Dvě beznadějně vyprodané předpremiéry v Karlových Varech a Pardubicích předcházejí oficiální premiéře nové české divadelní komedie s názvem Moje hra, kterou na 17. ledna 2012 naplánovalo pražské Divadlo Kalich.

Podepsán je pod ní Petr Abraham, tento pseudonym užil divadelní režisér Petr Novotný. Inscenaci režíruje Jan Kačer, hlavní roli přijal Jiří Bartoška, dále hrají Zuzana Bydžovská, Jana Janěková ml., Nina Divíšková, Vlasta Peterková, Adéla Koutná, Adéla Kačerová a Martin Kubačák.Moje hra je komedií o životě, jakkoli hlavnímu hrdinovi jeho život právě vyprchal ze žil.

Slavný spisovatel Josef Jankulovski opustil tento svět nečekaně a s poměrně starosvětským přáním: chtěl po své partnerce, aby uspořádala soukromou smuteční slavnost na jeho počest. V obývacím pokoji se proto u vystaveného Mistra schází šest žen různého věku, postavení i světonázoru, z nichž každá sehrála v životě vyhlášeného bonvivána osudovou roli…

Magie divadla umožní Jankulovskému už z „druhého břehu“ mluvit s jeho poslední ženou. Na rozdíl od nás obyčejných smrtelníků tedy oba mají vzácnou možnost říci si spoustu věcí, na které v každodenním shonu nemáme (nebo kolikrát možná nechceme mít) čas a u kterých zpětně litujeme, že jsme je nestihli vyslovit.

„Andělská komedie“ Moje hra odkrývá s nadhledem, odzbrojující upřímností a především humorem zákoutí vztahu muže a ženy a otevírá řadu třináctých komnat. Současně fandí životu: za jeden vyhaslý nabídne jeden nový.

V hlavní roli charismatického Mistra Jankulovského zazáří jedna z největších hvězd českého herectví Jiří Bartoška, který je známý tím, že s přijetím role na divadle už hodně šetří. Důvod, proč tentokrát kývnul, vysvětluje s úsměvem: „Celou hru pořád ležím.“ Není těžké vzhledem k popisovanému ději pochopit v čem. „Ale bez legrace. Jsem rád, že vznikla takhle kvalitní původní česká hra. To se neděje samozřejmě. Hlavně tento důvod mě přesvědčil. Jde o skvělou komedii, která ovšem není jen na pobavení. Ten text je daleko hlubší.“

Rozhovor s autorem Petrem Novotným

Co vám bylo impulsem k napsání Mojí hry?
Nevím. Měl jsem chuť napsat hru a pánbůh mi to laskavě dovolil. Celý život režíruju divadelní hry. Teď jsem měl chuť napsat svoji hru. „Moji hru“.

Je vlastně vůbec přípustné, aby z hlediště zněl smích, když na jevišti stojí rakev? Chápete v tomto případě humor jako určitou obranu?
Když se ten život, který skončil v rakvi, smysluplně naplnil, tak proč ne? Je to asi to nejlepší, co se dá v dané situaci dělat. Nevím, jestli jde o obranu. Myslíte před smutkem? To snad ne, člověk má být smutný, když je proč. Tohle asi není obrana, třeba je to pochopení, že není proč být smutný.

Už předpremiéry Mojí hry ukázaly, že jsou místa, kde se smějí především muži, a na jiných zase převažuje ženský smích. Čekal jste něco takového?
Ne. Já dodnes netuším, proč se někdy člověk směje a někdy ne.

Jde psát „více pro ženy“ nebo „více pro muže“?
Asi ano, ale já to zjevně neumím.

Hlavní hrdina je ve věku, v němž je na smrt ještě mladý, na druhou stranu už dost zralý na to, aby stačil nasbírat zkušenosti s partnerským životem. Lze jich podle vás skutečně získat tolik, aby muži opravdu pochopili ženy a obráceně ženy muže?
Zaplaťpánbů ne. Je pravda, že příroda nás vybavila empatií a schopností číst a psát. Vcítění určitě přináší jistou míru pochopení a četba moudrých knih i jakousi sdílenou zkušenost, ale tam dál se ještě rozprostírá celý vesmír lidské osobnosti, kam naše oko nedohlédne. A teprve tam někde v dálce je opravdu žena ženou a muž mužem… myslím.

Dostane se Jankulovski do nebe?
To fakt nevím. Ale když to říká… tak asi jo, ne? Já mu docela věřím.

Moje hra přivádí na českou divadelní scénu jméno Petr Abraham. Proč jste ji nepodepsal jménem svým?
Protože Petrů Novotných je, s odpuštěním, jako psů a pletlo by se to. Jméno Abraham je jedním z prvních známých pseudonymů, už v Bibli je to jméno přijaté. Jde o jméno důstojné a v Čechách nepříliš časté. Tak jsem si ho ve vší úctě vypůjčil i já.

Rozhovor s režisérem Janem Kačerem

S jakými pocity jste četl text Mojí hry?
Vždycky jsem nadšený, když vznikne nová česká hra. U téhle jsem zprvu netušil, kdo je jejím autorem, což bylo samo o sobě dobrodružství. Téma mě velmi zaujalo, je to hra ve svém žánru ojedinělá. Všechno kolem odchodu člověka na věčnost se v ní odehrává s vážností a upřímností, zároveň je to ovšem veselé a komické. Život se tu ukazuje ve všech barvách, v celé složitosti. Všichni víme, že jednou přijde den, kdy budeme muset účtovat. A Moje hra toto vědomí nahlíží s velkým humorem i uznáním jak pro ty, co zůstali, tak pro toho, kdo odešel. V tom je podle mého názoru významná.

Je to také hra o životním zrání…
Já už jsem bohužel hodně starý, a tak vím, že každým rokem vám ubývají možnosti, ale přibývají znalosti. Každým rokem, řekněme po šedesátce, pochopíte víc a kolikrát jste sám sobě i směšný, když si třeba uvědomíte, jak jste v mládí posuzoval své vztahy hloupě, povrchně. Teď – už jaksi zmoudřelý – se na řadu lidských setkání díváte úplně jinak, s daleko větší vděčností. Myslím, že tahle hra zastihla hlavního hrdinu tak akorát: už skoro všechno ví a ještě nestačil zblbnout.

Režíroval jste hru, kterou napsal jiný významný režisér. Jaká to má úskalí?
Tuhle úlohu jsem přijal s velkým nadšením. Jsem rád, že mě ke své hře přizval, a ještě větší radost mám z toho, jak silné obsazení se podařilo dát dohromady. Režii Mojí hry chápu jako v nejlepším slova smyslu službu kolegovi, kterému jsem za to vděčný. Vážím si jeho práce.

Rozhovor s představitelem hlavní role Jiřím Bartoškou

Na nabídku role na divadle kývnete jen výjimečně. Co vás dokáže přesvědčit?
Kvalita textu a kolegové, s nimiž bych se měl při práci setkávat. Je výhoda, že už léta jsem sám sobě ředitelem, a tak si můžu svobodně vybírat jak tituly, tak spolupracovníky. To je pro mě podstatné.

Umíte si představit, že byste ještě někdy přijal stálé angažmá?
Ne. V době, kdy jsem opouštěl Divadlo Na zábradlí, jsem se rozhlížel po souborech kolem, ale dohromady žádný mě jako diváka neoslovoval. Jistě, jsou scény, do kterých rád chodím, například Dejvické divadlo, jenže to už je generačně jinde. Když jsem v něm hostoval v Příbězích obyčejného šílenství, měl jsem obavy, jestli se mezi ty mladé lidi vejdu. Navíc jsem povinnostmi kolem karlovarského festivalu časově limitován, takže stálé angažmá je nemyslitelné.

Chybělo by vám divadlo?
Po rozpadu naší party ze Zábradlí jsem měl pocit, že bez divadla nevydržím, ale zjistil jsem, že se to vydržet dá. Vždycky jsem tvrdil, že jsem divadelní herec a televizí nebo filmem se jenom živím. Divadlo je dneska podle mého názoru zábavou fajnšmekrů, většinová společnost mu moc pozornosti nevěnuje. Kdykoli v minulosti udeřil mor, jako první se obětovali herci, což se, myslím, děje i dnes, třebaže tu mor už neřádí. (smích) Na druhou stranu je pro mě divadlo fascinující, protože jde o živé umění. Když se jeden večer nepovede, je velká šance, že se povede ten další. To je na něm pěkné. Takže jsem vždycky chtěl mít na repertoáru alespoň jeden titul, abych mohl chodit do divadla se „osprchovat“, jak říkám.

Čím konkrétně vás zaujala Moje hra, pod kterou je podepsán Petr Abraham?
Když jsem ten text dostal, přečetl jsem jméno autora jako Pítr Ebrhem, což mi nic neříkalo. Ale hned po prvních stránkách mě zarazilo, že se to v příběhu hemží českými reáliemi. Něco takového by žádný Brit nebo Američan nenapsal. Až později jsem se dozvěděl, že se jedná o pseudonym divadelního režiséra Petra Novotného… Je to velice pěkně napsaná komedie, která ovšem není jenom na pobavení. Je daleko hlubší.

Je vůbec přípustné, aby se hlediště otřásalo smíchy, když na jevišti stojí rakev?
Proč by nebylo? Rakev smích nevylučuje!

Jaký to je pocit být v ní zavřený?
No řeknu vám, mám výhodu, že netrpím klaustrofobií. Otevřou mě až po osmnácti stránkách textu, to je po dobrých patnácti minutách hry, a přiznám vám, co je během té doby můj největší problém: bojím se, abych neusnul. (smích) Poctivá čtvrthodina je docela dlouhá doba, navíc ta rakev je pohodlně vypolstrovaná. Možná bych to neměl říkat, ale člověk se v ní necítí tak strašně, jak si možná představuje.

To vás ani jednou nepřepadla trudná myšlenka, že jednou…
Vím, co chcete říct, nicméně tímhle se vůbec nezabývám. Jsem člověk okamžiku, takže přemýšlím spíš o tom, co bude za těch patnáct minut než jednou kdovíkdy. Spíš je mi nepříjemné, že když mě vezou na jeviště, je mnou manipulováno, smýkáno a já nevím kam. Pod víkem netuším, jestli jsem zrovna nohama do hlediště, nebo do portálu. Je to zvláštní pocit, jaký bych nechtěl zažít v reálném životě – aby mnou bylo pohybováno a já nevěděl kam.