Tenkrát

Je to už dávno, ve tmě bílo,

uprostřed noci beznaděj.

V listí to smutkem ševelilo,

ve stromech křížů habaděj.

Měla mít láska svoje místo,

ona však s jiným spěchala.

Bylo to jasné, celkem jisto,

že mne dnům pro smích nechala.

Možná, že smutkem stůně růže,

možná, že pláčem hyne les.

Svlečený ze snů, z hadí kůže,

zatnul jsem prsty v jednu mez.

Líbezným tónům bylo úzko,

křiklavým barvám vyhas lesk,

na cestě k řece v trávě kluzko,

já na ní probděl ten svůj stesk.

Tenkrát jsem ztratil svoje chvíle

uprostřed noci bez lásky.

Dodnes je hledám, v cestách míle,

na březích z perel oblázky.