„Děti, hezky jste zpívaly a tancovaly na písničku. Radunko, co budeš dělat, až budeš velká?“

„Budu paní učitelka.“

Svůj největší dětský sen jsem si splnila vystudováním pedagogické fakulty. Školství jsem svou přítomností „poctila“ pouze v rámci praxe, mé profesní kroky po státnicích směřovaly úplně jinam.

Sny a přání postupem času vymizely, nahradily je radosti a starosti všedních dnů. Na dětství jsem si vzpomněla díky své milované neteřince. Přišla ze školky a chtěla se nám předvést, co nového umí. Spustila: „Až já budu velká…“

„Bravóóó. Ty jsi ale šikovná. Krásně tu písničku umíš,“ pochválila jsem ji. „Co budeš dělat, až budeš velká?“

„Budu baletka. Budu nosit krásnou sukýnku a tancovat. A budu papat čokoládovou zmrzlinku a jezdit každé léto k móži s Klárkou.“ Klárka je plyšová kravička, Barunčina nejoblíbenější hračka.

Druhý den v šatně její mateřské školky jsem provedla průzkum a bylo neuvěřitelné, jak všechna ta prťata měla naprosto jasno.

„Já budu princezna. Budu nosit korunku a krásné šatičky. Budu chodit na prochajdu kolem zámku. Budu mít houpajdu sama pro sebe a nebudu se kamarádit se zlobivým Davídkem. Bere mi hračky, hlavně kouzelnou hůlku. Tu počebuju, když jsem pincezna,“ štěbetala Barunčina nejlepší kamarádka Kájinka, velká parádnice.

Davídek si nazouval bačkůrky a trošku si pletl pravou a levou: „Budu létat v raketě. Určitě s Tomáškem (druhý největší sígr ve třídě). V té raketě budeme hrát hry na počítači. Budu velkej a mamka mi to už nebude zakazovat. S Tomáškem budeme plivat dolů na lidi. Nebudu hamat knedlíky, protože mi nechutnaj. Teď musím, paní učitelka to chce.“

Marně jsem se snažila vzpomenout, co všechno jsem to vlastně chtěla já, když jsem byla malá, ale hlava byla příliš děravá. Po pár dnech jsem si přiznala, že si na další svoje sny z dětství nevzpomenu. Můžu ovšem zrealizovat ty vyslechnuté.

Byla paráda nedojíst oběd. Sice se to má, jenže byly knedlíky, tak co! Pocit princezny jsem hravě vykouzlila díky novému účesu a šatům, které jsem si nechala po vyzkoušení na sobě. Laskavá paní prodavačka mi odstřihla cedulku a já mohla baletním krokem vyrazit na delikatesní dvojitou porci čokoládové zmrzliny.

Naordinovala jsem si den splněných snů jednou měsíčně. Čert vem peníze i kalorie! Žijeme jen jednou. Nějak tuším, že čtyřletá budoucí baletka měsíc co měsíc můj nápad nad čokoládovou zmrzlinkou náležitě a bezprostředně ocení.