Jak chudá Karolina k velkému bohatství přišla

Jak chudá Karolina k velkému bohatství přišla

Začnu jako v pohádce: žila byla, v městě zvaném Praha, dívka jménem Karolina. Od dětství byla vášnivá knihomolka a tak po studiu na knihovnické škole utekla jen o obor dál a prodávala knížky. Osud ji zavál i do prodejny zdravotnické literatury. Což o to, práce byla zajímavá, ale protože dívčina byla zvídavá a do každé knížky snaživě nakoukla, brzy zjistila, že nejspíš má všechny choroby světa.

Tedy snad kromě problémů s prostatou. Od totální hypochondrie ji zachránilo až místo v běžném knihkupectví. Roky zvolna plynuly, vdala se a narodil se synek. Po čtyřech letech přišla na svět zlatovlasá holčina. Její manželství bylo téměř idylické.Zdálo by se, že pohádka o Karolině ani nebude mít zápletku, ale ani v pohádkách, ani v životě nesvítí pořád sluníčko...

Bylo jí čtyřiatřicet, když si nahmatala v jednom prsu bulku. Vzdělaná množstvím pročtené zdravotnické literatury málem omdlela. Rakovina prsu není strašidýlko pro malé děti. Hned druhý den běžela za obvodní lékařkou, která sice usoudila, že to nejspíš nic nebude, ale pro jistotu ji poslala na mamograf. Jak si milá Karolína oddychla, když se neukázalo nic zlého!

Následující rok začala navštěvovat ženskou lékařku na jedné soukromé klinice a jen blaženě neškodnou bulku hýčkala. Rok od nálezu se paní doktorky — jen tak mezi řečí — zeptala, jestli by se „to“ nemělo radši zkontrolovat. Zkontrolovalo a pak najednou jelo všechno velice rychle – ultrazvuk sice prokázal, že bulka vypadá neškodně, ale za ten rok se zvětšila, takže Karolina šla ještě k dalšímu lékaři. Nutno říct, že v té době už „věděla“, byla si „stoprocentně“ jistá tím, co uslyší… Onen lékař nebyl obyčejný lékař, byl to snad pravý kouzelný dědeček, protože, i když zase bulka nevypadala, že by natropila nějakou neplechu, neměla tam podle jeho slov co dělat a tak oznámil, že musí ven.

Pár dnů před Vánoci, doba uklízení, pečení, balení dárků. Byla to jen „malá“ operace... Ale dopadla rána – žádná neškodná bulka, zhoubný nádor! Karolína se zhroutila. Od těch nejčernějších myšlenek ji odvedly její malé děti: protože ty se nesměly nic dozvědět, maminka prostě musela fungovat dál a Ježíšek, ten už vůbec nesměl mít zpoždění. Hned po Vánocích však následovala další operace, odebrání okolí nádoru, uzlin v podpaží, čekání na výsledky a tisíce a tisíce dalších otázek. Tehdy se ukázalo první světýlko na konci černého tunelu – zasažena je pouze jedna uzlina (do tří je prý prognóza dobrá), byla to první úleva na dlouhé cestě za zdravím.

Pak přišla návštěva onkologie, psychicky nic příjemného, zvlášť když první slova paní primářky byla, že prs musí pryč celý a po jeho odstranění je nutná chemoterapie. Světýlko pohaslo — tohle přece Karolina nemůže vydržet! Další operace, zaplať Bohu, však byla na místě, protože i ve zbytku prsu byla ukrytá časovaná bomba.

Následná chemoterapie nebyla procházka růžovým sadem, ale mnohem horší byla psychika. Když ležela, nesměla se pohnout. Věděla, že jí do těla kape jed… Překonat nutkání jehlu ze žíly vytrhnout a utéct, bylo jedno z nejtěžších. Po prvních dvou chemoterapiích jí bylo zle, ale kdyby věděla, že je lepší se ráno najíst, snad by to nebylo tak hrozné. Protože když pak měla hlad, jíst už prostě nešlo.

Třetí chemoterapie…Při nástupu na čtvrtou várku už byla smířena s tím, co ji čeká. Jaké ale bylo překvapení, když paní doktorka oznámila, že teď už dostane jenom prášky. Sice i po nich jí bude blivno, ale už nejsou takovým šokem pro tělo. Začalo se všechno obracet správným směrem.

Víte, jaká byla první otázka, kterou Karolina na paní doktorku měla? Čistě ženská — co vlasy, ty už mi začnou růst? Když ta dobrá víla přisvědčila, ono vzdálené světýlko se zase rozsvítilo.

Karolina měla při vší smůle velké štěstí, protože si vzala nejbáječnějšího chlapa, jaký kdy běhal po tomhle světě. Bez kterého by snad všechno vzdala. Ostříhal padající vlasy na ježka, všude s ní jezdil, povzbuzoval a nenechal ji samotnou černým myšlenkám. Také děti byly báječné, jak jen děti můžou být. Věděly sice, že maminka je nemocná, ale: mami, ta paruka ti sluší; mami, nechceš něco podat?; mami, Tomáš mě tahá za vlasy; mami, Janina mi bere pastelky; mami, tohle a mami, támhle to… běžné radosti i starosti dávaly zapomenout na tu hlavní.

Když skončily chemoterapie, následné kontroly dopadaly dobře. Na výsledcích byla stále dvě slova: „Bez nálezu“. Jak šel čas a verdikt zůstával týž, světýlko získávalo na síle. Dnes už zbývá jen pár měsíců do pěti let od první operace — pak by mělo dojít k „výmazu“ z jejího rejstříku.

Karolinino sluníčko štěstí září v plné síle. Má za sebou první plastiku a ví, že ač chudá jako kostelní myš, patří k nejbohatším lidem na světě.