Český rok – sbírku, ba dokonce klenot lidové slovesnosti rozvržený dle ročních období, má snad každý ve své domácnosti. Známe ji od folklorního sběratele Karla Plicky.

Spisovatel, publicista, výtvarník a pedagog Václav Vokolek (1947) ani ve 21. století nezapře potřebu předávat současníkům Český rok po svém – zábavně a humorně. Autorem svérázných linorytů, kterými je kniha o 232 stranách od nakladatelství Plus ilustrována, je Chrudoš Valoušek (1960).

Autor nového Českého roku srší ve svých obyčejích, říkadlech, snech, pověstech, pranostikách, traumatech, pohádkách, mýtech, skutečnostech a žertech mnoha útvary. Ty pojímá i pitoreskně, fabuluje – jak přiznává, zejména v oblasti mytologie, nešetří expresivních výpovědí, které jsou působivé. Je na nich vidět všestranná a dlouholetá literární činnost, jakou se Václav Vokolek může pyšnit.

V životě našich předků šlo více o cyklické vnímání času, sepětí s přírodou, vybájené zdůvodnění nevysvětlitelných jevů. To vše nový Český rok zohledňuje, ovšem nabízí ještě autorův důvtipný nadhled. Dozvíme se o různých událostech a zvycích ze života našich předků, které byly zvláště významné, ale i o menších kratochvílích, jimiž si předkové krátili třebas dlouhé zimní večery…

Ukázka:

Václav Vokolek: Hra na zimu

zapsaná na Domažlicku

Je to velice podivná hra. Hraje se totiž uprostřed léta. Chlapi se navlečou do kožichů, na hlavu si narazí beranice, krky ovinou vlněnými šálami, na ruce si navlečou tlusté palčáky, nazují se do plstěných válenek. Stojí na návsi a čekají, až zmrznou. Nikdy se to nestalo, tak prohrávají. Zůstává jim to na celý život. Přitom se ví, že kdyby někdo náhodou vyhrál, byl by celé vsi pro smích. Až do smrti. A přece je tu naděje na výhru. Traduje se totiž, že na Domažlicku 2. srpna 1687 byly přízemní mrazíky.