Proplétám se mezi spěchajícími lidmi. Jdu klátivým krokem známou ulicí. Namířím k potoku a usedám na prázdnou lavičku v přilehlé aleji lip. Pomalu sežvýkám poslední kousek rohlíku. Ještě hlt obyčejné vody z plastové láhve. Pak ji zastrčím do igelitové tašky s výrazným nápisem BILLA na křiklavém podkladu. Ze zvyku sjedu zrakem její obsah---vskutku bohatý majetek. Pár kusů oblečení, hřebínek, vybledlý ručník, poloprázdná peněženka a poslední papírové kapesníky.
Sakra, to jsem to dopracoval. Proč zrovna já mám takový pech……..?
Z kapsy kalhot vytáhnu cigarety a zapalovač. Kouřím a dlouze vyfukuji. Kolem přeběhne pár výrostků a s úšklebkem na mě civí. Taky projde Kovařík z vedlejší ulice. Oči vpíchnuté do chodníku, dělá, že mě nevidí. Brýlatý úředník Sedlář ze spodního patra našeho paneláku u mé lavičky zrychlí krok a jen nepatrně kývne hlavou. Kde jsou všichni ti známí, co halekali na potkání: „Nazdar, Edo, jak se daří?“
Asi chodí jinými ulicemi …..
Únava mně klíží víčka. Už toho běhání mám plné kecky. Na pracovním úřadě sledovat nabídky, potom „navštívit“ zbytečně nespočet firem----a pořád stejná písnička. Třeba v Elekromontu. Vedoucí na mě houkl: „Co blázníš chlape, teď když je krize, musel jsem taky propouštět. Nejsou žádné zakázky, bojím se, že půjdeme do konkurzu. Je to smůla, vím, že to nemáš jednoduchý, ale nejde to. A bude hůř, Edo!   Zkus to někde na stavbě,“ dodá mírnějším hlasem a zavírá mi před nosem dveře kanceláře.
Chytá mě z toho amok. On si snad myslí, že jsem „ty stavby“ už dávno neoběhal?
Je to všechno na pytel. Odstupné se nezadržitelně tenčí, stačí jen na skromné živobytí a cigára. A rifle s černým tričkem by už nezbytně potřebovaly vyčvachtat v nějakém voňavém roztoku.  I ta krasotinka z pracáku ztratila obvyklý vlídný pohled. Když si přisedl k jejímu stolu s exotickým stojánkem na tužky, zdálo se mu, že se štítivě odtáhla. Zastyděl se, ale taky ho to pořádně naštvalo. Člověk běhá od čerta k ďáblu a o práci nezavadí. Jestli se to brzy neprolomí, tak se z těch sraček nedostanu……..
Vstávám. Sunu se za větší keř na břehu potoka. Rychle se nasoukám do šusťákovky.  Oblečení pro úřady není na válení. Pečlivě ho skládám do igelitky.
Zamračilo se. Od západu se blíží černá, těžká oblaka. Sem tam mezi nimi probleskuje slabá zář.
„Krucifix, zase se žene pořádný liják,“ procedím mezi zuby. Chtíc nechtíc musím vykročit……

Pod keřem v parku se spalo dobře. Bylo teplo, přikrývat jsem se nemusel a místo polštáře stačil poskládaný ručník. Pod něj se dala skrýt igelitka s mým největším pokladem. Ale ta sprcha před dvěma dny mně dala pěkně zabrat. Ještě teď mi třeští hlava a nemůžu se zbavit protivného kašle. To by mohlo taky skončit zápalem plic. Spustil se prudký liják. Jsem na nit promoklý. Třesu se jak osika, chladem nemohu zastavit cvakání zubů a z nosu mi teče jak z klarinetu. Nakonec vbíhám do budky autobusové zastávky.
„No nazdar, to je překvapeníčko,“ ozvalo se z tmavého koutu. „Tak jsi prý, Edo, dopadl tak jako já.“
Mezi kapkami deště, které se mně řinou proudem z vlasů na obličej, mrknu do přítmí. Stojí tam Ládes/vlastním jménem Ladislav Pokorný/, bývalý spolužák z béčka na základce. Věrný štamgast hospody „Na růžku“.
Ručičky míval dost levé a co si vydělal, většinou hned propil. Žena ho brzy prokoukla. Utekla mu, než ji stačil obšťastnit potomkem. Žil potom v paneláku s mámou.  Ale ta před rokem zemřela a peníze za byt už přepočítává hospodský.
„To mokro nám, houmlesákům, moc nesvědčí. Na cvakni si, třepeš se, jako když stará baba solí maso,“ spustí zostra a do ruky mně vrazí láhev se zbytkem rumu.
Mlčím a překvapeně zírám na něj. Není to příjemné setkání. Všiml si, že se ošívám a nemám se příliš k pití.
„No, nestyď se, přihni si, ať se zahřeješ. Dyť seš, kurňa, jedna kaluž.“
Zacloumá mým ramenem a rumovým dechem houkne: „Zvu tě do našeho hotelu pod most za splavem.“
„Ne, Ládes, vrtím rezolutně hlavou a lehce odtlačím láhev od svého obličeje.
„Nedělej si starosti, už něco mám.“
„No, jak myslíš, kámo, ale když to nevyjde, klidně mě vyhledej. Já mám slabost pro spřízněné duše.“
Odešel. Déšť slábl a přestával bubnovat do plechové střechy. Schoulím se na lavičku a pospávám.
„Haló, občane, tady nemůžete spát.“ Dva policajti stojí nade mnou. Nezbývá než odkráčet. Déšť na chvíli ustává….

Šourám se pomalu městem. V hlavě mně bijí kovadlinky . Znovu se přihnal černý mrak. Hřmí už docela blízko. Cítím první kapky na obličeji. Poslední tři dny se střídá jedna bouřka za druhou. „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný,“ řekl by klasik v Rozmarném létě. Najednou mám pocit, že ten citát nějak pletu. Přitom je to moje nejčtenější kniha. Jsem roztěkaný, nemohu se soustředit……
Je to na infarkt, ale nemám na vybranou. Bezmyšlenkovitě zamířím tam, kam se mně nechtělo a zatím ani nechce. Potkávám starou Novotnou s jejím chlupatým hafanem. Pospíchá. Očima stopuje rozverné zvíře a zběsile tahá za vodítko. Mě si nevšimne. V paneláku jí všichni říkali Křiklounka. Pořád toho svého mazlíčka komandovala a rovnala. Na protějším chodníku se dává do běhu bývalý soused Kadeřábek. I já musím přidat do kroku. Ale přesně opačným směrem. K mostu mám ještě půl kilometru.
Váhám. Už slyším Ládesovy pichlavé  řeči. S takovou „cháskou“ budu teď sdílet osud. Těžce se to přiznává, ale koneckonců, patřím mezi ně.
Sotva pletu nohama. Běhání po firmách mě pěkně vzalo. Konečně doklopýtám k oprýskanému zelenému zábradlí. Přes okraj nahlédnu k hustému keři. Vyschlý břeh je vklíněn hluboko do koryta mělké říčky. Zvětšující se krůpěje rychle vsakují do rozpálené hlíny. Sejdu po vyšlapané klikatici. Přikrčím se pod betonový oblouk. Pak v polotmě šlápnu pod keř.
„Kurva, co tu šmejdíš, frájo?  Šlapej si po svých a dej si odpal!“ ječí zarostlý chlapisko v tlustém vaťáku s lahví v ruce.
„To by se ti líbilo,co? Cáká, tak se snažíš vecpat do sucha,“ haleká a volnou rukou loví něco v kapse.
„Nech ho,Dalas, to je Eda, můj bejvalej spolužák“.
„Tak přece jsi přišel k rozumu, Hezounku.“/použije mou přezdívku ze základky/.
„Tu máš, lupni si s náma a poslouchej, jak to venku bubnuje.“
„To není fér, Ládes,. Brzy se tady ani nepohneme kvůli tvým kamarádíčkům,“ brblá zkrotlý ramenáč a klátivě se poroučí do uválené zeleně. Někde dál se ozývá souhlasné chroptění dalších nocležníků.
„A vůbec, má aspoň cigára a nebo něco do zobáku?“  Dalas zvedá oživle hlavu a zase se sápe nahoru.
Rozpačitě vytahuji krabičku se zbytkem cigaret a pokládám ji na plochý kámen.
„Ukaž se chlape,“ drmolí Dalas už s darovanou mezi zuby. Namáhavě vykřesá plamínek ze zapalovače a nebezpečně se blíží k mé postavě.
„Hergot, ty jsi hubený a dlouhý jak tágo. Víš co, budu ti říkat Tágo.“
Ramenáč zavrávorá a labužnicky vyfoukne kouř.
„Edíku, sedni,“ táhne mě Ládes na nějaký kus hadru. „Vidím, že jsi dneska pořádně plonkovém. Sotva držíš oči. Tady máš kus papundeklu a parádní přikrývku. Nechal ji tu jeden otrapa, co nedávno zdrhnul.“
Nemám sílu protestovat. Pokládám se na rozdělanou papírovou krabici. S igelitkou pod hlavou a kusem staré deky přehozené přes nohy zavírám oči a vzpomínám…….

Panebože, mně se snad něco stane! Plný dřez neumytého nádobí, nevyvětrané, ani postel není ustlaná. A popelník už je zase plný vajglů…..
„Měl bys, hošánku, přestat s tím vyhulováním. Na to si teď nevyděláš. Celý den jsi doma a přitom se všude válejí tvoje hadry. Kdybys aspoň jednou pořádně uklidil. Ale už toho mám tak akorát dost,“ chrlila bez dechu pálivá slova.
Bez hnutí pozoroval její rozlícený obličej. Nervózně pobíhala po bytě. Cítil, jak to v ní vře.
„Víš co,“začal pozvolně, „ už ty tvoje jedovaté výčitky nechci poslouchat.“
To bylo řečí, když mě propustili: „Neboj, to nějak zvládneme. Děcka jsou samostatné, přijedou na návštěvu párkrát do roka. Zatím máš odstupné, ty si brzo něco najdeš.“
„Ale ono to ,milá zlatá, tak rychle nejde. Všude se propouští a sehnat nějakou práci se rovná malému zázraku. Když sháním kšefty, nemůžu uklízet. To dá snad rozum, ne?“
Jeho obrana ji pokaždé ještě více popudila. Začala ho zasypávat oplzlostmi a vulgárními řečmi. Ani teď to nebylo jinak. Rozšafně se opřela o křeslo a začala:  „Kdybys nebyl nemehlo….
„Mlč!“ přerušil její řeč, kterou se hodlala rozkošatit.
„Já odcházím, protože to je písnička obehraná stokrát dokola.“
Začal se obouvat a přitom ji nenápadně pozoroval. Zmlkla. Rozhodila své pěstěné ruce do prázdna. I na dálku cítil, jak si oddechla. Otočila se a bez ostychu sledovala slova na displeji. Jeho podezření začalo mít jasné obrysy. Něco už mu naznačila minulý týden tajná esemeska, kterou rychle přelouskal na jejím mobilu, když se upravovala v koupelně.
Vehementně bouchl dveřmi. Určitě je přesvědčená, že se hned tak nevrátí.
Za půl hodiny přifrčel před jejich panelák cizí Peugeot. Nafintěný panák se několikrát rozhlédl a pak zmizel ve vchodě.
Sevřel pěst……Nejraději by mu hned na místě vypálil jednu do zubů.

„Co blázníš, Hezounku, vždyť mě mydlíš po hlavě,“ slyším z dálky hlas. S námahou otvírám oči. Kde to jsem? Zašmátrám rukou kolem. Rychle ucuknu. Popálila mě kopřiva. Z pravé strany se ozývá nesnesitelné chrápání. Konečně pochopím. „Promiň, Ládes,“ drmolím. Otáčím se a znovu usínám…..

Prudce otevřel dveře. Ani ho nevnímali. Miliskovali se v ložnici, v jeho posteli.
„Vypadni, prasáku,“ řval a sápal se po ztuhlém chlápkovi. „Já jsem tušil, že ses začala kurvit,“ stočil hněv na ženu. Byla cizí, vzdálená. V obarvených vlasech, s napudrovanými tvářemi a stárnoucí kůží na krku. Kde se ztratila ta veselá holka, za kterou jezdil tajně na kole do sousední vesnice? Mlčky si natáhla župan přes kombiné. Pak na něj vrhla pohled plný nenávisti a opovržení: „Podívej se na sebe, jsi troska. Ale byt zůstane mně, splátky jdou z mých účtů.“
„Odcházím, uvidíme se u soudu,“ vyrazil ze stažených úst. Naházel oblečení a par věcí do tašky a řítil se ke dveřím. Ne. Nemůže tu ani chvíli zůstat. Jinak zešílí a neručí za sebe. Pádil přes schody, ale najednou zakopl a padal……

......pokračování příště

druhá část ZDE