Dlouho jsem váhala zda mám tento dopis psát a odesílat. Po prostudování stránek www.stridavka.cz jsem dospěla k názoru, že snad ničemu neublížím a třeba i příběh mé rodiny bude někoho zajímat. Mé rodiny proto, že v současné době má problémy, jako spousta tatínků navštěvujících tyto stránky, můj bratr, ale zároveň bych ráda upozornila i na to, že problémy kolem některých tahanic o dítě můžou velmi nepříjemně zasáhnout celou rodinu, včetně prarodičů, tet, strýců... Ale ať nezačnu zabředávat do nudného tlachání, tady je náš příběh:

Naše maminka se vdávala velmi mladá, dnes se znalostí rodinné historie vím, že to byl její únik, bohužel však z deště pod okap. Já a můj bratr jsme v raném věku byli svědky, jak náš opilý otec bije mámu, a i scén, kdy si domů vodil milenky. Naše máma udělala v tomto případě tu jedinou rozumnou věc a rozvedla se. Soud určil otci vycházky. Nevím, co pro něj znamenalo, že může čas trávit s dětmi, ale v mých vzpomínkách je povětšinou zakouřená hospoda a já s bratrem se vracíme sami domů. Snad jen zázrakem a také díky tomu, že v té době ještě nebyl provoz na silnicích tak hustý jako dnes, se nám nic nestalo (mně v té době nebylo ani 6 a bratr je o rok mladší).

Poté co nás takto zahlédl jeden ze sousedů a začal mámě vyhrožovat udáním na sociálku, přičemž se máma hájila tím, že podle soudu nás prostě otci vydat musí, kdy tento člověk byl ochoten výše uvedené skutečnosti dosvědčit, si pro nás táta přestal docházet. Máma se později znovu vdala, ani toto manželství nedopadlo šťastně, ale aspoň nám přibyla bezva sestra. O tomto manželství se nechci rozepisovat, snad jen, že ani tento pán nebyl o moc lepší (opět problémy s alkoholem a i další, pro mne nepříjemné věci...). Zapomněla jsem zde ještě zdůraznit, že můj otec o mne jako o dceru nestál. Už po mém narození se měl vyjádřit, že chtěl syna. Pocit, že jsem něco méněcenného, mne doprovázel celé dětství a dospívání. Vychutnat mi to dalo i okolí a spolužáci.

Maminka dělala, co mohla, vychovávala nás, starala se o nás, řešila naše i své problémy, kdy jí nechodilo výživné, já jsem byla často nemocná, a tak to měla dost těžké. Pocházíme z malého města, kde každý ví o každém skoro vše. Pro většinu lidí jsme byly "ty sociální případy s otcem alkoholikem". Děti, z kterých nic dobrého nemůže vyrůst. Vyrostlo. Oba, já i bratr, jsme se vyučili, já si dodělala i maturitu a později po sametové revoluci i druhou. Bratr se rozhodl věnovat svým zájmům - myslivosti, a tak mu na další školy nějak nezbyl čas. Oba jsme si dokázali najít práci a i jinak jsme žili normálními životy. Za svobodna jsme se věnovali svým koníčkům. Máma nás vždy vedla k zodpovědnosti. Chtěli jsme studovat, fajn, ráda nám to umožní a bude nás i živit, ale po skončení školy trvala na tom, ať si najdeme práci a přispíváme na chod domácnosti, pokud v ní žijeme... Před několika lety jsem si založila sama rodinu, mám dvě děti a přesto, že naše manželství má občas nějaké mouchy (které nemá?), jsme spolu.

Bratr se ženil necelé tři roky po mně. Bydlím 250 km od svého rodiště, a proto i naše rodinná setkávání jsou méně častá, než bychom si přáli. Z jeho svatby jsem měla radost, přála jsem mu, že našel někoho, kdo se s ním chce vydat na tu věčně opěvovanou cestu životem. Při svém prvním setkání se svou budoucí švagrovou jsem získala dojem, že jde o velmi jednoduchou osobu. Konverzaci jsem vedla spíše já a slečna mi odpovídala v jednoduchých větách. Bylo mi celkem jasné, že tuto slečnu si můj bratr vyhlédl hlavně pro její zjev. Ale říkala jsem si, že může být třeba i ze mne nervózní a nejsem přece žádný odborník, abych posuzovala po jednom setkání charaktery lidí a že snad bratr ji zná líp a ví, co dělá. Ke všemu můj bratr by si nikdy nedal od nikoho a zvláště ode mne radit ve svých srdečních záležitostech. Možná se cítil i jako hrdina, slečna nám dala najevo, že má despotickou matku a potřebuje se od ní dostat. Bylo mi také divné, když mi tvrdila, že si léta, v podstatě od dokončení učňáku, nemůže sehnat práci.

A byla svatba. Bratrovi jsem ji odsvědčila. Nevěsta si prosadila svatbu na jejich poměry celkem honosnou, přes 30 hostů, v kostele. Setkání s novými příbuznými bylo každopádně zajímavé.

Zdroj

Dopis tety - díl 2.

Dopis tety - díl 3.