Renča se ptá:

Zajímalo by mě jak přemýšlí muži? Rozvedla jsem se s manželem po 17 letech manželství. Důvodů bylo hodně nejhlavnější alkohol a jeho kamarádky. Bydlíme od sebe nyní 70 km a každý s jiným partnerem já spokojená on ne. Stále mi volá každý den a řeší se mnou své problémy. Nevadí mi to jen se mi to nezdá normální? Jinak děti si bere pravdidelně a řekla bych že si až ted rozumíme. Potřebovala bych poradit? Nechci aby se náš vztah nějak narušil už kvůli dětem ale příjde mi že mě má stále rád a netají se tím že by chtěl abych se vrátila což já nehodlám ani omylem. Jak se mám k němu chovat? Nedávám mu žádné naděje? Na rovinu říkám že bych se nevrátila ani kdybych zůstala sama. Děkuji za odpověď.

Milá Renčo:

Myslím, že to co děláš, a jak to děláš, je dobře... Tedy zejména ohledně dětí, že mu umožňuješ být s nimi.

Jinak více asi mu dát nemůžeš, než slušnost kamaráda už dnes. I kamarádovi bereš telefony, máš na něj čas, pomáháš mu řešit jeho starosti, raduješ se z jeho radostí - pokud Tě samozřejme neprudí, neotravuje, neharašuje a pod. To, že si po rozvodu rozumíte, je úplně úžasné. Ať vám to vydrží alespoň do dospělosti vašich dětí!

Ty se ovšem ptáš, jak přemýšlí... Těžko říct. Ale že se možná sekl se svojí novou partnerkou, a chce se vrátit - to je celkem možné. V každém případě, je jen dobře, že se k Tobě i on chová slušně, ne? A že Tě má rád? Co více si přát... Býti milovaná svým bývalým je stejně úžasné, ne? A já, protože jsem věčný optimista a snílek, a lidem věřím - dokud mě nepodvedou - tak bych i tomu sám rád věřil. A o jiné se nestaral. Jeden den to pak vše vyřeší - pokud to bude potřeba, aby bylo jinak, než je dnes.

Na Tvém místě bych prostě i nadále dělal to, co děláš, ať maji děti i nadále otce, dobré vzpomínky na vás, jednoho dne, ať vidí, že i když se to rodičům nepovedlo - tak dokázali býti k sobě slušní a hodní.

Ano, na druhé straně  - ale to určitě taky děláš - být svým postojem jasně profilovaná, že se už k němu nevrátíš. Pokud o to skutečně nestojíš. Ne, naději raději nedávej, my muži to pak vezmeme doslova, a buď nás to zničí, nebo se na ní pak bude odvolávat později. A asi zbytečně, že? Čas vyléčí i jeho bolístky... I když já mám i v tom jasný vlastní osobní názor rovněž. Nikdy neříkej nikdy...

Vše dobré přeji, Renčo...