Stále přemýšlím nad tím, proč nový snímek režiséra Milana Cieslara "Láska je láska" je žánrově zařazen coby "romantická komedie". Ano, romantiku jsem v něm našla, ale do komedie má dle mého názoru tento film hodně daleko. 

Páteří celého snímku je, že každý hledáme lásku. Nezáleží na tom, jestli jsme zdraví, nemocní, postižení, naše pleť je bílá, černá či jiné barvy, prostě všichni chceme žít v lásce, toužíme milovat a být milováni. V tomto směru jsme všichni zajedno.

Nevidomá milá dívka Maruška /Aneta Krejčíková/ žije pouze se svým dědečkem Vlastimilem /Petr Nárožný/, jelikož maminka při jejím narození zemřela a otec byl neznámý. Ať se dědeček snaží, co se snaží, nemůže být své vnučce vším. Maruška zoufale toužící po lásce si úpěnlivými modlitbami v kostele vymodlí mladého chlapce /Maciej Cymorek/, který přesně splňuje její představy a nosí ji na rukou. Díky svému handicapu Maruška vnímá Marka "pouze" svým srdcem a neposuzuje ho jako zbytek společnosti. Marek je Rom a i když se radikálně odlišuje od nepřizpůsobivých Romů, společnost ho tak nevnímá.

Nechci pokračovat ve vyprávění, doporučuji prožít si příběh dvou mladých krásných lidí prostřednictvím filmového plátna. Je sladký, dojemný, velmi upřímný a o to více smutný. Srdce mi trhal obzvláště postoj naší společnosti k menšinové skupině jiné barvy pleti, zvyků a tradic. Ano, vím! Je tady spousta lidí, kteří mě okamžitě zavalí negativními zkušenostmi a hororovými historkami a moje protiargumenty nebudou ani vyslyšeny. Ale proč je stále všechny házet do jednoho pytle? Proč kvůli tisícům dalších otrávit život mladého člověka do takové míry, že se sbalí a odjede do jiné země? Proč mu raději nepodat pomocnou ruku? Pár takových se ve snímku našlo (díky Bohu za ně!), ale bohužel je přebily nadávky a buzerace těch mě nejméně sympatických. Zajímalo by mě, jestli by odmítli pomoc, pokud by přišla právě od Roma. Nu dobrá, nechejme diskuse a pojďme dál.

Další hlavní představitelé, toužící po lásce jsou například dědeček Vlastimil a jeho znovunalezená první láska z doby mládí Libuška /Eliška Balzerová/. Bohužel ruku v ruce kráčí s Alzheimerovou nemocí, což přivádí do celého snímku nejenom krutou realitu, ale i uvědomění si, co všechno může pokročilejší věk přinést. Její boj se zákeřnou nemocí jí pomůže v dobré vůli nastartovat její vnouček. Žije v náručí "kytky" zvané marihuana a dělá dojem, že právě utekl z psychiatrické léčebny. Marjána sice jeho bábince částečně pomáhá, ale Alzheimer ji stravuje jako čokoládovou sušenku. Bylo mi z toho hodně smutno. Člověk nikdy neví, co mu jeho životní cesta přinese...Vnouček sice srší vtipem, ale vyvolává spíše dojem trapáka, který neví co by. Zřejmě prototyp nezralého zoufalce, který se plácá kde jen může.

Ondřej Vetchý /Karel/ a Simona Stašová /Zdena/ představují velmi nevyvážený manželský pár. Ona je typem ženy, která raději ulehá s umělohmotným penisem a se svým mužem jedná jako s kusem hadru. Občas se jí člověk ani nediví, protože Karel má výpadky jako na vrcholu puberty. Jejich syn Honza je homosexuál, zmítající se v prvním bouřlivém zamilování se do svého univerzitního profesora. Ani jeho jiná sexuální orientace a boj jeho matky s ní mi nepřišla tak vtipná, jak zřejmě tvůrci filmu zamýšleli. Proč asi se v tom tak plácal když svoji matku nesnáší a v otci nemá žádný vzor? Další hluboké téma, které se týká nespočítaně mladých lidí celého světa.

Nechci nový film režiséra Milana Cieslara a scénáristy Martina Horského shazovat. Nicméně uvítám jasné a zřetelné vysvětlení, proč ho klasifikovali jako romantickou komedii. Mě osobně spíše zapadá do přihrádky hořkosladké rodinné drama. Pokud jste na něj naladěni, přeji vám hluboký divácký zážitek.

ČR 2012

Žánr: romantická komedie

Režie: Milan Cieslar

Scénař: Martin Horský

 Hrají: Petr Nárožný, Simona Stašová, Eliška Balzerová, Ondřej    Vetchý, Aneta Krejčíková, Maciej Cymorek, Rudolf Hrušínský a další

Premiéra: 19. ledna 2012

Zdroj foto: www.blueskyfilm.cz