Sibiřský gulag, krutá zima a vězni, jimž se podaří z tohoto nelidského vězení utéci - tvoří tři výchozí body nového snímku režiséra Petera Weira. Scénář vychází ze skutečného příběhu neobvykle silné lidské vůle a touze po svobodě. Podnětem mu byly paměti Slawomira Rawicza, který byl iniciátorem útěku ze sibiřského gulagu.

Pojďme se stručně seznámit s dějem filmu.

Nejprve se utápím na Sibiři, obestírá mě ruský gulag a krutost nejenom těch, kteří mu velí. Seznamuji se s místní mafií, regulemi, které každý vězeň musí respektovat, jinak je o něj tzv. rychle postaráno. Hlad, bída, špína, vši, spousta sněhu,  ještě více sněhových vánic, prostě klasická Sibiř. Vůbec se nedivím těm, kteří se rozhodli raději riskovat smrt na útěku, než tam umírat zaživa. Jde o mezinárodní skupinku odvážlivců /Colin Farell, Dragos Bucur, Ed Harris, Saoirse Ronan/, kteří raději zemřou coby svobodní lidé, než jako vězni již zmíněného lágru

Štěstí jim přálo - ostatně jinak by se jejich příběh nikdo dnes nedozvěděl, ani světaznalý "Mr. Hollywood". Každý z utečenců je jiný, nicméně naštěstí spolu víceméně vycházejí a dokonce se spolu pokusí žertovat. V tomto směru "klobouk dolů" vzhledem k podmínkám, v nichž se jejich životní pouť odehrává. Diváci jsou díky tomu alespoň na pár vteřin vytrženi z lidského zoufalství, fata morgán, halucinací, schizofrenie a podobných "vychytávek", které člověka na takové cestě potkají. Další "upoutávkou" je syrová příroda, Matka Země - známa svojí spravedlivostí ke všem. Ona jediná nečiní rozdíly. "The Long Walk" jak původně byla kniha vzpomínek Rawicze nazvána, pokračuje přeš poušť Gobi, Himaláje a Tibet. Destinací po 4000 mílích je až Indie. Indové známí svojí pověstnou pohostinností, mentalitou, tak odlišnou od té naší, rozzářili nejenom můj obličej. Ach, jaká to úleva! Svět se najednou zdá mnohem přívětivější a optimističtější.

Na jedné straně ohromný respekt vůči všem zúčastněným, na druhé straně se několikrát během sledování 133 minutového dramatu ptám: "Proč?" Proč se stále vracíme do minulosti a trápíme se vžíváním se do velmi smutného příběhu obětí druhé světové války? Máme se z toho poučit? Bohužel nevidím, ani neslyším, že by se z toho lidstvo poučilo. Stačí si koupit noviny, zapnout televizi či rádio a je naprosto zřetelné, že historie se opakuje. Lidé jsou v tomto směru nepoučitelní a stále se mstí těm, kteří se třeba liší jenom tím, že chtějí žít jinak, než co je zrovna v té které době považováno za "normální". Co vlastně znamená "normální"? Je to přece tak relativní. U nás je například normální, že nám z kohoutku teče pitná voda a navíc ve verzi teplé a studené. V mnoha zemích nic takového neznají. Či máme mít stejný přístup jako Hollywood, který tímto způsobem "objevuje" dějiny střední Evropy? Konečně uznává, že historie této části světa se skutečně stala a že není pohádkou Evropanů? Když jsem tento názor slyšela poprvé, tak to bylo na půdě tranzitního tábora Terezín. Věřím, že moje pocity si domyslíte sami.

V několika posledních letech byla autenticita příběhu zpochybňovaná a došlo to až tak daleko, že se vloni tři polští cestovatelé vydali pěšky na cestu Jakutsk-Kalkta, aby dokázali, že výkon popsaný v Rawiczově knize je možný. Trvali jim to půl roku, v knize je uvedeno dvanáct měsíců.

Každopádně z nového filmu Petere Weira vyplývá, že každá situace má svoje řešení a pokud ho vidíme v těch nejlepších barvách, tak se nám ho nakonec dostane. Přeji vám inspirativní divácký zážitek.

USA 2010

Žánr:    Drama

Orig. název: The Way Back

Režie: Peter Weir

Hrají:    Colin Farrell, Dragos Bucur, Ed Harris, Saoirse Ronan a další

Scénář:Keith R. Clarke, dle románu The Long Walk - Slavomir Rawicz

Přístupnost: od 12 let

Zdroj foto:  www.bioscop.cz

Premiéra:         07. 04. 2011