O psaní a o životě se spisovatelkou a organizátorkou kulturního života Janou Jiráskovou

Chrudimská knihovnice a čtyřnásobná maminka Jana Jirásková právě vydala knížku povídek Paranoidní pijavice. Název možná působí výstředně, ale ve skutečnosti tady jde o lidské vztahy, hlavně partnerské a rodinné, pojednané bez příkras, velmi bezprostředně a upřímně, ale také bez zbytečného pesimismu. Jsou to povídky o tom, jak těžké pro nás lidi je mít k sobě opravdu blízko a čím vším si to komplikujeme. O nejrůznějších průšvizích, nedorozuměních, okamžicích souznění, o citových ztrátách a nálezech.

Jano, odkdy vlastně píšeš? Od dětství?

Z první třídy ještě mám schovanou jednu básničku, pak jsem měla pauzu a znovu jsem poezii psala tak od třinácti asi do dvaceti. Pak mě pohltily děti a když jsem šla ve třiatřiceti letech znovu do práce, dostala jsem chuť se k psaní vrátit. A zjistila jsem, že mi už víc vyhovuje próza než básně. I když si myslím, že to, co píšu, není klasická próza (mám na mysli takové to vyprávění, jak jsem jela tramvají, řidič měl modrou košili a venku svítilo sluníčko…), mé povídky mají prvky poezie, mimo jiné v rytmice a v opakování obrazů.

Kdy ses začala zapojovat do dění v komunitě amatérských psavců, nebo sama něco organizovat?

Dlouho jsem psala jen pro sebe, básničky jsem měla doma v šuplíku a nedávala jsem je přečíst nikomu. Často se stalo, že jsem si je přečetla sama, řekla si, že je to strašný, a spoustu věcí jsem spálila… myslím, že to ani nebyla škoda, že to tak prostě mělo bejt. Když mi bylo kolem osmnácti, na chvíli jsem se mihla Literárním klubem v Kolíně a samizdatově tam vydala sbírku básní Hygienický emoce.

Když jsem v těch Kristových letech a po čtyřech dětech nastoupila do práce v knihovně, musela jsem se nejdřív naučit vůbec komunikovat s dospělými lidmi. Zvyknout si na to, že komunikují jinak než děti, což nevím, jestli je dobře nebo špatně, ale prostě mi nic jiného nezbývalo. V té době jsem začala obesílat literární soutěže. Já funguju tím stylem, že když je třeba uzávěrka Šrámkovy Sobotky osmého února, tak se pátého února proberu a začnu něco psát. V soutěžích se mi povedlo docela uspět a od toho se pak začalo odvíjet všechno ostatní.

Stejně jsi odvedla obrovské množství práce, co tě pohánělo?

Vždycky mě bavilo potkávat lidi, co se na těchhle akcích scházejí. Hrozně hezké je, jak se z nich často stanou kamarádi, kteří už se neznají jen z toho, proč nebo jak píšou, ale jací jsou lidsky. Tu práci v knihovně taky člověk nedělá pro peníze, ale baví mě lidé. Jsem ráda mezi lidmi a mezi knihami. Po letech v knihovně přesně víš, co který čtenář čte, co řekne, když přijde…, a on jednou udělá něco úplně jinak! A tebe zarazí, proč to tak je. Ta práce má hodně psychologicko-sociologických prvků… vždycky jsem byla psycholog-amatér, k tomu psaní je to trošku potřeba.

Na druhou stranu nevydržím mezi lidmi úplně pořád, někdy mám pocit  přesycenosti, a jednou za čas potřebuju dva dny opravdu vypnout: internet, telefon, setkání s lidmi… od všeho se úplně odříznout a nebýt na příjmu. Stačí mi to opravdu jednou za čas. Vůbec se vyhýbám přemíře informací, nesleduju zprávy, nečtu noviny… možná to pak vypadá, že je člověk ignorant, jenomže pro svůj život potřebuju vědět úplně jiné věci. My žijeme strašně po povrchu. Takové ty jakoby spokojené rodinky, vzorné jako z reklamy, co mají všichni čisté boty, děti namazané svačiny, nikdy nezaspí, vypadají navenek strašně dobře… jenže to nic neznamená, ti lidé spolu třeba nekomunikují, jen mají všechno, „jak to má bejt“…  - tohle mám jinak. Od dětství nám pořád někdo říkal, jací jsme nebo jací bychom měli být v rámci nějakých pravidel, jací jsme, protože jsme se zachovali tak nebo onak…, ale my si musíme sami za sebe říct, jací a kdo jsme. A k tomu, abychom se poznali, nám zprávy vůbec nepomůžou.

Takže ses našla, povedlo se ti to? Je to nějak zachyceno v tvém psaní?

To období, kdy se člověk nimrá sám v sobě a všechno mu připadá tragické, mám naštěstí za sebou. Dneska mám už určitý nadhled, ke kterému člověk nemůže dojít ve dvaceti, to prostě tak je. Ale když se mu to pak podaří, hrozně mu to pomůže v životě i v psaní. I když píšu o věcech hodně citově silných, musím od nich mít trochu odstup. Nemůžu psát o věci, ve které se momentálně plácám, se kterou si nevím rady a kvůli které bych se možná pozítří mohla oběsit.

Jak se ti daří psát a starat se přitom o děti?

Dnes se mnou bydlí tři , Josef příští rok vychází základku a Alžběta je prvním rokem na víceletém gymplu, Marie je přes týden na internátě, studuje sociálně – právní obor.  Jsme taková zvláštní smečka, není to ideální podle všech pravidel a škatulek, ale děláme, co umíme. Jako lidi spolu fungujeme. Hlavně nesmíme ztratit kontakt a vztah k sobě, a všechno ostatní je nepodstatné. I když to tak okolí možná nevnímá, nežijeme nějak výstředně. Co taky může člověk vyvádět? Normálně chodím do práce, nakupuju… jeden můj známý se třeba divil, že vařím svíčkovou, jak to, že paní bohémka spisovatelka normálně vaří… já ale samozřejmě umím uvařit cokoliv.

Píšu většinou v noci, i když děti už ani přes den moc mého času nevyžadují, dělají si svoje věci, není to už ta neustálá péče a také komunikace s nimi je už jiná, než když byly malé. Chvílemi mám dokonce pocit, že jsme všichni jakoby v pubertálním věku, a dokonce jako by dětem připadalo, že jsem z nich na tom nejhůř…

Jak to bylo s vydáním tvé první sbírky s názvem Kanička pošmodrchaná?

Moje paní ředitelka knihovny (jak říkávám a není to přivlastňovací zájmeno, ale slovo, které vyjadřuje můj vztah k ní) PhDr. Hana Mazurová za mnou přišla a nabídla mi, že mi knihovna vydá knížku povídek. V té době jsem jich měla kolem deseti, vesměs byly oceněné v nějakých soutěžích, tak jsme odhadly, kolik by jich muselo být na tenkou knížečku, a zafungovala jsem stejným stylem jako před těmi uzávěrkami literárních soutěží, na poslední chvíli jsem dodala tolik stránek rukopisu, aby se to dalo uskutečnit. Náklad byl asi 400 výtisků a knížka se rozdávala na autorských čteních.

Teď v březnu mi vyšla Paranoidní pijavice a na podzim (možná na Dušičky) vyjde znova Kanička pošmodrchaná, doplněná a rozšířená.

Kvůli tvé knížce tedy vzniklo nakladatelství? Jak to bylo?

Asi před pěti měsíci, někdy v září, jsme seděli s kamarády u piva a bavili jsme se o literárním serveru, přes který se známe… a tahle nakladatelka s partnerem prohlásili, že mi budou vydávat knihy a že to bude bomba!

Po čtrnácti dnech jsme si řekli, že jsme to mysleli vážně, no a dnes je knížka na světě. Opravdu si kvůli mně, protože mě mají rádi a líbí se jim, jak píšu, založili ,Nakladatelství pijavice, viz www.paranoidnipijavice.cz . Za těch pár měsíců odvedlo několik málo zúčastněných lidí spousty a spousty práce a udělali opravdu maximum. Jednak v souvislosti s knihou, ale i v případě natáčení  book traileru Korálky. 

Píšeš dnes jen prózu, nebo také poezii?

Občas i poezii, do ní jsem zabrousila projektem ,,proSTORY“ s Robertem Freiem, kde je moje poezie kombinovaná s elektrickou kytarou. Slovo je totiž omezený prostředek, hudba z něj vytáhne víc emocí. Hrozně nás to oba baví a připravujeme i vydání CD. Občas s tím někde vystupujeme, na požádání přijedeme na akci, vystoupení trvá asi tři čtvrtě hodiny. Spousta lidí říká, že můj hlas se s kytarou úplně dokonale doplňuje, krásně ladí.

Jaké máš oblíbené autory?

Ve třinácti jsem hodně pořád četla Saroyana, pak jsem si samozřejmě prošla obdobím beatniků… Diane di Prima mě drží dodnes, připadá mi, jako by to byla nějaká moje ségra! Čtu si Skácela, Capoteho -  to jsou věci, které člověk může číst pořád dokola.

Co se týče prózy… mám to tak, že když mě něco nebaví, tak to nedočítám. Navíc si nepamatuju, co jsem četla, nebo jen vím, že to byla úplná bomba, ale paní v knihovně, která ode mě chce poradit, co si má půjčit, nedovedu říct, o čem to je! Jen vím, že mě to zasáhlo a přečetla jsem to za dva večery. Teď nedávno jsem přečetla přes noc Mrtvorozenou Elišku Frankensteinovou od Michaela Stavariče, nechtěla jsem to odložit a zůstala jsem kvůli tomu vzhůru až do rána.

Co tě na psaní nejvíc baví?

Psaní potřebuju k životu. Těší mě takové věci, jako když třeba jeden člověk náhodně přišel na čtení v Jindřišské věži, vůbec se nezajímá o literaturu, jen se šel zeptat kamaráda, kdy půjdou na pivo, a já jsem zrovna četla. A on tam zůstal a poslouchal, chytlo ho to. Pak jsme se spolu bavili a on mi říkal, že by na takové akci nikdy nezůstal, ale že ho to upoutalo. To mě na tom baví a je to fajn!

Jak dalece jsou tvé povídky autobiografické?

Člověk musí psát o něčem, o čem něco ví, co svým způsobem prožil. Ale osudy mých postav si navzájem odporují, takže by je ani nemohl zažít jeden člověk. Vždycky to vychází z mých pocitů a reálných situací, ale psaní jde pak už svou vlastní cestou. Ale vždycky jsou to věci, do kterých se dokážu vžít.

Čím se povídky v Pijavici liší od povídek v Kaničce? Dalo by se říct, jak se mi zdá z prvních ochutnávek, že jsou jakoby hravější, lehčí, vtipnější? Zatímco Kanička je zjitřenější a víc „na vážno“?

Vývoj tam logicky bude, ale zatím jsem nad tím nepřemýšlela, psala jsem, jak to vyšlo z hlavy… ale určitě pracuju dnes trochu jinak. Třeba povídku Korálky inspirovalo, že jsem přijela s dcerkou domů autobusem, vystoupily jsme na náměstí a zrovna se ozývalo hlášení z amplionu: ,,Pan Vnuk ve středu uklízí hroby. Se všemi zájemci se sejdeme zítra v patnáct hodin na hřbitově – za každého počasí.“ To mě dostalo. Vězelo mi to v hlavě a věděla jsem, že z toho bude začátek povídky. Byl to ale jen impulz, vůbec jsem nevěděla, o čem bude povídka dál. Kdežto u Kaničky jsem častěji věděla předem, o čem povídky budou.

Na webu www.paranoidnipijavice.cz je uvedena řada tvých čtení na knižních veletrzích a dalších akcích. Baví tě autorská čtení?

To ano! Zjistila jsem, že povídky při čteních vyznívají úplně jinak, než když si je člověk čte sám potichu. A na čteních je okamžitá odezva, vidím reakce lidí, kdežto když si knížku někdo koupí, nevím, jak na něj zapůsobila. Pro mě je čtení docela náročné, musím se do toho pocitově vložit,  a musí v tom být slyšet emoce.  Půl hodiny potom se cítím vycucaná . Třeba s Robertem na sebe tak tři čtvrtě hodiny před vystoupením nemluvíme, už se koncentrujeme, dostáváme se do té nálady.

Hrozně ráda čtu do mikrofonu, dokonce mě to zbavuje nervozity; přitom když jsem do něj měla mluvit  poprvé, vůbec jsem nevěděla, jak s ním zacházet! Ale podobně jsem se naučila sekat kosou, štípat dříví, pěstovat zeleninu, chovat slepice a tak dále, i když jsem byla dítě z paneláku… člověk nikdy neví, co přijde zítra, a to je právě zajímavé a baví mě to.

Máš nějaký sen?

Pro mě je vyhovující takový den, kdy je klid, nestane se žádný průšvih, nenastane žádná potíž, jako že třeba praskne potrubí nebo dítě nepřijde domů… mám hrozně ráda, když se nic takového nestane. To mi úplně stačí a zaplať pánbůh, když se naopak stane něco hezkého.

Mluvila jsem o tom nadhledu vznikajícím s věkem, tak to také souvisí s tím, že člověk přestane mít tu potřebu se pitvat… a vnímá pak daleko líp věci, které předtím nevnímal. Jakoby od sebe odstoupí, přestane si připadat jako střed světa. Tak tohle když člověk opustí, objeví spoustu jiných věcí a situací, často hezkých a zábavných. Nemusím na všechno nadávat. Například dojíždění přecpaným autobusem není nic moc, ale je to zajímavé, člověk přitom vyslechne tolik věcí! Mě to vždycky nastartuje… představuju si, jak je to dál, vymýšlím si vlastní příběhy… nemusím jen nadávat, že mi stáli tři lidi na noze a autobus měl zpoždění, s tím přece nic nenadělám. Stejný přístup lze použít v jakékoliv životní situaci.