Novinář Tomáš Feřtek hodil do pléna v diskusi nad ekopříručkou Arniky několik otázek, které řeší asi každý člověk, který se snaží žít trvale udržitelně. Nebo s touto myšlenkou alespoň koketující, což je stádium, do jakého jsem dospěla já…

Otázka první: Jak ekologicky šetrná a skromná může být rodina, aby neznechutila vlastní děti?

Moje zkušenost:

Znechucení dětí se neodvíjí od toho, že rodiče žijí skromně nebo že mají jiné přesvědčení než většinová společnost, ale spíše od toho, zda jsou jejich rodiče poučující, mentorující a nepřipouštějící diskusi. Jak známo, děti nevychovává naše poučování, ale vlastní příklad (může jít i o příklad odstrašující). Pokud něčemu upřímně věříme, jsme ochotní to rozebírat, diskutovat o tom a přiznávat vlastní pochyby, chyby a nejistoty, pak to děti spíše ocení.

Jednou jsem navštívila ekofarmu vedenou hodně tradičním způsobem, připomínající americké amishe, kteří stále žijí tak jako v 18. století. Matka učila své tři děti doma, takže žily poměrně izolovaně; předem jsem dost pochybovala, zda je to pro ně dobré. Během své návštěvy jsem si ale uvědomila, jak obrovské bohatství zážitků a zkušeností tyhle děti mají – jezdily na koni, uměly podojit kozu a ovci, vyznaly se v rostlinách, zvířatech, ročních cyklech… prostě běžné děti by jim mohly spíš závidět. Netvrdím, že z toho nevznikají žádné zádrhele. Ale američtí amishové prý poskytnou svým dospívajícím dětem volnost, aby se podívaly do světa a zjistily na vlastní kůži, jak to tam chodí. Naprostá většina dětí se vrátí do komunity rodičů.

Osobně mám dobré zkušenosti dokonce i s dětmi zmítanými pubertou – nevyčítaly mi mé ponejvíce teoretické tlachání o ekologii, mnohem spíš mi vyčítaly, že jsem jen salonní a nedůsledná ekoložka. Ekologismus přijaly za svoji formu protestu a spíše se bouřily proti Václavu Klausovi než proti mně.

Otázka druhá: Co dělat, když není skromný životní styl kompatibilní s okolním světem?

Moje zkušenost:

Všichni děláme kompromisy a ty mohou mít mnoho různých podob a úrovní. Před pár dny jsem mluvila s jednou z průkopnic ekologického životního stylu, která se s rodinou vystěhovala na venkov už v půlce devadesátých let a povila čtyři děti ve velmi prostých podmínkách staré dřevěnky. Její manžel byl ale až příliš eko-dogmatický, odmítal řešit běžné praktické problémy (“nesměla se uříznout ani větev, všechno bylo posvátné”), a tak se nedávno rozvedla a přestěhovala do paneláku. To ale pro ni neznamenalo prohru: pořád funguje jako motor komunitního života a ekologické rodinné osvěty ve svém městečku. Říká, že podle ní je pro lidi, kteří se vystěhují z města a chtějí žít ekologičtěji, největším kamenem úrazu chybějící společenství spřízněných duší, komunita. Když takové společenství máte, ta nekompatibilita s většinovou společností vám už tolik nevadí.Osobně si myslím, že v tomhle směru se situace zlepšuje, počet takto orientovaných lidí exponenciálně vzrůstá a vznikají když ne přímo ekovesnice, tedy aspoň sousedská společenství, kdy se k jednomu novousedlíkovi přistěhovanému na venkov z města připojí další, kteří koupí pozemky poblíž. V době internetu už to jde daleko líp...

Ještě stojí za to připomenout, že skromný životní styl je stále ještě vlastní nejstarší generaci, sedmdesátníkům a osmdesátníkům, pro které je většinou ještě bytostně přirozený, takže to opravdu není žádná exotika. A na samozásobitelství si přece dobře pamatujeme z dob totáče.

Otázka třetí: Je zelený konzumerismus opravdu lepší než ten konvenční?

Systémová chyba je už v pojmu “konzumerismus”. Pokud budeme pořád hodně nakupovat a nakupování bude náš nejmilejší koníček, opravdu toho mnoho nezměníme. Vybavuju si reportáž z časopisu Elle, kdy se redaktorka rozhodla žít “eko” a vyrazila na nákupy... zásobila se přírodní kosmetikou, biopotravinami, drogerijními výrobky neškodícími prostředí, textilem z fairtrade bavlny, možná zakoupila i nějaký “eko” domácí spotřebič typu, jaký předtím vůbec neměla, dejme tomu odšťavňovač. Utratila spoustu peněz navíc a roztočila kola konzumu ještě o něco rychleji. Tudy cesta opravdu nevede. Spíš bychom měli začít přemýšlet, co doopravdy potřebujeme a jak zaplnit svůj čas příjemněji a kvalitněji než nakupováním. Vtip je v tom, konzumovat méně a nemít u toho pocit omezování, askeze. Řešení je v tom, čemu socioložka Hana Librová říká “ekologický luxus”, nebo co se v manifestu americké ekovesnice Earthaven označuje za „kulturu oslavy života, krásy a radosti“. Čili vůbec nejde o sebeobviňování, flagelantské výčitky svědomí a černý pohled na svět, naopak. Jde o návrat k základním věcem, o které v životě jde, nebo by mělo jít.

Tyto otázky dobře osvětluje kniha Toma Hodgkinsona Jak být volný. Ptá se lidí, co je pro ně skutečně dobré a zda při svém běžném životním stylu vlastně někomu nenaletěli – obchodníkům, bankám, médiím, reklamám... a jestli by se jim nežilo příjemněji kapku jinak.

Otázka čtvrtá: Byla by společnost skromné spotřeby ekonomicky udržitelná?

Tuto otázku jde chápat dvěma způsoby: A) zda při skromné spotřebě dosáhneme kýžené udržitelnosti, nebo už to ani není v možnostech lidstva (příliš mnoho lidí si přeje příliš vysokou úroveň spotřeby, takže uskrovňování nepomůže a musí přijít něco drsnějšího), nebo B) zda by se nezhroutily všechny existující ekonomické systémy, které počítají s neustálým růstem a „růstem růstu“.

A) pomohlo by nám vůbec uskrovňování, abychom zachránili přírodu a planetu?

Odhady a modely možných budoucností se velmi liší, ale můžeme si najít čísla o tom, kolik tun skleníkových plynů vypouštíme, o kolik to dokáží různé vládní programy snížit, jak ubývá deštných pralesů, jak se vyčerpávají počty ryb v oceánech, jak se splachuje orná půda a řadu podobných údajů. Z toho všeho je zřejmé, že kdyby se tato degradace zastavila a dosáhli jsme rovnovážného stavu, zcela jistě by to pomohlo. Jenomže to bychom museli svoji ekologickou stopu docela drasticky snížit, což dobrovolně udělá málokdo, dokonce ani ekologicky uvědomělí lidé ne. Tohle je pravda. Zřejmě budeme muset být k uskrovňování brutálně donuceni. Přesto je podle mě lepší plýtvat co nejméně – třebaže to pořád nestačí.

B) může existovat nějaká nerůstová ekonomika?

Ekonomické procesy skutečně připomínají procesy biologické – neustálý růst, expanzi, množení, a pokud je růstu zamezeno, nastává degradace, vymírání, zánik. Přesto si dovedu představit, že tak jako se lidská populace snad ustálí na nějakém rovnovážném čísle, které se už nebude zvyšovat (9 miliard?), může i u ekonomiky nastat jakýsi strop nasycenosti – přinejmenším v tom, že se další rozvoj jaksi „zjemní“ a už nebude spotřebovávat stále víc a víc energie a zdrojů. Proč by to nebylo možné?