„Harém je slovo, které slýcháme už od útlého věku, ale většina z nás nikdy nezjistí, oč vlastně jde. A snad to ani netoužíme zjistit. Uchováváme si v sobě představu o něčem nemorálním, sprostém, o něčem bezbožném a zavrženíhodném.“

Příběh o spletitosti mezilidských vztahů a hlavně těch mezi opačnými pohlavími. Dlouholetí přátelé Oskar, Josef a Tadeáš spolu prožili 70. a 80. léta. Navzdory společenské situaci a omezeným možnostem je prožili víceméně spokojeně –v objetí (až příliš mnoha) krásných žen, ve společnosti (nebezpečně) zajímavých lidí… Co však s nimi udělá změna poměrů?

A tady máte ukázku z knihy milé dámy:

Poštulka Vladimír : PŮDORYS HARÉMU

Pamatuju si přesně tu noc, kdy se narodil Oskarův syn Petr. Oskar zrovna tehdy získal nový (větší) domovnický byt. Klíče od nového bytu dostal teprve předešlého dne, a když jsme tam odpoledne zašli, byly místnosti absolutně prázdné. Nebyl tam žádný nábytek, ani jediná židle. Na podlaze ležel jen telefon. A fungoval, což jsme považovali za zázrak. Přišli nějací muži a zapojili elektřinu, takže se dalo i svítit, od stropu visely holé žárovky. V kuchyni byl dřez a plynový sporák. Plyn syčel, jakmile jsem otočil knoflíkem. V koupelně byla vana a umyvadlo. V komůrce za koupelnou byl záchod, ale tam žárovka chyběla.

Šli jsme zapít nový byt do vinárny, jež byla vlastně jazzklubem. Suterén domu, v němž byly jen kanceláře, skýtal jazzmanům dostatek jistoty, že nebudou svou hlasitou hudbou nikoho rušit. Byl to tehdy jediný jazzklub v Praze. Scházelo se tam hodně lidí od muziky, chodili tam taky herci a samozřejmě hodně hezkých holek. Posadili jsme se k baru a popíjeli. Za chvíli už kdekdo věděl, co se oslavuje. Kolem našeho stolu se vytvořil kroužek kamarádů, muzikanti museli v jednu končit a přišli také za námi. Oskar je všechny pozval do svého nového bytu, který byl za rohem. Koupili jsme několik lahví vína a v dobré náladě šli pokřtít byt. Oskar tomu říkal „vernisáž“.

Bylo nás sedm mužů, kromě mne a Oskara tedy vesměs samí jazzmani, kteří ten večer ve vinárně hráli. A byla s námi také jedna dívka, milá prsatá blondýnka, která nepatřila k žádnému z nás, ale většina z nás ji znala, někteří velmi zblízka. Jmenovala se Blanka a byla už trošku opilá.

V Oskarově bytě jsme se posadili na podlahu. Oskar rozdal papírové ubrousky, takže jsme se neušpinili. Vyprosil je na barmance. Půjčil si od ní také osm skleniček. Pili jsme víno a vedli řeči.

„Je tu smutno jako v márnici,“ řekl Oskar. „Blanko, udělej aspoň striptýz!“

Blanka se chichotala. Nebyla proti, vůbec ne, striptýz patřil k jejím oblíbeným číslům na mejdanech, snad měla pocit, že ji to řadí trošku mezi umělkyně. Přes den byla prodavačkou v železářství. Nenechala se dlouho přemlouvat.

„No jo, ale není tady muzika,“ řekla zklamaně. „Já dělám striptýz jenom na muziku.“

Skutečně, v tom prázdném bytě nebylo ani rádio.

„Jenže my jsme všichni muzikanti,“ řekl Oskar. Hrál amatérsky na kytaru a trošku se za muzikanta považoval. „A tady kluci jsou dokonce špičkoví muzikanti, to uznáš.“

Všichni hlasitě souhlasili.

„No to my ti rádi zahrajem,“ řekl trumpetista Božík.

„Co je mi platný, že jste muzikanti, když nemáte nástroje?“ vysvětlovala Blanka. „Já potřebuju slyšet muziku, abych na ni mohla reagovat pohybem, né?“

„My jsme tak dobrý muzikanti, že k tomu nepotřebujem ani nástroje,“ pravil Božík. „Karle, odklepej dvanáctku.“

A podal bubeníkovi Karlovi propisovací tužku, kterou vytáhl z kapsy. Karel chvíli šátral po svých kapsách, než našel druhou tužku. Posadil se s nohama zkříženýma jako Turek, uchopil tužky jako paličky a začal odťukávat rytmus do prkenné podlahy.

Božík si jedním prstem stiskl pravou nosní dírku, dlaň druhé ruky stočil do kornoutu jako dusítko. A spustil. Podařilo se mu napodobit hlas trubky docela zdařile. Ostatní jej okamžitě následovali. Dvanáctitaktové téma, v němž se odehrává každé blues, dostalo díky Božíkovi základní melodii. My ostatní jsme přizvukovali, někdo napodoboval basu, někdo klarinet. Já jsem se zmohl jen na cosi, co připomínalo ukulele.

Neznělo to špatně.

Blanka se zaposlouchala, pak dopila rázně svoji skleničku a začala se v rohu místnosti vlnit do rytmu. Její tvář dostala mystický výraz, jazyk smyslně olizoval rtíky, rukama hladila své tělo a prsty začaly pomalu rozepínat knoflíčky červeného svetříku. Několikrát se otočila k publiku zády, stáhla si svetřík z ramen, prováděla triky odkoukané od striptérek ve filmech, a trvalo to velice dlouho, než triumfálně odhodila svetřík na hlavu jednoho z nás. Černá podprsenka se jí zařezávala do masa. Věděli jsme, že bude trvat ještě dost dlouho, než přijde rozepínání podprsenky na řadu. Proto jsme se velmi soustředěně věnovali hudbě. Byla to krásná jam session.

Poznal jsem spoustu muzikantů a mnoho z nich toužilo být slavnými jazzmany. Stali se mými přáteli a neměli přede mnou žádné tajemství. Proto vím, že muzikant, který se stane součástí jam session, ztrácí pojem o čase. Je to improvizace, to nejkrásnější v jazzu. Svobodná tvorba přímo na místě, přímo před publikem. Je to opium, je to droga. Plujete v jakémsi zářivém nebi a vnímáte jen své spoluhráče, jejich reakce, jejich souhru. Snažíte se vnést do celkového zvuku svůj podíl, ozdobit výsledné dílo svými šperky.

Moji kamarádi se tak zakousli do jam session, že přestali vnímat účel své produkce, zapomněli na Blanku. Předháněli se v sólech, vymýšleli neuvěřitelné kadence, harmonické experimenty, dopouštěli se famózních krkolomností v technice i ve výrazu.

Zřejmě jen já jediný (neboť jsem nebyl obdarován tímto šílenstvím) jsem pozoroval Blanku v rohu místnosti. Původně jsme seděli všichni čelem k ní, ale jak vrcholila hudební vášeň, obrátila se většina hráčů ke striptérce zády.

Blančina show vrcholila.

Prsatá blondýnka si ladně svlékla sukni, potom střevíčky, potom punčocháče (ty se do celkového aranžmá moc nehodily, nedá se s nimi moc kouzlit, takže se jich Blanka prostě co nejrychleji zbavila) a nakonec podprsenku i kalhotky.

Ukončila své vystoupení půvabným postojem, připomínajícím kněžnu Libuši ve stejnojmenné opeře: zvedla paže nad hlavu, dlaněmi nahoru, jako kdyby chtěla podepřít strop. Pak se teprve uklonila.

Bouřlivý potlesk se však neozval. Já jediný jsem tleskal.

Muzikanti totiž hráli dál. Vůbec si nevšimli, že je Blanka nahá. Jejich jam session ještě neskončila, ještě chybělo několik sól.

Když si Blanka uvědomila, že se namáhala zbytečně, uraženě na sebe naházela svršky a opustila byt.

Nikdo ji nepostrádal.

Muzikanti hráli ještě nejméně deset minut a hráli by možná ještě déle, kdyby nezazvonil telefon.

Oskar vzal sluchátko, představil se a chvíli nehnutě poslouchal. Volali z porodnice, že se mu právě narodil syn.

Vladimír Poštulka (*1943)

Pochází z Heřmanic u Ostravy, ale po maturitě na gymnáziu odešel do Prahy, kde vystřídal řadu různých profesí. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU, kde jeho hlavními profesory byli Milan Kundera a Vladimír Bor. Zpočátku psal poezii, potom se věnoval tvorbě textů k písničkám a brzy se zařadil mezi přední české textaře. Mezi jeho největší hity patří např. Nechoď do kláštera, Sladké mámení, Nedělní ráno nebo Veď mě dál, cesto má.

Psal také prózu (Nemluvme o tom), divadelní hry (Dynamit, Děti noci, O princezně loupežnici) a scénáře k filmům (Evžen mezi námi, AEIOU, Všechno nebo nic) či televizním inscenacím (Daleko od stromu, Báječné ženy na létajících strojích).

V posledních letech se věnuje kulinářství, je prvním českým gurmet-kritikem, založil časopis Labužník a nyní má pravidelnou rubriku v týdeníku Instinkt.

Knížku si můžete koupit přímo na internetových stránkách Nakladatelství Motto.