Muzika, odvárka, lízačka, tomáškový kompot, vocet a další, to vše jsou názvy staročeské vánoční pochoutky. Tradice velí, že se vařívá 21.prosince  (podle katolického kalendáře na sv. Tomáše), aby se do Štědrého dne krásně rozležely a prolnuly všechny chutě. Čím déle necháte odležet, tím je výsledná chuť lepší. Jedná se vlastně o sladkou, hnědou, hustou omáčku (někdo používá spíše název kompot) ze sušeného ovoce, doplněnou chutí ořechů, rozinek, mandlí, koření, rumu, povidel ... receptů je mnoho, a dá se říct, že každý si připravuje tento pokrm dle svých zvyklostí a především dle své chuti. Tato omáčka totiž může chutnat pokaždé trošku jinak.

Potřebujeme :

• hrst sušených švestek
• sušených hrušek a křížal
• kousek celé skořice (nebo půl lžičky mleté)
• 2 hřebíčky (může být i anýz, badyán...)
• 1 lžíce medu, případně cukr
• 1/2 citrónu
• velké rozinky Sultánky
• drobné rozinky
• rum
• jádra vlašských ořechů
• mandle
• povidla
• strouhaný perník

 

Sušené ovoce propláchneme studenou a následně horkou vodou, dáme do hrnce, zalijeme studenou vodou a necháme přes noc máčet. Druhý den přidáme skořici a hřebíček a společně s medem a citrónovou kůrou vaříme doměkka.

Vyjmeme koření a citrónovou kůru, směs zakapeme citrónovou šťávou, jemně nastrouhanou čerstvou citrónovou kůru, přidáme rum, povidla a rozmixujeme mixérem. Postupně vkládáme drobně nakrájené ingredience na dochucení (ořechy, rozinky, mandle), pořád mícháme.  Nakonec směs zahustíme strouhaným perníkem, případně ještě dosladíme. Odstavíme ze sporáku a necháme vychladnout. Omáčka dost zhoustne. Po vychladnutí skladujeme v ledničce a dle potřeby odebíráme.

Muziku podáváme na zakončení vánočního menu s vánočkou nebo s cukrovím. Muzika nebyla za dob našich prababiček jen vánoční jídlo, ale připravovala se celou zimu, protože nasušeného ovoce bylo dostatek.

Vzpomínka autorky: Tato omáčka doprovázela celé mé dětství. Pamatuji si přesně ty okamžiky, kdy jsem stála u babičky v kuchyni, kde se těsně před Vánocemi právě tato omáčka připravovala. Babička jí vždy vařila ve velkém hrnci, neb se na ní pak sjížděli lidé z rodiny i okolí. Jako malinkatá jsem měla výsostné právo se dívat a olizovat lžičku (základní pravidlo bylo, omáčku při vaření vždy ochutnávej čistou lžičkou). Jako trošku větší jsem se už podílela i na míchání omáčky a o nějakou dobu později, přesněji o nějaký ten rok později, jsem se už pilně podílela i na práci nejtěžší, a to na přípravě dochucovadel - to znamenalo nakrájet všechny ořechy a mandle na plátky (a neujídat je, babička měla oči všude), nastrouhat perník, nevyhnulo se mi ani mytí nádobí (v té době ještě byl pojem myčka absolutní sci-fi). Kuchyň vždy nádherně voněla a z rádia hrály koledy. Venku byla tma a v těch dobách ještě třeskutý mráz. Babička byla jediná, kdo u nás v rodině v té době tuto omáčku vařil, měla svůj postup, který potom předala mé mamince. Trvala na tom, že se to musí maminka naučit připravovat, aby mohla babička v klidu "odejít". Stejně jako si vybavuji babičku u velkého hrnce s omáčkou, stejně tak si vybavuji svou maminku, jak si vždy nabrala plnou misku této omáčky a velkou lžíci a dala se do jídla, v tu chvíli jí nezastavilo nic. Milovala ji. Odchod maminky přišel velice brzy a já nestačila převzít štafetu. Nestačila mi předat rodinný recept. V mých vzpomínkách je ale spousta informací uložených a já vím, že tuto omáčku taky budu připravovat. Protože tradice je přece základ.