Marnost

Když večer usínáš s nádechem marnosti,

s polštářem pod hlavou, s pocity úzkosti.

Jsi sama!

Pak se Ti pod víčka dostává temnota s trochou té fantazie,

vzápětí za ní však jistota, že žádný sen do rána nepřežije.

Marně se těšíš z iluzí planých,

nevolá, nepřijde, asi utíká za ní.

Za jinou, za hezčí a možná jen váhá,

ale jak dáno je, Ty budeš usínat sama.

Snila jsi o lásce a byla jsi šťastná?

Už otevři oči, světla snu zhasla.

Dívej se životu upřímně do očí,

zklamání bolí, ale mnohé Tě naučí.

Hlavně nedělej děvče z chvilkové touhy,

vážnou věc, vždyť byl to mžik pouhý.

Už toho nech a usínej v klidu,

Ty přece neneseš pražádnou vinu.

Dělalas cos mohla, když nechce tak ztratil,

jenom moc nedoufej, že by se vrátil.

Na to je hrdý, či nesmělý moc,

zvykej si prozatím na prázdnou noc.

Neblázni slečno, chce to klid rázný,

třeba si vzpomene a bude to krásný.

Třeba Ti zavolá, ikdyž už nevěříš,

jistotu nemáš to až čas prověří.

Prozatím zbývá Ti marnost a vědomí,

že Tvůj sen je navždycky ztracený.

A možná je tu útěcha, že nebyla to láska, možná jen vzplanutí,

tak nezoufej a zapomeň, nejde?... neboj on Tě čas donutí!!!