Iveta měla problémy s inkontinencí od svých čtyřiceti let. Začalo to zcela nenápadně. Častější návštěvy toalety však brzy vystřídaly stresové situace. Vždy když přicházela domů, a věděla, že toaleta je již na dosah, cítila velmi silné nutkání na močení. Byla celá nesvá a před kolemjdoucími předstírala, že se shýbá a něco hledá v tašce. Obávala se trapasu a ostudy, kdyby si ostatní lidé všimli, že trpí únikem moči. Nevěděla, jak by se z nepříjemné situace vymluvila.

Časem se ale potíže ještě více zhoršily. Lépe řečeno byly častější a intenzivnější. V obchodě během nákupu, v autobuse nebo při obchodním jednání, při smíchu, kýchnutí i kašli. Iveta se velice styděla, a protože se jí málokterý den podařilo přijít domů, aniž by se vyhnula úniku moči, dělala vše pro to, aby si nikdo ničeho nevšiml.

„Připadala jsem si jako člověk vyřazený z běžného života. Po čase, když se příznaky zhoršily opravdu dramaticky, jsem se bála cestovat i do práce,“ popisuje své trápení Iveta, která měla celé město zmapované podle toalet. Dodává, že byla kolikrát tak zoufalá a bezradná, že se sama nad sebou i rozbrečela. Tento problém jí znemožňoval vykonávat aktivity, které měla ráda. „Nemohla jsem se věnovat sportu, hlavně mému oblíbenému volejbalu. Postupem času jsem s manželem raději přestala chodit i do divadla a kina. Začala jsem se všemožně vymlouvat a úplně jsem se vyhýbala společnosti,“ smutně vzpomíná Iveta.

To však nebylo řešení. Začala proto shánět pomoc. Anonymně a potají. Vždy navečer, když byla v práci již sama, hledala na internetu stránky věnující se inkontinenci. „Zde jsem nalezla všechny potřebné rady a ztracenou sebedůvěru. Kromě rad, co dělat a na koho se obrátit, jsem zde našla přehled vhodných inkontinenčních pomůcek a doporučených cviků. Zjistila jsem, že s inkontinencí se dá žít zcela bez stresu,“ vypráví Iveta o svém návratu do každodenního života. „Stránky MoliKlubu mě psychicky uklidnily. Zjistila jsem, že na světě nejsem jediná, kdo trpí podobnými příznaky, a dozvěděla jsem se, jak s inkontinencí žít. To mně opravdu pomohlo. Únik moči již není mojí noční můrou,“ směje se paní Iveta a jedním dechem dodává: „Ztratila jsem ostych. Nejenom, že jsem si zvykla na používání inkontinenčních pomůcek, ale začala jsem dokonce rozdávat rady svým kamarádkám. Základ je v otevřené komunikaci, proto vše řeším i se svým lékařem, který mi na začátku hodně pomohl s výběrem nejvhodnějších pomůcek,“ doplňuje Iveta, které podle jejích slov začal úplně nový život.