Odpovězte správně na soutěžní otázku a 3 z vás vyhrají poutavý psychologický román o mezilidských vztazích v "uměleckém domě". Kniha byla poprvé publikována v roce 1976, ale dlouho se v oběhu neudržela. Spisovatelka Iva Hercíková sleduje životy několika obyvatel paneláku, jejich vzájemné vazby plné lásky, nenávisti a nevěry.
Autorka sleduje s lehkým úsměvem osudy nájemníků jednoho domu, "té podivné krabice s balkóny podobnými zobáčkům", která v sobě ukrývá devět bytů. Tři v přízemí, čtyři v prvním patře a dva veliké byty ve druhém. V nich bydlí „lidé od kumštu“, herečky, výtvarnice, vědecký pracovník, rodiny spisovatele
a filmaře, lidé nejrůznějších povah usilovně hledající ideálního partnera, a toužící naplnit své romantické představy. Autorce dům svou strukturou připomíná plástev medu a obyvatelé čilé včelky, které přelétají sem a tam k novým večírkům, náhodným nevěrám a všemožně usilují o své štěstí na zemi...
ISBN 978-80-7246-542-2
304 stran, 239 Kč
Ukázka:
Ručička na váze se nebezpečně přehoupla přes číslo sedmdesát, několikrát se zakývala a pak se ustálila přesně na něm. Nahá mladá žena, ještě zadýchaná cvičením, se zasmušile zadívala na značku váhy KOMOR a poprvé si všimla, že je ověnčená čtyřmi hvězdičkami. Jako koňak, napadlo ji, a slezla z váhy. Sedmdesát kilo. Mohlo by to být ještě horší. Ale ne o moc.
Voda ve vaně vyšplíchla na zem, protože dosedla příliš zvysoka, vlastně tam spíš spadla a teprve v poslední chvíli se zachytila držadla, vyčnívajícího z kachlíků. V tom okamžiku zazvonil telefon.
Okamžik bojovala mezi zvědavostí a představou mokrých šlápot po celém bytě.
Zvědavost zvítězila.
„Dynybylová,“ vyhrkla udýchaně a stoupla si na ručník.
„Jakpak se má naše Evička v neděli po ránu?“
Tvář se jí protáhla zklamáním. Tak pro tohle si udělala loužičky na vyleštěných parketách?
„No, jakpak se má?“ naléhal mužský hlásek tenorového zbarvení.
„Nevím. Ještě jsem o tom nepřemýšlela.“
Tenorek se podlézavě rozesmál.
„Tak dobrý vtip to zase nebyl.“
„Vidím, že je naše Evička hned po ránu ve formě.“
„Vytáhl jste mě z vany.“
„Ale jeje jeje, to je mi líto. Tak to musí honem zpátky, aby jí nevystydla vodička.“
„A neopadla pěnička!“ zaveršovala.
„Copak si dá Evička v poledne do bříška?“
No konečně. Už měla strach, že volá jen proto, aby se zeptal, jak se jí daří.
„Evička nic, Evička nemá peníze a hubne.“
Voda, stékající po ní v drobných stružkách, pomalu prosakovala kobercem. Sevřela ručník mezi chodidla a poskočila o dvacet centimetrů k oknu. Všechno se na ní rozhoupalo.
„Evička nám nesmí hubnout, Evička by pak byla tuctová jako všechny.“
„Evičce je zima.“ Tak ať z něho proboha to pozvání k obědu vypadne!
„Kdyby Evička zhubla, bylo by jí zima ještě víc. Přijedu pro ni v jednu hodinu.“
Nemohla si vymyslet odpověď, která by vhodně zapadala do téhle pitomoučké hry.
„Tak dobře.“
„Ledaže bych přijel hned a vydrbal Evičce záda.“
„Z toho nebude nic,“ řekla a zavěsila.
V chladnoucí vodě se jí pozvání zdálo docela výhodné. Tenorek jí určitě zavede do prvotřídní restaurace, a čím víc toho spořádá, tím bude spokojenější. Dělat někomu radost tímto způsobem nebylo zvlášť obtížné, a nic víc po ní Tenorek nechtěl. Představa osmi korun, které jí zbývaly do úterní výplaty, dělala „naši Evičku“ přímo ideálním společníkem. Nebude přece začínat s hubnutím v neděli!
Karolek si hned v okamžiku probuzení velmi přesně uvědomil, kde je, a pokud předstíral sám sobě, že se vlastně na nic nepamatuje, bylo to z čistého zoufalství. Jestli se to Líza dozví, a on nepochyboval, že se to dozví, znamená to konec. Naprostý a definitivní konec. Konec může být u něčeho, co vůbec existovalo, ozval se jakýsi laskavý čertík v jeho nitru, ale pro Karolka v té chvíli žádná útěcha neexistovala.
Zavrtěl se na koberci a asi zasténal, protože vzápětí uslyšel Eviččin hlas.
„Hlavička bolí, bolí?“ Znělo to skoro radostně.
„Všechno mě bolí,“ zavzdychal a opatrně si sedl.
„Můžete mi odpustit, že jsem se tak nemožně choval?“
Nemůžu, říkala si Evička pro sebe, ale nahlas ho ujistila, že je všechno v nejlepším pořádku.
„Přijít k někomu poprvé a takhle se zřídit!“ bědoval.
„Poprvé nebo počtvrté, to snad je jedno.“
„Nic takového se mi nestalo, ani nepamatuju. Obvykle snáším alkohol dobře.“
Jeho hostitelka, pohodlně rozvalená v posteli, mlčela. Jako kdyby šlo jen o alkohol!
„Budu muset nějak nenápadně zmizet, abych… abyste z toho neměla po domě řeči.“
Evička moc dobře věděla, proč chce nenápadně zmizet.
„Být váma, tak se nejdřív osprchuju. A když na tom budete trvat, dám vám i něco k snídani.“
„Jste strašlivě hodná, ale nepolkl bych ani sousto.“
Ale protože nemohl vyloučit, že se potká s Lízou na schodech, tu sprchu si přece jen dal.
Evička se nenamáhala vylézt z postele. Pochopila, že vše je dokonale ztraceno, a nemínila se dál obtěžovat. I tu slíbenou snídani vynechala. Jenom Karolkovi poradila, aby za sebou pořádně zabouchl. Snad postřehl v jejím tónu hořkost, protože se z předsíně vrátil.
„Zapomněl jsem vám něco říct,“ rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.
„Bylo to hrozně prima. Až na mě, ovšem. Ale jinak to byl dokonalý večer.“
Evička potlačila touhu hodit po něm polštář.
„Opravdu, velmi dokonalý večer.“
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.