Jedno ze zastaveni krizove cesty (konkretne seste)je: milosrdna Veronika prinasi upocenemu a zkrvavenemu Jezisovi, ktery nese svuj kriz na Golgotu, rousku, aby si otrel upocenou tvar. Jezis do ni udajne svoji tvar otiskl.

Stál u okna kanceláře a zamyšleně hleděl na večerní Vršovickou třídu. Popravdě řečeno – bylo už dávno, dávno po pracovní době a Andrej už v práci dávno být nemusel, ba podle interních předpisů ani neměl. I když na ubytovně byl poměrný klid – byla to slušná ubytovna pro pracovníky centrálních úřadů – dnes se mu tam nechtělo. Potřeboval být opravdu sám.

Asi zase přespí tady. Někdy to dělával: nic moc pohodlné, ale ušetřil si cestu přes celou Prahu – a mohl pracovat už od rána. Ze všech stran slyšel, že to vážně přehání, že zvlášť od doby, kdy povýšil, je z něj nenapravitelný workoholik, ale zdálo se, že s ním nikdo nehne. Ze začátku se kolegové ještě snažili: lákali ho na pivo, na kulečník, časem ale pozvání ustávala, až ustala . Jakoby Andrej slyšel praskot hole, kterou nad ním zlomili. Dokonce i Helena, jeho kolegyně a příležitostná milenka, čekávala po práci na kolegu Macha.

Povinností s vyšší funkcí přibylo, ale nebývalo Andrejovým stylem žít jen prací. Dobře věděl, co všechno ztrácí, jak musí být ostatním protivný: věčně zahrabaný do papírů jako krtek pod zemí. Nenáviděl frázi: nemohl jinak, teď ho doběhla. Nemohl jinak. Začal se vyžívat ve štábní kultuře. I když věděl, že je to házení perel sviním, donekonečna piloval znění každé zprávy pro ministerstvo, každého dopisu, každé úřední listiny. Chtěl zapomenout, cpal si do hlavy nesmysly, jen aby nemusel myslet na Veroniku.

Nešlo to – už půl roku to nešlo. Přesně od chvíle, kdy Veronice poslal ten mail.

Veroniku poznal na jednom školení státní správy. Upoutala ho na první pohled: velkýma zelenýma očima a pak něčím, co nebyl schopen popsat. Jakoby z ní vycházelo zvláštní světlo. Zatímco večer se kolegové na hotelovém baru systematicky propíjeli k ránu, on propovídal půlku noci s Veronikou na schodech před hotelem. Druhou půlku prospala v jeho pokoji. Ani se jí ale nedotkl, přesně jak si přála. Teprve druhý večer – bylo krásně, vzali s sebou láhev vína a šli se projít za městečko do třešňové aleje. Veronika lezla po stromech jako veverka…sundala si z krku bílý šátek a natrhala ho plný třešní, kterými Andreje krmila. Třešně neměl rád odmala, ale z jejích dlaní mu chutnaly. Mírný jak beránek.

Pak jen tak leželi v trávě a dívali se, jak slunce klesá za protější kopec. Veronika ležela s hlavou na jeho rameni. Najednou se převalila na záda, rozhodila ruce a nohy, jako když děti dělají obtisky do sněhu. – Takhle bych chtěla ležet pořád, řekla. Natáhla se pro šátek, vysypala z něj zbytek třešní a přikryla si s ním obličej…Díval se na ni: šátek se jemně zvedal a klesal, jak Veronika dýchala. Jemně ji objal a milimetr po milimetru jí začal šátek z tváře odhrnovat…

Andrej se rád prohlašoval za realistu, který oběma nohama stojí pevně na zemi. Dobře věděl, že takové chvíle, jako právě tahle v třešňové aleji, vlastně do života nepatří, že se v něm nejspíš ocitly omylem a kdyby bylo komu, měly by se reklamovat, jako vadně vytištěné stránky v knize. Ale tenkrát podlehl…Nepodlehnout znamenalo nežít. A Andrej žil rád.

Někde na chodbě bouchly dveře, to ho vrátilo do přítomnosti. S povzdechem vytáhl ze skříně spacák a karimatku, prostřel je na koberec a čínskou instantní polévku si zalil horkou vodou. Zamíchal a zatímco čekal, až vychladne, vrátil se zase k oknu.

Veronika žila na druhém konci republiky, nevídali se příliš často, ale věděli o sobě všechno: psali si, telefonovali, ze začátku jí denně psával snad deset sms. Měl rád, když se smála, když byla veselá, stačilo, aby poslala usměvavého smajlíka a hned měl lepší náladu.

Do té doby se snažil vždy to, co patřilo Praze, nechat už za Zbraslaví a domů jezdit v pátek s čistou hlavou. Teď to nešlo: Veroniku viděl v modelkách na reklamních poutačích vedle silnice, v princeznách z knížky, kterou čítával synovi před spaním, Veroniku viděl i v tváři své ženy…, pod různými záminkami utíkal z domova. Jen aby mohl být sám, myslet na Veroniku, psát jí a telefonovat.. Býval roztržitý, duchem nepřítomný, ale pud sebezáchovy zafungoval. Když se ho žena přímo zeptala, zda někoho má, zmobilizoval se k ujišťování, že nikoliv. Neznělo to příliš přesvědčivě, zdálo se mu. Proto, i když dávno nebyl ze své ženy nadšený, tu noc se snažil. Pod rukama se mu žena měnila ve Veroniku. Snad to poznala, ale jak se Andrejovi zdálo, nejhorší doma bylo zažehnáno.

Nicméně ta noc ho trochu vzpamatovala.

Nebyl přítelem velkých změn – a tušil, že ještě chvíli – a kvůli Veronice si obrátí život naruby. Děsila ho představa rozvodu, ale ještě víc toho, že, že by přišel o možnost vídat syna. Žena by se s malým jistě odstěhovala někam daleko.

Odhodlal se k ráznému kroku: z počítače vymazal veškeré Veroničiny fotky, maily …ale bylo to ještě horší. Myslel na ni víc. Když neměl fotky, aspoň popaměti si v duchu sestavoval její tvář. Jako puzzle.

Ve slabé chvíli se svěřil Heleně: jen se smála: to máš za všechny ty zlomený srdce… Nicméně soucítila, tu noc mohl spát u ní. Helena se mu pod rukama ve Veroniku neměnila. Přestával si rozumět, točil se v bludném kruhu. Cítil, že za rohem čeká katastrofa.

Proto si před půlrokem koupil láhev whisky a po pátém panáku byl schopen napsat ten dopis. „Nechci ti ublížit, moc ti dlužím, ale nejsem pro tebe perspektiva…, ráno se děsil, co byl schopen odeslat. Nedopitou whisky schoval až na dno skříně, ale kostky byly vrženy, život se vrátil do starých kolejí. Zdánlivě. Pro okolní svět ano, pro Andreje ne.

Půl roku se snažil zapomenout a půl roku se moc nedařilo. Makal jako šroub, od rána do večera, jen aby na Veroniku nemusel myslet. V práci se zahrabal do papírů, doma se snažil věnovat synovi, chodíval s ním na dlouhé procházky, ale i desítky nachozených kilometrů mu nedovedly z hlavy vyhnat Veroniku úplně. Jednou jel na služební cestu, nejkratší trasa vedla přes město, ve kterém žila se svou rodinou. Radši si zajel patnáct kilometrů, jen aby nebyl v pokušení.

Po Vršovické třídě přejela tramvaj. Andrej vzdychl, vzal do ruky šálek s vychladlou polévkou a posadil se k puštěnému počítači. Smazal všechny Veroničiny fotky – až na jednu. Na tu, kterou teď viděl na monitoru. Skupinová fotka ze školení. Veronika se na ní opírala o zábradlí, jednu nohu pokrčenou a smála se do objektivu. Na krku měla bílý šátek…

Celý ten čas tak trochu čekal, že se Veronika ozve. Zamrzelo ho, že se nesnažila mu nic rozmlouvat, vymlouvat, že nenapsala: nepotřebuju perspektivy, potřebuju tebe, že nedala najevo, jak je smutná. Ani sms, ani slovíčko, jakoby přestal existovat. Zaskočila ho.

Půl roku se neozvala. Až dnes. Na vrátnici mu předali tlustou obálku: nebojte, pane inženýre, v tom určitě není bomba…a ženská se do toho taky neschová…žertovali ještě vrátní. Odesílatel uvedený nebyl, adresa vytištěna na štítku, Andreje nemělo co varovat.

Vevnitř byl stočený lehký bílý šátek, na několika místech s hnědočervenými skvrnami. Šátek z třešňové aleje, Veroničin šátek. Jako bílý had. Odpoledne obálku rychle zastrčil do nejspodnějšího šuplíku psacího stolu, v místnosti bylo příliš mnoho lidí.

Teď obálku opatrně otevřel a šátek vytáhl. Jemný bílý šátek. Jeho žena měla podobný – jenže ta by skvrny od třešní dávno vyprala. Veronika ne, schovala si ho na památku. A teď mu ho poslala. Zamotal si do šátku obě ruce a zabořil do něj obličej. Cítil vůni vzdáleného dne, cítil vůni Veroničiných vlasů a věděl, že se choval jako blázen. Přesně věděl, že promarnil půlrok.

Hned ráno si zajistí takovou služebku, která ho dovede k Veronice. Setká se s ní…, poprosí za odpuštění…bylo to opojné pomyšlení…Napíše jí ale ještě teď, nevadí, že dopis Veronika otevře až ráno.

Ještě teď večer mu přišly tři nové maily, zběžně zaregistroval. Dva reklamní a jeden od kamaráda-lékaře. Asi ho zve na kuželky, ten vyřídí potom. Andrej vyťukal Veroničinu mailovou adresu a napsal: Veroniko, promiň, jestli můžeš. Zkoušel jsem zapomenout, ale nejde to, choval jsem se jako blázen. Miluju tě. Přijedu zítra nebo pozítří. Andrej a dopis jediným kliknutím myši odeslal.

Pak otevřel mail od kamaráda-lékaře:

Ty chlape!!!Porušuju lékařský tajemství a vůbec, ale nedá mi to. Byla za mnou tvoje žena – testy jsou pozitivní. Je těhotná a vypadá to zase na kluka!!!Gratuluju!!!

Když ráno přišli jeho kolegové do práce, nalezli Andreje, jak spí s hlavou na stole. Na koberci u jeho nohou se válela láhev od whisky. To by se dalo pochopit, ale nikdo nevěděl, proč si jejich šéf přikryl hlavu špinavým bílým šátkem.