Náš život se neskládá jen z přelomových událostí, jako jsou promoce, svatby, křtiny, rozchody a ztráty. Jeho součástí jsou i miliony střípků v podobě vtipných odpovědí, nečekaných reakcí, komických gest a odposlechnutých poznámek. A právě tento barevný kaleidoskop ze života jedné rodiny nám nabízí k nahlédnutí známá herečka a spisovatelka Ivanka Devátá se svým bratrem Jiřím. Dokazují tak, že na člověka nečíhají jen strázně a nepříjemnosti, ale na něj i uprostřed nejvšednějšího dne trpělivě čeká rošťácký úsměv - a je jen na nás, zda ho oplatíme. Pokud nemáte ještě vhodný vánioční dárek, vřele doporučujeme...

Ukázky z knížky Ivanky Deváté a Jiřího Devátého PRAVÉ DOMÁCÍ:

"Babičko, proč nemáš žádného dědečka?" zeptala se mě vnučka. "Měla jsem dva," odpověděla jsem, "a na víc se neptej. Na horory jsi ještě malá."

Můj první manžel byl ve všech ohledech vzorný. Přesto, zřejmě kvůli mé výbušné povaze, mezi námi vypukl nesvár, manžel strhnul z věšáku kabát a vyrazil do ulic. Protože jsem však právě prala velké prádlo, které se tehdy muselo ručně máchat a ždímat, svědomí ho záhy zahnalo zpět domů. Když mě nenašel v bytě, zašel za mnou do sušárny. Avšak zbytky hrdosti mu nedovolily oslovit mě přímo. I procházel mezi šňůrami a hovořil pro sebe: "Vida, už doprala, už věší. Ani jsem jí nemohl pomoci."

Konflikt se rozplynul v mém smíchu. Ještě že byl nicotný. Manžel mohl také říci: "Vida, už doprala, už se věší. Mohl bych jí pomoci."

Když jsem se podruhé vdala, dělalo mi potíže oslovit svého nového chotě správným jménem. To víte, zvyk je železná košile. Tak se stalo, že jsem při máchání prádla uleknutě vyhrkla: "Mildo, já zapomněla koupit kafe." Manžel nevzrušeně opáčil. "Copak Mildovi to může být jedno. Horší je to s Pepkem."

V Realistickém divadle panovaly dost spletité rodinné vztahy, pro které si nás kolegové z jiných divadel dobírali. Manželé se rozváděli, aby si své partnery brali znova, či je vyměnili za jiného kolegu nebo kolegyni. Bránili jsme se tím, že v tomto spolku nepěstujeme planý flirt, nýbrž hluboké lásky.

Pro lidi, kteří "rodokmen" Realistů neznali, jsme však byli někdy záhadou. Jednou jsem trávila část dovolené ve Ždáni se svým prvním manželem a jeho druhou ženou - Růženkou Merunkovou, neboť spolu vycházíme dobře. Chovali jsme se nenuceně, což vneslo do myslí dalších hostů hotelu zmatek. Růženka s Milošem totiž hovořili o "našem Lukášovi a naší Aničce," zatímco já s Milošem o "našem Markovi." Tak se stalo, že Mílu oslovil jeden z hostů s dotazem: "A ten Marek, to je váš synovec?" - "Nikoli," odpověděl bezelstně Miloš, "to je syn, kterého mám s paní Devátou."

Když mi to Miloš vyprávěl, zahihňala jsem se: "No maucta! Teď určitě vykládá s očima navrch hlavy, že ten herec jezdí na dovolenou s oběma manželkami. Příště mu řekni," radila jsem, "že to vedeme jako v harému. Ta první žena se prostě nesmí zapudit."

To jsem ještě nevěděla, jak náš pobyt skončí. Vyšla jsem jednou před hotel a spatřila Mílu s Růžou, jak hrají ping-pong. "Jé, Mildo, pinkni si taky se mnou," žadonila jsem. Zahráli jsme si dva sety, ale protože se Růženka na lavičce nedočkavě vrtěla, předala jsem pálku zase jí. I první dáma harému musí respektovat nároky favoritky.

Skupina lidí, která nás míjela, zaznamenala, jak je Miloš upinkaný, a tak kdosi zvolal: "No, pane Hlavico, máte napilno, což?" A já, husa, ještě celá rozjařená sportovním výkonem, jsem beze stínu dvojsmyslnosti bujaře zahalekala: "No, my se na něm s Růženkou střídáme!"

Škoda že jste tu scénku neviděli! Skupinka zavrávorala, Miloš se zarděl jako panna a Růženka nevybrala smeč. Jenom já ještě pár vteřin zářila, než mi to došlo.

Další "zmateční situace" se odehrála na úřadě. Já a můj tehdejší manžel Josef Vinklář jsme hodlali jet s dětmi do Francie. Protože k tomu bylo potřeba souhlasu Markova otce, zajeli jsme na příslušný úřad všichni. Zdehle zkrácený scénář úředního jednání.

"Tak tedy vy, paní, ehm ."

"Ivanka Devátá."

"Jedete s manželem."

"Josefem Vinklářem." Postrčila jsem Pepu dopředu. Vteřina překvapení.

"A berete s sebou syna Marka Vinkláře."

"Ne. Marka Hlavicu." Žďuchla jsem do syna. Referent zamžikal.

"A otec?"

"Otec zde." Sáhla jsem dozadu a vytáhla Mildu z anonymity jako králíka z cylindru.

"A ještě s sebou bereme syna Adama Vinkláře. Chcete ho vidět? Sedí venku na schodech."

"Nechci," řekl úředník a vyčerpaně připlácl na tiskopis razítko.

Celou cestu jsme se vespolek křenili při představě, co by to s referentem udělalo, kdybychom s sebou bývali vzali první ženu mého druhého muže Janu Dítětovou se synem Jakubem Vinklářem a druhou ženu mého prvního muže Růženu Merunkovou se synem Lukášem Hlavicou.

Možná by ten nešťastník zažádal o předčasný důchod.

Stejný rozruch jsme budili na letišti. Tam vždycky vyvolávali účastníky zájezdu podle abecedy.

"Jan Mašek, Monika Mašková, Romana Mašková, Zuzana Mašková!" Členové rodiny přešli za pomyslnou čáru a vytvořili buňku - základ společnosti. Ne tak my.

"Ivanka Devátá!"

Opustila jsem své blízké a přešla za čáru. Chvíle osamění. Pak: "Marek Hlavica!" Už jsme byli dva. Následovaly desítky Chvalinů, Jílků, Krčilů, Lomnických, krátký zmatek kolem Mašků, kteří už za čárou jsou, Rádlů, Syrových, Ťuhýků, až konečně došlo na V.

"Adam Vinklář, Josef Vinklář!"

Konečně spolu. To víte, herci! Exoti.

Byla jsem na Hvaru s manželem, bratrem a švagrovou. Navštívili jsme hospůdku, která inzerovala: Mluvíme francouzsky, německy, anglicky, czesky. Dali jsme si špagety a červené víno. Jakýsi muž si objednal pivo. Majitel rozjařen objednávkou, leštil výčepní pult a prozpěvoval si: "Pan si da vino, pan si da pivo."

Na druhý den jsem plavala samotinká v moři a opojena azurovou zčeřenou hladinou pod strmými horami, jsem si tiše prozpěvovala: "A vlny jdou, vlny jdou."

Vtom se v těsné blízkosti za mnou ozvalo: "Pan si da vino, pan si da pivo." Jiří. Málem jsem se utopila.

Manželovi rodiče pocházeli z rodin s deseti dětmi, které rovněž s rozmnožováním neváhaly, i měl muž nepřehledné množství bratranců a sestřenic. Když se v příbuzenstvu rozneslo, že pražskej Pepa, jenž se vyšinul do společenských výšin, koupil v kraji chalupu, počaly se trousit návštěvy.

Neděli co neděli zastavilo před domem auto, z něj se vybatolil chumel dětí, manželka, tchyně a posléze sám řidič, který mi mocným stiskem pohmoždil ruku a prohlásil: "Já jsem jičínskej Franta." Odpoledne jsem pak trávila roznášením kávy a úpěnlivým hledáním námětu konverzace, jelikož jsem neměla ani ponětí, co se slepicemi, které zanášejí, a kterak stáhnout tipec. Chlapi probírali fotbal.

Příště přijel knínskej Vašek, po něm valdickej Tonda následovaný soboteckou Růžou. I sám hostitel vítal svoji přízeň s úsměvem pracně vyrobeným, protože většinu z nich vůbec neznal.

Konečně se zájem o naši nemovitost vyčerpal a my došli zaslouženého klidu. Do příštích prázdnin jsme na trudné léto zapomněli. A tu, o jednom pozdním víkendu, kdy už se brzy stmívalo, jsme seděli v "seknici" u stolu, když se ozvalo mocné zabušení na dveře. Ty se vzápětí rozletěly a mezi nimi stanul převelice svalnatý habán. My se dívali tázavě na něj, on na nás. Po trapné pauze oslovil manžela stručným: "No?" Hlas vichřice podoba. Hlava rodiny poněkud pobledla, zvláště když příchozí připojil: "Neznáš mě, co?"

Hlavou mi kmitlo podezření, že manžel chodí Goliášovi za manželkou. Avšak můj drahý asi dobře věděl, komu chodí za ženou a komu ne, protože ani pak nejevil známky poznání, zato na něm byla patrna výrazná nechuť pustit se s neznámým do křížku, i kdyby měl doma královnu ze Sáby.

Už jsem nenápadně měřila vzdálenost mezi sebou a pohrabáčem, když hromotluk pokročil do místnosti, rozpřáhl ruce a zaburácel: "No tak! Já jsem přece lomnickej Ludva!"

Jedni z těchto příbuzných poslali tchyni a tchánovi husu. Protože na ni byli jen dva, šlechetně nám ji věnovali s nadějí, že budou pozváni na oběd. Nemýlili se.

Pro mne to byl ovšem nervák. Tchyně s tchánem už u nás párkrát jedli, ale husu jsem pekla poprvé. A každá hospodyně mi potvrdí, že to není jen tak. Že musí být správně propečená, správně slaná, s kůrčičkou do křupava.

Točila jsem se od rána kolem sporáku jako čamrda. Zelí se povedlo, knedlíky taky. Otevřela jsem troubu, abych slibného opeřence naposled podlila vypečeným sádlem, když poněkud předčasně zadrnčel zvonek. Manžel běžel otevřít. Já se lekla tolik, že mi pekáč vyklouzl z ruky a sjel z roštu na otevřená dvířka trouby. Husa z něj vyskočila jako živá a řítila se po dlaždicích k protější zdi. Tam se odrazila a jela zpátky. A tchyně ante portas!

Bez skrupulí jsem vrazila utečence zpět do pekáče a prvním hadrem, co mi přišel pod ruku, zuřivě vytírala podlahu. Stihla jsem to tak tak.

Dveře do kuchyně se otevřely, tchyně přelétla pohledem moji bílou zástěrku, nablýskanou podlahu a řekla uznale: "Holka, ty to tady máš jako na zámku."

Usmívala jsem se s upřímností baziliška a myslela si: Aby ne, když leštím podlahy husím sádlem!

Knížku si můžete koupit přímo na internetových stránkách Nakladatelství Motto.