by ho zaopatřil svátostí umírajících.

Oné mrazivé lednové noci zámecký zpovědník matky pana Jáchyma, páter Mikuláš Pistorius, prefekt jesuitské koleje zmítán neklidným spánkem uslyšel klepání na bránu koleje. Mrzutě se posadil na svém lůžku a v tom ustrnul! V měsíčním světle spatřil u okna jakýsi přelud, jakoby se tam vlnil mlžný opar, jenž zvolna nabýval jasnější podoby. Sevřen ouzkostí hleděl nevěřícně, jak se bílý oblak postupně mění v bytost v dlouhém bílém šatě, jejíž tvář zakrývá závoj.

„To je snad... Bílá paní!?!“ vydechl úlekem a rychle se pokřižoval. Celý roztřesený sledoval, jak Bílá paní přistoupila k jeho stolku a sotva znatelným výdechem rozžehla svíci v lampě. Nato pokynula rukou na šifonér se sváteční klerikou a v tom okamžení se jeho dveře se samy otevřely. Vyděšený páter si rázem uvědomil, že je v moci nadpřirozené bytosti, jíž neunikne. A tak poté, co jej Bílá paní netrpělivě rychlým pohybem ruky pobízela, aby si oblékl kleriku, uposlechl ji.

Ještě ani nedopnul poslední knoflík na klerice a už se samy otevřely dveře. Ona pak k němu přistoupila blíže, aby mu pomohla se schodů, anžto trpěl dnou. V tom pátera Pistoria překvapil nejen mrazivý závan vycházející z křehké průhledné substance v bílém ale i síla, s níž mu pomáhala ze schodů. Sotva sešli ze schodů, ihned zamířili do kaple. Když tam Bílá paní ukázala na tabernákulum, v němž se nacházelo zlaté ciborium s hostiemi, utkvěl jeho pohled s úžasem na jejích černých rukavičkách. Musela si je nasadit nějakým záhadným způsobem cestou sem, jelikož nahoře v jeho cele je na rukou neměla, pomyslel si. A vtom se mu od strachu ulevilo, anžto mu v tu chvíli bylo zřejmé, že na hradě bude zapotřebí jeho služeb. Následoval pak Bílou paní bez obav mrazivou lednovou nocí na hrad. Třas se ho sice opět zmocnil, nikoliv však ze strachu, nýbrž ze zimy, jelikož se ve spěchu nestačil pořádně obléci a kleriku měl oděnu jen přes noční košili. Přes pokoj, který se rozlil v jeho duši, však nevycházel z úžasu, když se před nimi sama otevřela i zavřela brána jezuitské koleje a stejně tak prošli i na hradě všemi vstupy.

Bílá paní jej dovedla až ke dveřím Jáchymovy komnaty a tam se náhle začala rozplývat, až zmizela docela. Páter přistoupil k loži jindřichohradeckého vladaře právě včas. Tak se poslední potomek panů z Hradce dočkal posledního pomazání. Bílá paní však nezmizela navždy, neboť jí je prý souzeno, že se bude na hradě, zjevovat dokud bude Jindřichův Hradec stát.

Zdroj foto: http://cs.wikipedia.org/wiki/Perchta_z_Ro%C5%BEmberka

Zajímáte se o záhady a tajemno? Zapojte se do našich diskuzí!