Když jsem si pyšně mnula ruce nad tím, jak jsem vyzrála nad nočníkem a prosadila si prkýnko, vůbec jsem netušila, že mezi občasnou návštěvou záchodu a skutečným zrušením plen je propast, do které musíme ještě nejméně třicetkrát spadnout a pěkně se tam vyválet, než ji po potrhaných pavučinách přelezeme do stavu „bez plen“. Dítě mi sice tu a tam udělalo radost a při posazení na onu věc provedlo správný úkon, ovšem že by nějak rychle mělo k automatizaci, to tedy ne.

Naopak, čím víc jsem začínala mít pocit, že už by to přece jen mohla umět, tím méně byla ochotná tu hru hrát. A z občasného záchodování v lednu, které mě mile překvapovalo, protože jí byl sotva rok a půl, jsme náhle skončily u lehkého odporu a nulové snahy v létě, kdy už se slavily narozeniny druhé. Oscilovala jsem mezi liberální odbornou literaturou, která tvrdila, že dítě si řekne samo a mezi tradičnějším pohledem, který říkal, že rozhodnutí je především na rodiči. Prý se mám jednoho dne odhodlat a už na tom trvat a vydržet. Cožpak o to, já bych na tom i trvala, ale ne vždycky jsou pro to podmínky.

To, že se rozhodnete dítě odplenkovat s sebou nese přechodné období, kdy se proměníte v paranoidní neurotickou gramodesku, která nekonečným opakováním: Nechceš na záchod? A teď a teď? Kontroluje přísun živin a tekutin z jedné strany a výdej na straně druhé. Zákon schválnosti funguje dokonale a nevypočitatelné dítko si počká přesně na ten den, kdy jste méně ostražití, náhradní oblečení vám doma úplnou náhodou vypadne z tašky a přesně na situaci, kdy spěcháte a potřebujete se někde ukázat v dobrém světle. Nehody jsou zkrátka nevyhnutelné, takže ze zkušenosti mohu poradit, že nejlepší je tohle období naplánovat na léto, kdy v nejhorším případě dojde počůrané dítě domů i nahé, aniž by zmrzlo.

Jednoho dne jsem se tedy rozhodla, že už je čas a plenku odebrala. Byly jsme na chalupě, venku skoro 30 stupňů, ideální podmínky. Nejdříve jsem zkoušela jenom na část dne, dcera mohla chodit venku nahá a případné chyby se daly jednoduše odstranit. Fungovalo to docela dobře a den ode dne se situace lepšila. Stále jsem se ale musela ptát a honit ji po zahradě s nočníkem. Skutečný přelom nastal až po týdnu, kdy na návštěvu dorazil Anny nejlepší kamarád a zatím osudová láska jejího života – Mára. Mára je o 4 měsíce starší blonďák s modrýma očima, který už byl dost napřed, takže zafungoval jako dokonalý vzor. Na nočník chodili spolu a seděli vedle sebe. Byla to legrace a myslím, že ať bych se bývala snažila, jak bych chtěla, tak rychle jako Mára bych to Aničku neměla šanci naučit. Najednou se předháněli, kdo si řekne dřív, a když jsme pak zůstaly zase samy, návyk už byl zafixován a Anna volala dobrovolně „chci čůrat!“.

Na chalupě to bylo bez problémů, protože jsme pořád byly v dosahu nočníků. Problém však nastal při návratu do města, kde nás čekaly delší cesty metrem, tramvají, procházky bez záchodu v dosahu a moje noční můra – nákupy. Anna měla navíc trochu nepříjemný zvyk. Celou dobu se jí nechtělo, ale ve chvíli, kdy prodavačka vložila moji kreditní kartu do platebního terminálu, Anna vykřikla, že musí jít. Většinou však bylo už pozdě. Moje nejhorší a zároveň nejzábavnější vzpomínka je na jedno nejmenované hračkářství, kde se nade mnou slitovaly dvě prodavačky a neprozřetelně nám při výkřiku „mamííí, musím jít čůůůaat“ nabídly klíč od jejich soukromého udržovaného WC. Všechno jsem nechala, jak je, včetně platební karty v terminálu, popadla dítě a letěla na záchod. Už cestou se mi něco nezdálo a v obavě z nejhoršího jsem z Anny bez rozmyslu strhala kalhoty. Bohužel k mé smůle nešlo pouze o čůrání a bylo již pozdě. Celý obsah kalhot se mi tak podařilo doslova rozprsknout po místnosti, před zraky zděšených prodavaček a pobavené Anny. Po lokty v čemsi jsem toužila po sudu existenčního zmizíku. Když přešel prvotní šok, udusala jsem myšlenky na okamžitý útěk. Myslím, že 99 lidí ze sta by si vsadilo, že tohle už nikdy nedám do pořádku. Nakonec zvítězila ta statečnější manažerka nad věcí ve mně, zaúkolovala prodavačky a pomocí vlhčených ubrousků, několika igelitek a kýble s hadrem a vodou uvedla všechno do stavu pyšnícího se jen lehce upocenou cedulí „opět v provozu.“ Dítěti jsem vedle v obchodě koupila nové punčocháče a vyrazila domů, kde mě čekalo důkladnější praní.

Ale přežily jsme, Anna už dnes až na naprosté výjimky nehody nemá, vydrží cesty autem i nákupy. Stejně tak zvládá i noci.

Jen do onoho hračkářství od té doby chodím tak trochu se svěšenou hlavou nebo v přestrojení. Stejně tak i do několika dalších obchodů, kde jsme během zacvičovací doby, která se s neodhadnutelnými přestávkami klidu táhla několik měsíců, způsobily méně závažné havárie.

Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Pracovala pro Lidové noviny, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen. Rok žila v USA, kde studovala Women Studies a komunikaci na University of Washington v Seattlu. V roce 2003 nastoupila do MF DNES jako editorka rubriky Názory, během mateřské dovolené s dcerou Annou začala psát blogy a od 23.2. 2008 se stala administrátorkou blogu iDNES.cz. V současné době se vrací do MF DNES jako koordinátorka vzdělávacích projektů MFD a iDNES.cz, v časopise Svět potravin jí vychází seriál o dětech a jídle a v záři jí u nakladatelství Millennium vyšla její první kniha s názvem Matka z cukru a oceli s předmluvou Ivy Pekárkové a kresbami Štěpána Mareše.