Psal se rok l.p. 1526, když na českém trůně seděl císař Ferdinand I. Habsburský a na Karlštejně, jemu z hloubi duše oddaný purkrabí, Jan Bechyně z Lažan. Z Karlštejna se od počátku 16. století ozýval čilý stavební ruch. Arci od toho památného roku rozléhalo se z purkrabství hradu i zoufalé sténání, křik a pláč, až se člověku úzkostí srdce sevřelo.

V jeho zdech děly ukrutně zlé skutky. A kupodivu měla je na svědomí žena. Nesmírnou krutostí byla posedlá manželka purkrabího Kateřina Bechyňová, často se tak ozýval z komnat zoufalý nářek komorné, jíž Kateřina vláčela za vlasy. Jeden z pacholků skonával s přelámanými údy v nesmírných bolestech v hladomorně po té, co nesplnil ihned Kateřinin příkaz, anžto byl právě zaneprázdněn jinou prací. Sestra kožešníka skonala její rukou na schodech, kde ji ubila pohrabáčem. Jelikož její poddaní se obávali o svůj vlastní život, stávali se spoluviníky při purkraběnčiných mordech. Jednoho dne dostali čeledíni příkaz, aby zavěsili přes bidlo dceru kováře Dorotu a za hlavu ji uvázali moždíře. Po té, co ji odvázali, znebožená na pokraji smrti se dovláčela domů a tam pak padla bezduchá k zemi. Jindy zas přikázala služebným bičovati děvečku Hedviku, dokud nevypustila duši. Ušetřena nebyla ani děvečka Kačka Matějkova, kterážto byla v požehnaném stavu. Ke katování svých obětí přiměla i vlastní děti. Na příkaz tyranky byl málem ubit jejím synem starý sluha Linhart. Též Linhartova dcera nesla na těle rány po zvrhlém týrání katanky. Její duše posedlá ďáblem si libovala v pekelných mukách, kteréžto činila svým obětím. Polévala je vroucí vodou, vochlemi jim kůži sdírala, do ran pak sypala sůl, zařezávala ze široka nůž do jejich těl a otevřené rány pak pálila škvařícím máslem či sádlem i jiná nevídaná muka jim činila. Za oběti si ponejvíce vybírala mladší služebné. Čtrnácte z nich její krvavou posedlost nepřežilo.

Tou dobou byl děkanem karlštejnské kapituly Václav Hájek z Libočan (později známý kronikář). Ten začasté slyšíce zoufalý křik služebných, počal se jich vyptávat na příčinu. I báli se poddaní o hrůzných činech své paní mluvit, anžto měla oči všude a neušli by jejímu trestu. Arci Hájkovi se zdařilo vyzvědět, co se na hradě děje a poté se s Kateřinou dostal do sváru. Její zlé konání však nemělo konce, a tak mu nezbylo než domoci se nápravy u komorního soudu v Praze.

Cesta ke spravedlnosti však bývá někdy hodně spletitá, a tak tomu bylo i tentokráte. Anžto Kateřina byla urozeného původu a nadto ženou purkrabího - králova oblíbence, naráží Hájkova žaloba na nevoli jak purkrabího, tak císaře Ferdinanda I. Král pojal podezření, zda žaloba není intrikou, kterážto má poškodit nejvyššího královského úředníka. Proto si počínal obezřetně při stvrzování zatykače na Kateřinu a pověřil nejvyššího soudce Zdislava Berku z Dubé úkolem, aby vyzvěděl pravou příčinu Hájkovy žaloby.

Přetěžké břímě pak nesl na svých bedrech komorní soud, vedený nejvyšším hofmistrem Českého království Vojtěchem z Pernštejna, neboť purkraběnka využila všech možných intrik, aby obvinění vyvrátila. Zdařilo se jí podplatit několik svědků. A tak l.p. 5. ledna 1534, kdy soud poprvé zasedl, pěli svědci na svou paní chvalozpěvy, nebo ze strachu z ní zapírali. Pravda vyšla na světlo boží teprve ve chvíli, kdy vypovídal příbuzný jedné z obětí, jenž nebyl poddaným paní Kateřiny. Poprvé tak soud byl zpraven o nelítostném mordu. Po té sebrali odvahu i další svědci. A pak postupně vyvstávaly před očima soudního tribunálu zvrhlé ukrutnosti, když sedmnácte osob pravdivě vypovídalo proti purkraběnce. Ona pak sama pod tíhou svědectví ostatních doznala, že zamordovala 14 dívek.

L.p. 27. února 1534 pak byla vsazena do jedné z věží Pražského hradu, zvané Mihulka, aby zde hladem umořena byla. Zanedlouho na to - 15. března opustila její zvrhlá duše tento svět.

Arci přesto nebylo spravedlnosti učiněno za dost. Hájek pykal za své dobrodiní. Jan Bechyně z Lažan se mu pomstil a l.p. 30. dubna 1534 jej obvinil z krádeže klenotů. Hájek však svou nevinu dokázal a byl osvobozen. Hůře však dopadl předseda komorního soudu - nejvyšší hofmistr Českého království Vojtěch z Pernštejna, jehož Kateřina po vyslovení rozsudku proklela. Ten ochuravěl a skonal za dva dny po té, co mordýřka vypustila duši.  Jeho náhlý skon zůstal zahalen rouškou tajemství, a tak není divu, že pak kolovaly zvěsti, že Kateřina jej stáhla se sebou.

K děsivému karlštejnskému příběhu si lidové vyprávění přidalo jen nepatrnou báchorku. Ubité dívky se prý na Karlštejně zjevují jako Bílé paní.

Zajímáte se o záhady a tajemno? Zapojte se do našich diskuzí!