Tulipány

Má nejoblíbenější kytka jsou tulipány. Kvetou mi na většinu záhonů, mám je na několika obrázcích na zdi, nekřesťanské peníze jsem dala i za dopisní papíry s motivem tulipánů. Do tulipánů tulipánů lehám – povlečení IKEA, do tulipánů se otírám – ručníky VEBA, z tulipánů piju – hrnky z Ráje keramiky…Z bílých tulipánů jsem si dala svázat i svatební kytici. / Už dávno, dávno zvadly, tak jako moje manželství, ale to v tomhle vyprávění není podstatné/.

Jak jsem napsala, mám ráda tulipány. Ale to není nic proti tomu, jak tyto květiny milovala moje bývalá paní kolegyně.

Už několik roků přesluhovala důchod, ale navzdory tomu měla čilý zájem o život a svět. Žila sama, jediný syn byl dávno dospělý a s druhou manželkou se odstěhoval někam na sever Čech. Paní Blanka byla ráda veselá, ráda se smála, měla dokonce přítele, který jí do práce sobotu co sobotu pravidelně volal.

Proto jsem myslela, že si velkou kytici tulipánů, s kterou přišla jednou v sobotu ráno do práce, nese paní Blanka právě od svého „dědka“ , jak mu říkala. Už už jsem se lekala, koukala do kalendáře, zda jsem neopomněla kolegyni blahopřát k narozeninám nebo svátku, rozpačitě jsem se omlouvala, ale Blanka mě s úsměvem odbyla:

- Kdepak od dědka, Míno, to jsem si koupila sama. Ráno jsem nějak blbě vstala, tak jsem si řekla: uděláš si radost. No a na trhu je měli levné. Vidíte, hned mám hezčí den…Kdepak od dědka, ten je spořivej, a na kytky není!

Pochválila jsem paní Blanku, jak dobře udělala. –No viďte, kdo by nám, Míno, dělal radost, když ne samy…Než čekat na kytku od chlapa…!!!

Od té doby stála na stole paní Blanky kytice každou sobotu…V létě, v zimě…velikostí podle aktuálních cen a roční doby: v zimě bylo tulipánů pár, v létě pěkná kytička. Blanka dbala i na to, aby barva tulipánů ladila s barvou oblečení: sobotní ráno bylo hned pohledem na Blanku a tulipány tón v tónu hezčí..

Pamatuju si, že v den, kdy mi zavolal můj přítel Ivan, a řekl mi, ať na něj marně nečekám nejen dnes, ale i jindy, že se zamiloval jinde, stála na pultě kytice tulipánů rudých jako krev. Jako srdce, řekla bych, kdyby to neznělo tak lacině.

Po dvou hodinách mě Blanka našla zalezlou a vzlykající ve skladu. Soucitně mi položila ruku na rameno a řekla: Neplačte, Míno, nemá to cenu…To přejde…Nestojí za to…za chvíli si ani nevzpomenete…, uvidíte. Pojďte se mnou, nemůžete tady být zalezlá celý život. Tak…utřete si hezky oči a pojďte. Něco vám dám…

Nahoře vyndala z vázy jeden tulipán a podala mi ho: To máte pro štěstí, Míno. Na světě je chlapů…a teď nebrečte a dejte ten tulipán do vody. Jinak zvadne…

Vydala jsem se hledat vázičku a pro tu chvíli přestala myslet na Ivana.

Blanka měla pravdu: měsíc jsem sice ještě chodila s očima pláčem červenýma jak tulipán, ale pak zase začal svět dostávat barvy. Když po pěti měsících Ivan volal, že mě přecijen stále miluje a chtěl by se vrátit, dokázala jsem ho věcně a slušně odkázat do patřičných mezí.

Život šel dál v rytmu: tři dny práce, den volna, den práce a sobotní služba. Od soboty k sobotě.

Našla jsem i nového přítele, takže teď v sobotu zvonily telefony na obou stolech. Paní Blance volal její „dědek“ a mě má nová známost. Ve spoustě zmatků, kterými jsem žila, byly tyhle dvě věci – sobotní tulipány a sobotní telefonáty – jakési pevné body. Připínáčky, které špendlily týden tam, kde měl být.

V červnu mám narozeniny. Připadaly zrovna na sobotu. Od přítele jsem, mimo jiných věcí, dostala také nádherně vázanou kytici tulipánů.

Když jsem je stavěla v práci na stůl, už předem jsem se těšila, jak se jimi paní Blance pochlubím. Jak budou stát dvě kytice naproti sobě.

Jenže to ráno paní Blanka nedorazila. Nevolala, nedala o sobě vědět až do poledne. Nešlo o práci, tu jsme s kolegou zvládli vyřídit sami, ale měla jsem o kolegyni strach. Přeci jen, nebyla nejmladší, a nějaká nemoc jí stále brousila kolem srdce.

Když konečně ve dvanáct dorazila, nebyla to ta veselá Blanka, jakou jsme znali. Šla s hlavou sklopenou a připadala nám divně přešlá. A nejvíc mě zarazilo, že nenesla tulipány.

Počkala jsem, až si dole odložila tašku a když přišla nahoru, hned jsem přispěchala s účastnou otázkou na rtech.

Ze svého místa ke mně vzhlédla. Myslela jsem, že bude uplakaná, utrápená, ale v očích měla spíš nerozhodnost a zmatek – a možná i trochu vzteku.

- Omlouvám se, já vím, že jsem měla zavolat…, začala. Mávla jsem rukou, jakože to není podstatné, hlavně že je živá a zdravá, pokračovala:

…nějak jsem na to neměla myšlenky…Nadechla se zhluboka a řekla: Byla jsem na hřbitově:víte, co mi ten můj dědek udělal? Po tolika letech!!! Teď mávla rukou zase ona: ale ne, nic takovýho, neumřel, kdepak, ten se drží…, ale v úterý ovdověl. Nevím, možná to víte: on byl ženatý. Já ho znala víc jak dvacet let, a nejdřív bych bývala chtěla, aby se rozvedl. On se furt na něco vymlouval, víte, jak to chlapi dělají. Nejdřív na děti, to já bych taky potřebovala někoho ke klukovi, no a pak na maželku. Že je nemocná. Jo, jenže byla spíš hysterická. Tak jsme to spolu táhli těch dvacet let, to já neměla jen jeho, dělala jsem ve stavbách, a tam byl samej chlap, to víte – a když se nechtěl rozvíst…Ale tak to šlo, že nakonec mi zbyl jenom on. Zamlada bych ho bejvala chtěla domů, ale teď…Mávla rukou: vždyť víte, jak to chodí, vám nemusím nic vykládat. Už mám ráda svůj klid. Nikoho domů nechci. A už jsem si zvykla! A teď mi včera dědek volá a prej: Jarmilka je už na pravdě boží. A že bysme to jako mohli dát spolu dohromady, jak by nám bylo spolu dobře. Že ten jeho byt bysme jako pronajali. Jak se říká, Míno: dvě srdéčka, dva důchody. Má smůlu: já už ho nechci! Ještě tak ve 40, to bych brala, ale teď…A zas nemám to srdce mu to říct na plnou hubu…

- A co jste teda pověděla?

- No že musíme ještě počkat, že se uvidí, jak to teď bude…Taky proto jsem byla na tom hřbitově, dát tý jeho nebožce na hrob kytku. Já vím, že je to hloupost, ale dala jsem jí na Olšana ty tulipány, aby mu to, jako dědkovi, aby mu to nějak rozmluvila…Aby se za mě přimluvila…Přece jen, tolik let mě před ním uchránila, to říkám teď, jako mladá bych to neřekla…tak dostala tulipány.

- Já už, Míno, žádnýho chlapa domů nechci.

Až do konce pracovní doby jsem přemýšlela o paní Blance, o dědkovi, o nevyzpytatelnosti lásky a času. Když jsme odcházeli z práce, darovala jsem paní Blance svou narozeninovou kytici. Překvapeně děkovala: jé, Míno, tulipány, nedělejte si škodu, tulipány a jak krásný…Já mám tulipány nejradši ze všech kytek…

- Já vím, usmála jsem se.

8.března 2003, 14:44 hodin