"Padají kočky, psi a vidle," říkávají Angličané, když venku panuje opravdu ohavné počasí. U nás zase "padají trakaře" - a můžeme být jenom rádi, že pouze obrazně. Dosud také z nebe nespadla ani žádná kočka, pes nebo vidle, avšak třeba o žáby nebo ryby nouze zrovna není ani v našem "rozumném" dvacátém století.

Hned v roce 1901 v americkém Kershaw County "napršeli" sumci, okouni a několik ryb připomínajících pstruhy, o osm let později zanesla silná bouře stovky živých droboučkých žabiček do anglického Hounslow. Mohli bychom tyto zprávy snadno odmítnout jako nepříliš podařené výmysly nebo žertíky. Bylo by to však správné? Obáváme se, že nikoliv.

A máme pro to několik velmi dobrých důvodů. Za prvé zprávy tohoto druhu nejsou tak ojedinělé, jak by se na první pohled zdálo. V celosvětovém měřítku jsou zaznamenány stovky a možná i tisíce podobných "podivných dešťů" a jenom zběžná rešerše česky vydaných pramenů vynesla celkem .... případů. Za druhé z nebe nepadají pouze věci, které mají prokazatelně pozemský původ a některé z nich se vůbec nepodařilo identifikovat. Do této skupiny patří například..... Za třetí vůbec netušíme, odkud se tyto věci berou a za čtvrté nevíme nic o tom, jaký fyzikální mechanismus je k nám přináší. Zatímco rybičky a žabičky jsou neškodné a mohou být považovány i za roztomilé, kousky krvavého nakrájeného masa jsou spíše jako z hororu a obrovské kusy ledu mohou být dokonce i životu nebezpečné. Stejným kanálem jako ony se k nám však mnohou dostat ještě nebezpečnější věci. Lepkavá, hustá a mastná červená tekutina, která dopadla 22.6.1955 ráno do zahrádky Boal Street 440 v Cincinnati v americkém Ohiu zahubila pouze tamější broskvoně. Co když příští "zásilka" bude nebezpečná i pro lidi? A co když takové lidstvu nebezpečné "zásilky" již dorazily? A ani si jich nemusel nikdo všimnout, pokud by byly dostatečně malé - třeba jako baktérie nebo viry. Spekulujeme, co způsobilo středověké epidemie moru a odkud se vlastně vzaly viry HIV nebo Ebola či Marburg. Mohly k nám docela dobře také "napršet". Vědci však fenomén "podivných dešťů" i přes jeho potencionální nebezpečnost naprosto ignorují. Vlastně máme jenom jedinou jistotu, a to že "podivné deště" padaly i ve starověku a středověku.

Jeden z prvních historických záznamů o tomto jevu pochází od římského historika Tita Livia (59 př.n.l. - 17 n.l.). Ten ve svém značně obsáhlém popisu římských dějin nazvaném Ab urbe condita (Od založení města, míněn je pochopitelně Řím), který by v přepočtu vydal asi na sedm tisíc dnešních tiskových stran, píše: "Když byli Sabinové poraženi...na hoře Albánské pršely kameny... jako když větry hromadu krupobití ženou k zemi - napadla z nebes spousta kamení." Porážka kmene Sabinů patří do nejrannějších římských dějin, přibližně do 8-7 st. př.n.l. a byla provázena i dalšími podivnými úkazy. Zdálo se tehdy, že "obloha je jako v plamenech" a kromě kamení napršeli i nějací ptáci a kousky masa.

Další historicky popis "podivného deště" pochází z bible. Když Židé opustili Egypt a přes poušť putovali do "země zaslíbené", strádali hladem. Hospodin jim proto seslal a manu a dvakrát křepelky. V příslušné pasáži 2. knihy Mojžíšovy, Exodu, se píše: "... přiletěly křepelky a snesly se na tábor". Podruhé ve čtvrté knize Mojžíšově je popis ještě barvitější: "Vtom zvedl se vítr seslaný Hospodinem, přihnal od moře křepelky a rozhodil je po táboře, asi do vzdálenosti jednodenní cesty na tu i na onu stranu kolem tábora do výše dvou loket nad zemí." Ten, kdo podlehl žádostivosti a začal se křepelkami cpát, však touto hrabivostí Hospodina popudil, byl stižen jakousi "ranou" a zemřel prakticky na místě, " s masem v zubech".

Příval křepelek můžeme vysvětlit periodickými tahy těchto ptáků v dané oblasti, ovšem s manou to je složitější. V Bibli se doslova uvádí, že mana "padala z nebes" a tento jev se dokonce dvakrát opakoval v době ne tak historické. Na podzim roku 1857 všechno kolem Čistého jezera v Napě Kalifornii obalila tlustá vrstva cukrkandlu a v březen 1939 se ve střední Angole noc co noc objevoval na ploše asi jednoho akru jakýsi druh medu. Tamějším modlícím se obyvatelům, kteří právě strádali jedním z nesčetných hladomorů, přišel "med shůry" pochopitelně velmi vhod.

Ze středověkých případů je nejpodivnější ten, kdy zahrady paláce v Benátkách v Itálii 13.5.1547 "napršelo" asi 200 ks těsnění ze syntetické pryže. O jejich existenci není pochyb, protože těsnění, která musela být vylisována tlakem stovek atmosfér za studena, jsou dodnes uložena v soukromé sbírce hraběte M. Stefana v Bologni.

Ale můžeme vám také nabídnout případ, který je nám časově i prostorově bližší a tak je pochopitelně i dobře zdokumentován. Když 1. srpna 1998 z ničeho nic dopadl na pole u obce Hůrky na Plzeňsku půlmetrový kus ledu, místní obyvatelé úlomky posbírali a předali k analýze RNDr. Petru Jakošovi z UK. Ten podle zvýšeného obsahu chlóru zjistil, že voda z tohoto kusu ledu je totožná s obyčejnou vodárensky upravenou vodou, jak á nám teče doma z kohoutku. Takže onen kus ledu nebyl ani ledový meteorit ani nějaká obrovská kroupa ani odlomený kus námrazy z letadla. nemohla to být ani voda, která by nějakou netěsností unikla na povrch letadla a zmrzla tam, protože nad Hůrkami nevede žádný letecký koridor. Byl to tedy žertík, který měl zpestřit loňskou "okurkovou" sezónu? Nebyla by to první záhada, kterou si v Čechách někdo vymyslel nebo zinscenoval.

Jenže ne všechny případy jdou vysvětlit takhle snadno. Asi nejpodivnější jsou ty, kde sice prší obyčejná voda, ale třeba jen na několik metrů čtverečních, jako se to stalo v...... nebo......Otevírají se tedy neviditelné kanály spojující naši Zemi s nějakými jinými, paralelními vesmíry? Podle jedné teorie, jejíž původ sahá až k Platónovi, je naše Země jako by rozdělena na dvanáct pětiúhelníků, na jejichž vrcholech s spojovacích liniích dochází k prapodivným jevům. Když se podíváme na mapku, uvidíme, že největší počet "podivných dešťů" byl zaznamenán ve Velké Británii a v Kalifornii, přímo v "uzlech" pětiúhelníkové sítě. Třetí největší výskyt zaznamenala Florida a východní pobřeží USA, tedy "uzel Bermudského trojúhelníku" a nahoru se táhnoucí linie. Čtvrtým ohniskem je jihovýchodní Austrálie. Jakkoliv může být podobná statistika nepřesná, je jasné, že pokud budete chtít sami být svědky nějakého toho "podivného deště", nejjistější bude navštívit právě výše uvedená místa a doufat, že tam na Zemi nepřiletí nic nebezpečnějšího než nějaké ty žáby, ryby, ptáci, fůra sena nebo kus ledu.

Napsala Jitka Lenková