Proslavila se teprve ve věku, kdy už jiné ženy složí ruce do klína a čekají na vnoučata. Před Listopadem se živila například jako učitelka v mateřské škole, po roce 1989 působila jako novinářka a ve volných chvílích začala psát prózu. Dnes je známá především jako autorka volné trilogie Bereme, co je (2005), Obsazeno (2007) a Víme svý (2008), v níž sleduje osudy své hrdinky Pavly od jejího dětství v 50. letech do 70. let. Peripetie jejího komplikovaného mládí se čtou jedním dechem a končí ve chvíli, kdy Pavla potká „toho pravého“ a vypadá to, že se konečně usadí a bude spokojená. Rovnou prozradíme, že tato trilogie už pokračování mít nebude. Věra Nosková však vydala několik dalších knih, například prozaickou prvotinu Ten muž zemře (1996), svazek publicistiky Ať si holky popláčou (2006), nebo sbírku povídek z doby socialismu i z dneška  Ve stínu mastodonta (2008). Často si bere na mušku různé esoteriky a léčitele a odhaluje jejich praktiky, což jistě souvisí s tím, že je spoluzakladatelkou Českého klubu skeptiků Sisyfos. Nyní vydává knihu Ještě se uvidí.

Prozaická prvotina Ten muž zemře a román Bereme, co je se dost liší co do vyzrálosti stylu, můžeš popsat, jak jsi na sobě coby na spisovatelce pracovala?

Pracovala jsem na sobě mimoděk, aniž jsem si to uvědomovala, vybavuju si Hrabalův výrok „proti své vůli vzdělán“ – jak člověk pořád píše a čte, tak se mimoděk učí řemeslo, sám sebe opravuje, pozorně vnímá, jak to dělají spisovatelé, kterým se obdivuje. Hnací motor je vášeň pro psaní. Každá vášeň je vlastně síla, spontánní energie a většinou mění stav věcí.

Čekalas s vážnější prozaickou prací, až ti oba synové „vyletí z hnízda“?

Ano, nedokážu dobře kombinovat starost o rodinu s psaním. Navíc jsem začala psát prózu až po Listopadu, ze začátku to byly spíš různé úvahy, eseje a básně v próze. Psala jsem to na kousky papíru, takže skoro všechno se mi poztrácelo, nebo jsem to dílem sama zahodila, ale byly to stejně jen rozběhy, trénink.

Začínalas verši – čím se psaní poezie a prózy liší? Co je těžší?

To je individuální, ale pro mě bylo těžší psát poezii, byla to trošku taková intelektuální dřina, vymyslet nevšední věc, myslím, že jsem rozhodně nebyla spontánní básník. Ale nejsem ani příliš spontánní prozaik, hrozně věci promýšlím a pořád opravuju. V konečné fázi to vypadá lehce nahozené, ale přitom je za tím hodně práce.

Próza je pro mě zajímavější v tom, že se ke svým příběhům vracím každý den a pluju v nich, připadám si jako ryba ve vodě. Myslím na psaní hodně, i když myju nádobí, když jdu nakupovat… Mám tu práci moc ráda, protože si při ní mozek libuje. Jsem od dětství vymejšlítko (tak mi říkala babička) a když dělám na knížce, jsem tvůrce něčeho, co by tu beze mě nebylo. Navíc jsem si nemohla nepovšimnout, že vyprávění, příběh, má pro lidi daleko větší půvab než poezie, a proto má i víc čtenářů. Což je příjemné pro toho, kdo takovou práci dělá, protože nevolá do tmy, má své čtenáře.

Poezii tedy už psát nebudeš?

Strašně dlouho jsem si myslela, že jsem slušná, skoro dobrá básnířka, ale reakce na mou sbírku poezie Inkoustové pádlo byly spíš vlažné. Ale hlavně když potom přišla revoluce, „básničkování“ ze mě vyprchalo a nezůstalo po něm skoro nic, až na to, že občas mám potřebu dát do prózy nějaký básnický obraz, metaforu. Za komunistů se hodně básničkovalo, asi proto, že poezie, hlavně lyrika, přestavovala určité území svobody, možnost vyjádřit se a projevit svou osobnost a hnutí duše. Do poezie se dalo leccos zašifrovat, ale většinou to byly krotké věci. Ve chvíli, kdy jsem po revoluci mohla začít psát pro noviny, žít přítomností a svobodně se vyjadřovat, poezii jsem už nepotřebovala. Když jsem začínala v Českém deníku, ptala jsem se jednou kolegů, což byli velmi mladí kluci, co psali předtím, než přišli do novin. Čtyři ze šesti tehdy přítomných přiznali, že básně. Prózu jsem začínala psát souběžně s publicistikou, byla to totiž doba plná zážitků a bizarností, a co nešlo zpracovat pro noviny, hodilo se někdy na povídku. Už tehdy jsem si také dělala poznámky k budoucí knížce Bereme, co je.

Jak dalece jsou tvé příběhy autobiografické? Mají tě v nich čtenářky hledat?

Zatím tomu tak bylo, v trilogii jsem byla sama za sebe. Přiznám se, že to bylo autobiografické do té míry, že jsem využívala vzpomínky, různé dialogy, obrazy krajin, vůně, situace, které jsem měla v hlavě a vylíčila jsem je téměř přesně, takže se mi psalo poměrně snadno a skoro nic jsem si nemusela vymýšlet. Dokonce jsme pak měla obavu, jestli dokážu psát o něčem jiném než o sobě. Můj tehdejší nakladatel mi velice skepticky tvrdil, že to nedokážu a že se stanu pro lidi pouze autorkou Bereme, co je. Takovéhle předpovědi neberu, takže jsem se s tím začala prát, protože chci psát dál a už nechci psát o sobě, aspoň zatím. Moje nová knížka je o úplně jiných lidech, než jsem já, o mladých lidech dnešní doby.

Ještě se uvidí – co znamená ten název? O čem knížka je?

Název vyjadřuje určitou naději, že to, s čím se hrdinové perou, není nějaká jejich konečná prohra, ale ještě se uvidí. A ještě se uvidí nejenom pro ty kladné hrdiny, pro které to znamená určitou naději, ale i pro ty hajzlíky, které také čeká nějaká budoucnost.

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě…?

Ani ne, vidím to tak, že i ty záporné postavy mají před sebou v dnešní době v mnoha případech zářnou budoucnost. Vždyť vidíme, jak se derou dopředu, tunelují, ženou se do politiky…

Někdo ale věří, že takoví lidé nejsou doopravdy šťastní a že se jim to jednou nějak vrátí.

Oni ale jsou šťastní, a proč by nebyli? Psychopat je přece šťastný, když někomu ublíží, když někoho oškube – nejlépe stát, tam je nejvíc peněz. Dělá mu dobře, když poctivé občánky ošulí a vystaví si vilu a miliardy si deponuje v daňovém ráji. Podobní chlapíci nemají svědomí a výčitky, jsou vysmátí.

Tenhle tvůj názor určitě souvisí s tím, že jsi skeptička a nevěříš třeba na karmu.

Ano, a nevěřím hlavně na falešné naděje a hlídám si, abych si nelhala do kapsy.

Co tě vedlo k tomu, že ses stala spoluzakladatelkou Spolku skeptiků Sisyfos?

Protože už jsem měla toho bláznění plné zuby – tím rozumím pošetilost lidí, kteří se nechávají manipulovat, oblbnout nejrůznějšími šejdíři, podvodníky nebo magory. Říkám to takhle natvrdo, i když by se mezi nimi jistě sem tam našla čistá duše, ovšem já sama jsem takovou čistou duši v esoterickém byznysu nepotkala.

Většina žen je esoterice hrozně otevřená, čím to je, že je jich tolik? A že muži na to tolik neslyší?

To je jednoduché, muži jsou racionálnější, spíš souznějí s realitou a všímají si věcí, které jsou v životě důležité a potřebné, zatímco ženy měly vždycky trochu potřebu čarovat, možná právě proto, že se cítily slabší. Takže si pomáhaly kouzly a měly pocit, že jim dokonce fungují.

V ústředním příběhu nové knížky jsou dva mladí muži, jeden je až velmi nepraktický idealista, druhý zas až příliš praktický materialista, který je ti bližší?

Neztotožňuju se ani s jedním, psali se mi těžce, protože jsem je neměla moc ráda. Ztotožňuju se s postavou Katky, což je soucitná, milá a chytrá holka, zdravotní sestra, má silné sociální cítění, a přitom vnímá docela ostře realitu. Tak to je můj miláček. Chlapi tam za moc nestojí, přitom jsem to tak nechtěla, ale nějak se mi v téhle knížce nepodařilo vytvořit kladnou postavu muže.

Představuješ si čtenáře, pro kterého píšeš, nebo píšeš prostě pro sebe?

Při psaní si asi žádné čtenáře nepředstavuju, ale mám pár přátel, kteří mají sice rádi, co píšu, ale zároveň to dokáží vnímat kriticky, a když po sobě čtu napsaný text, právě k nim se v duchu obracím a říkám si, jak by se jim to asi líbilo. A brzy se to pak dozvím, protože hotový rukopis jim většinou dávám číst. Při samotném psaní myslím spíš na to, jak by se to líbilo mně jako čtenářce. Snažím se, i když nijak násilně, být věrná svým literárním vzorům, naprosto nedostižným. To je třeba Čechov, Bulgakov, Capote, Malamud… dost často jsou to staří Rusové, protože mají velikou citlivost a uměli vystavět příběh.

Proč a jak ses stala vydavatelkou?

Z hrdosti a z nouze. Protože mě nebavilo doprošovat se nakladatelů – a zpočátku, když autor začíná, je to skutečně mnohdy doprošování. Třeba Bereme, co je odmítli dva prestižní nakladatelé, tak jsem si řekla „trhněte si, já si to vydám sama“. Ale v té době už jsem měla nakladatelství dva roky. Zakládala jsem ho i kvůli českému klubu skeptiků, kterému jsem začala vydávat – a stále vydávám - sborníky a skeptickou literaturu.