Rozhodně zde nevládlo dušičkové počasí. Nebo, jinak: mexické dušičkové počasí znamená teplotu kolem 20 stupňů i více přes den. Jen noci a rána jsou už poněkud chladná. Dia de Muertos, čili Den mrtvých neboli Dušičky se ohlasoval už velmi dlouho dopředu: v obchodech, jak jinak. Stejně jako u nás První máj, lásky čas vytlačuje komerčně zajímavější Svatý Valentín, i v Mexiku se prosazuje obchodně zajímavější Haloween. V supermarketech dlouho předem visí masky upírů a čarodejnic, nabízí se dýně. Ale naprosto nejtypičtější je cukrová nebo čokoládová lebka a složitě vyhlížející květinové ozdoby na oltáriky a hroby. Ale hezky popořádku.

Vztah Mexičanů ke smrti a mrtvým je pro Evropana dosti podivný: poprvé jsem se s tím setkala na výletě de Guanajuata minulý měsíc. Guanajuato leží ve stejnojmeném státě asi šest až sedm hodin jízdy z DF (skratka mexičanů pro Mexico City) hornické městečko existuje ve dvou vrstvách: podzemní chodby patří automobilům, o povrch se dělí automobily s chodci. Městečko se malebně rozložilo po okolních kopcích, díky čemuž jeho úzké uličky dosti strmě stoupají (nechtěla bych do nich vláčet nákup...! :-)). Hlavními magnety Guanajuata jsou, kromě jeho nezaměnitelného půvabu, Cervantovský festival a Muzeum mumií. Obojí jsem chtěla samozřejmě vidět. Festival je něco úžasného. Na ulicích se hraje a zpívá, další aktivity hostí divadla. Město žije a baví se dlouho do noci. Proto také místní restaurace ve dvě odpoledne stále ještě servírují snídaně.

Muzeum mumií leží mimo centrum, na starém hřbitově. Trochu jsme se prošli klikatými strmými uličkami a vystáli téměř hodinovou frontu před muzeem, než jsme se dostali dovnitř. Muzeum vlastně tvoří součást hřbitova. Jeho první část je koncipována spíše jako "Dům hrůzy" s mumiemi, které jsou nějakým způsobem deformovány, či na kterých byly posmrtně provedeny zákroky "proti upírům".

Ovšem druhá část muzea, to je nápor na emoce, alespoň pro mne. Místní půda ma tu vlastnost, že z většiny nebožtíků jsou do pěti let dokonale mumie: skelety potažené tenounkou, jakoby pergamenovou kůži. Mnohé z nich mají zachovalé vlasy, ba i ochlupení nohou a genitálií, a oční víčka. Jejich původní oblečení ovšem podlehlo zkáze. Mumie nejsou tak staré - popisky zde sice většinou chybí, ale kartičky u některých těl sdělují, že nebožtík zemřel před nějakými osmdesáti, devadesáti lety. Je zde mumie paní, kterou pochovali zaživa - chuděra, probrala se v rakvi a ven se už nedostala, žena, která zemřela u porodu, má ve tváři navždy zachovány výraz bolesti. Je zde i malinké embryo: jeho matka, když zjistila, že je těhotná, spáchala sebevraždu. Její tělo se nezachovalo, ale dítě se tvrdohlavě odmítlo podřídit smrti - vždyť se ani nemohlo narodit!

Ze sálu, kde jsou vystaveny mumie dětí včetně nejmenší mumie na světě - dítěte, které se zřejmě narodilo předčasně a mrtvé, jsem raději rychle vypadla. Tohle bylo na mně trochu moc!

Mumií jsou desítky, muzeum je velice rozsáhlé Lidé jim procházejí bez nějaké zvláštní piety, fotografují, komentují exponáty dětem. České dítko by asi při pohledu na pyramidu lebek zařvalo hrůzou, ale mexičtí prckové zvědavě nakukují do vitrín a k tomu cumlají cukrové mumie, které jim maminky koupily u podnikavých stánkařů před muzeem. Nedivte se tomu, se smrti a mumiemi rostou!

Den mrtvých je velice zvláštní. Mexičani věří, že v tento den se jejich zesnulí příbuzní mohou vrátit mezi ne.Proto připravují "ofrendas", což je oltárik ozdobený květinami, cukrovými a čokoládovými lebkami, s fotografii zesnulého a jeho oblíbeným jídlem a pitím. Pokud je ofrenda připravena pro zemřelé dítě, navíc se lístky květu vyznačí cestička od okna k oltáriku, aby se maličký neztratil. Dokonce i pro ty, kteří už mezi živými nemají nikoho, kdo by na ně vzpomínal, se připraví malá ofrenda nebo se alespoň přidá svíčka. Hroby se vyzdobí a i na nich se může připravit ofrenda. Rodinka se vydá kolektivně na hřbitov - ne ale tak smutně a vážně jako u nás. Naopak. Je to přece rodinná oslava. Zemřelý dědeček, babička, tatínek, strýček, prostě drahý zesnulý, se může vrátit mezi své nejbližší, potěšit se svým oblíbeným jídlem a pitím (nakonec ho snědí a vypijí živí). Viděla jsem na hřbitově děti honit mičudu, dokonce zde vyhrávala u některých hrobů i hudba.

Někdo by řekl - no hrůza. Já vím. Pamatuji si ty protivně chladné dušičkové dny, kdy jsme chodili na hřbitov zapálit svíčky a nesměli se zasmát, ba ani hlasitěji promluvit. Ale řekněte, není to přece krásne? Ten, kdo zemřel a svým drahým chybí, se jednou do roka vrací - ne jako nějaké strašidlo, ale jako ta drahá, milovaná bytost, kterou jeho nejbližší očekávají jako vítaného hosta....

Bráno kol a kolem, Den mrtvých není v Mexiku dnem smutku, ani dnem strašidel. A ať si říká kdo chce co chce, tento zvláštní způsob, jak se vyrovnat s něčím tak definitivním jako je smrt, se mi velice zamlouvá. Právě proto, že smrt je zde součástí života, ne něčím, co vykážeme do nemocnic a hospiců, a mrtvý není ten, kdo navždy odešel, ale ten, kdo stále žije s živými.