Nejnovější kniha P. D. Jamesové, jež vyšla v Londýně na konci roku 2008…

Komander Adam Dalgliesh vyšetřuje vraždu známé novinářky

Na exkluzivní klinice plastické chirurgie na zámečku Cheverell je zavražděna pacientka. A ne ledajaká – Rhoda Gradwynová je obávaná novinářka, lovkyně soukromých tajností a senzačních skandálů. Její smrt si mohla přát spousta lidí, ale klinika je uzavřená a dobře střežená, takže seznam podezřelých se zužuje na osoby, které byly na zámečku v době její smrti. Nyní záleží jen na Adamu Dalglieshovi, aby vypátral, jestli se vrah skrývá mezi lékaři, sestrami či personálem zámečku. Ti všichni totiž mají co skrývat...

ISBN 978-80-7246-471-5

Váz., 384 stran, 249 Kč

Ukázka:

1

21. listopadu, v den svých čtyřicátých sedmých narozenin a tři týdny a dva dny předtím, než byla zavražděna, odjela Rhoda Gradwynová do Harley Street poprvé navštívit svého plastického chirurga a tam, v jeho ordinaci navržené tak, aby vzbuzovala sebedůvěru a tišila obavy, učinila rozhodnutí, které nevyhnutelně povede k její smrti. Ten den pak byla na obědě v Ivy. To, že se tyhle dvě schůzky takhle sešly, bylo dílem náhody. Pan Chandler-Powell neměl žádný jiný termín volný a pozdější oběd s Robinem Boytonem byl objednán na tři čtvrtě na dvanáct už před dvěma měsíci, protože se nedalo čekat, že v Ivy dostanete volný stůl jen tak. Ani jednu ze schůzek Rhoda nepovažovala za oslavu narozenin. O tomto detailu svého soukromého života, podobně jako o mnoha dalších, nikdy nemluvila. Pochybovala, že Robin objevil její datum narození, a pokud ano, že to pro něj něco znamenalo. Věděla o sobě, že je uznávaná, ba vynikající novinářka, ale opravdu neočekávala, že by se její jméno mohlo objevit v seznamu narozenin důležitých osob v Timesech.

V Harley Street měla být ve čtvrt na dvanáct. Když vyřizovala něco v Londýně, většinou ráda chodila alespoň kus cesty pěšky, ale dnes si objednala na půl jedenáctou taxi. Cesta z City by neměla trvat tři čtvrtě hodiny, ale londýnská doprava byla nepředvídatelná. Vstupovala do světa, který jí byl cizí, a nechtěla ohrozit vztah se svým lékařem tím, že na první návštěvu přijde pozdě.

Před šesti lety si pronajala v City řadový domek s malým dvorkem na konci Absolution Alley u Cheapside, a hned jak se tam nastěhovala, bylo jí jasné, že právě v téhle části Londýna chtěla vždycky bydlet. Nájem byl dlouhodobý a obnovitelný. Rhoda by ráda dům koupila, ale věděla, že nikdy nebude na prodej. To, že jí nebude patřit, ji však nermoutilo. Větší část domu pocházela ze sedmnáctého století. Před ní tu bydlelo mnoho generací, lidé se rodili a umírali, aniž po nich zůstalo něco víc než jména na zežloutlých starobylých smlouvách, a ona byla v jejich společnosti spokojená. Ačkoli místnosti se sloupkovými okny v nižších patrech byly tmavé, okna její pracovny i obývacího pokoje v horním poschodí hleděla do nebe a skýtala výhled na věže a věžičky City i na město v dáli. Železné schodiště vedlo z úzkého balkonu ve třetím patře na oddělenou terásku, kde stála řada terakotových květináčů a kde mohla v pěkných nedělních ránech sedávat s knihou nebo novinami, než se sváteční klid nachýlil k poledni, kdy ho porušily známé zvuky všech zvonů City.

Město, které leželo dole, připomínalo kryptu postavenou na mnoha vrstvách kostí, o celá staletí starších než ty, jež leží třeba pod Hamburkem nebo Drážďanami. Bylo toto vědomí součástí tajemství, které pro ni město představovalo, tajemství, které cítila nejsilněji v neděli při vyzvánění zvonů, když osaměle zkoumala zapadlé uličky a náměstí? Čas ji fascinoval od dětství, jeho zjevná schopnost plynout různou rychlostí, rozklad, kterému podroboval duše i těla, pocit, že každý okamžik, všechny minulé i ty příští okamžiky se slévají do klamné přítomnosti, která se s každým dechem stává nezměnitelnou, nezničitelnou minulostí. V londýnské City byly tyto okamžiky zachyceny a zakotveny v kameni a cihlách, v chrámech a památkách i mostech, které se klenuly přes zelenohnědou věčně plynoucí Temži. Rhoda vycházela na jaře nebo v létě už brzy, třeba v šest hodin, zamkla za sebou dveře na dva západy a vykročila do ticha hlubšího a tajemnějšího, než je pouhá nepřítomnost hluku. Někdy jí při tomto samotářském putování připadalo, že i její kroky jsou ztlumené, jako by se cosi v ní bálo probudit mrtvé, kteří kdysi také kráčeli těmito ulicemi a znali stejné ticho. Věděla, že o letních víkendech se o pár set metrů dál brzy vyřinou davy turistů na most Millenium Bridge a naložené parníky se s majestátní těžkopádností rozjedou ze svých doupat a město se halasně rozžije.

Ale nic z toho nepronikalo do Sanctuary Court. Dům, který si vybrala, nemohl být odlišnější od té klaustrofobické, příčkami rozdělené poloviny předměstského domku v ulici Laburnum Grove na východolondýnském předměstí Silford Green, kde se narodila a kde strávila prvních šestnáct let svého života. Teď udělá první krok na cestě, která ji může s těmi lety usmířit, nebo pokud by usmíření nebylo možné, alespoň je oloupit o jejich ničivou sílu.

Bylo půl deváté a Rhoda byla v koupelně. Zastavila sprchu a zahalená v ručníku přešla k zrcadlu nad umyvadlem. Vztáhla ruku, otřela orosené sklo a pozorovala svou tvář, která se objevila v zrcadle, bledá a anonymní jako zašlý obraz. Už před několika měsíci se schválně dotkla jizvy. Teď ji pomalu a jemně celou přejela špičkou prstu, cítila stříbřitý lesk v jejím středu i tvrdý hrbolatý okraj. Když si přikryla tvář levou rukou, pokusila se představit si cizí ženu, která za několik týdnů bude hledět do téhož zrcadla a uvidí svou dvojnici, ale neúplnou, nepoznamenanou, jen tenká bílá linka možná bude prozrazovat, kde byla ta svraštělá trhlina. S pohledem upřeným na obraz, který byl pouhým mdlým palimpsestem jejího dřívějšího já, začala pomalu a záměrně bořit své pečlivě vybudované opevnění a nechala svou bouřlivou minulost plynout nejdřív jako prudkou bystřinu, pak jako rozvodněnou řeku, aby jím pronikla bez odporu a zmocnila se její duše.

2

Ve vzpomínkách se vrátila do malého zadního pokoje, který zároveň sloužil jako kuchyně, kde se společně s rodiči utvrzovali ve svých lžích a setrvávali v dobrovolném exilu ze života. Přední pokoj s arkýřovým oknem byl určen pro zvláštní příležitosti, rodinné oslavy, které se nikdy nekonaly, a návštěvy, jež nikdy nepřišly. Byl to tichý pokoj slabě páchnoucí levandulovým leštidlem na nábytek a nevětraným vzduchem, tak hustým, že se snažila nevdechovat jej. Byla jediné dítě vyděšené a nepraktické matky a opilého otce. Tak to označovala už přes třicet let a tak by to vyjádřila i teď. Domů si bezpečně nemohla přivést žádné kamarádky ze školy, nedaly se tam pořádat ani oslavy narozenin, ani Vánoc a vzhledem k tomu, že ona nikoho nezvala, nezvali ani ji. Chodila na dívčí gymnázium, kde se navazovala pevná přátelství mezi studentkami. Zvláštní známkou obliby bylo pozvání do kamarádčina domu na noc. V čísle 239 v Laburnum Grove však nikdy žádný host nepřespal. S osamělostí si ale Rhoda nedělala hlavu. Věděla, že je inteligentnější než spolužačky, a dovedla samu sebe přesvědčit, že nepotřebuje společnost, která by ji intelektuálně neuspokojovala a o níž věděla, že se nikdy nenabídne.

Bylo půl dvanácté večer v pátek, otcův výplatní den, nejhorší den týdne. A už se ozval zvuk, kterého se děsila, krátké zabouchnutí předních dveří. Vpotácel se do pokoje a Rhoda viděla, jak si matka stoupla před křeslo, což ho rozvzteklilo. Mělo to být otcovo křeslo! Vybral ho, zaplatil za ně a dovezli ho právě dnes ráno. Jen co dodávka odjela, matka zjistila, že má křeslo nesprávnou barvu. Bylo potřeba ho vyměnit, ale nestihlo se to do zavírací doby obchodu. Rhoda věděla, že matčin svárlivý, omluvný, rozkňouraný hlas ho rozběsní, že její vlastní podmračená přítomnost nepomůže ani jednomu z nich, ale nemohla utéct nahoru do ložnice. Hluk scény, která se rozpoutá dole, bude děsnější, než když tam zůstane. A už byl plný pokoj otce, jeho vrávorání, jeho smradu. Tentokrát v ní však jeho urážky a chvástání vzbudily náhlý nával vzteku a s ním i odvahy. Slyšela se vyhrknout: „To není mámina chyba. To křeslo bylo zabalené, když ho sem ten chlap donesl. Neviděla, co je to za barvu. Budou ho muset vyměnit.“

A otec se pak otočil k ní. Nevzpomínala si, co řekl. Možná to ani nebyla slova, možná je prostě neslyšela. Pamatovala si jen třesk rozbité láhve jako výstřel z pistole, pach whisky, chvíli řezavé bolesti, která pominula téměř hned poté, co ji pocítila, a teplou krev, která jí tekla po tváři, kapala na sedadlo křesla, a matku, jak zděšeně křičí: „Proboha, cos to udělala, Rhodo! Ta krev! Teď už nám ho nevemou zpátky! Nevyměněj ho!“

Otec po ní loupl pohledem, než se vypotácel z místnosti a po schodech do ložnice. Ve vteřinách, kdy se jejich oči setkaly, se jí zdálo, že v jeho pohledu vidí směsici citů: zmatek, hrůzu a nevíru. Pak matka konečně obrátila pozornost ke svému dítěti. Rhoda se snažila tisknout okraje rány k sobě, krev se jí lepila k rukám. Matka donesla ručníky a balíček s náplastmi a pokoušela se ho třesoucími prsty otevřít, její slzy se mísily s krví. Rhoda jí musela balíček jemně vzít, vyndala náplasti z obalů a po chvíli se jí podařilo uzavřít alespoň velkou část rány. Asi hodinu poté, co nehnutě ležela v posteli, krvácení ustalo a začala se rýsovat budoucnost. K doktorovi se nepůjde, bylo by to moc vysvětlování, zůstane den nebo dva doma ze školy, matka tam zavolá, že jí není dobře. A až se vrátí, bude po ruce historka: narazila obličejem do otevřených kuchyňských dveří.

A teď se ostrohranná vzpomínka na tuto jedinou chvíli útoku změkčila do obecnějšího rozpomínání na další léta. Do rány se dostala infekce, hojila se bolestivě a pomalu, ale ani jeden z rodičů o tom nemluvil. Spolužačky odvracely pohledy, ale jí připadalo, že strach nahradil aktivní odpor. Nikdo ve škole se nikdy nezmínil o znetvoření její tváře, až v šesté třídě, kdy seděla se svou učitelkou angličtiny, která se ji snažila přemluvit, aby se pokusila dostat na Cambridge – její vlastní univerzitu – místo na londýnskou. Aniž vzhlédla od svých papírů, řekla slečna Farrellová: „Ta tvoje jizva na tváři, Rhodo. Chirurgové dnes dokážou fantastické věci. Asi by bylo rozumné, kdyby ses ale nejdřív objednala ke svému praktickému lékaři.“ Jejich oči se setkaly, Rhodiny plály pobouřením a po čtyřech vteřinách ticha se slečna Farrellová opět shrbila na židli a s rudými skvrnami na tváři se sklonila k písemkám.

S Rhodou začali jednat s ostražitým respektem. Ji ale nezajímal ani odpor, ani úcta ostatních. Měla svůj soukromý život, zájem o to, co ostatní skrývají, objevování. Pronikat do cizích tajemství se jí stalo celoživotní posedlostí, základem a směrem celé její kariéry. Stala se slídilkou v duších. Jedenáct let poté, co opustila Silford Green, celou tuto čtvrť fascinovala vražda, která vešla v obecnou známost. Rhoda studovala zrnité fotky oběti a vražedkyně v novinách bez zvláštního zájmu. Vražedkyně se přiznala za několik dní, byla zatčena a případ byl uzavřen. Jako investigativní novinářku, která byla čím dál úspěšnější, ji ani tolik nezajímala krátká sláva Silford Greenu jako fascinující metody vyšetřování.

Odešla z domova o svých šestnáctých narozeninách a našla si garsonku v sousední čtvrti. Otec jí až do své smrti každý týden posílal pět liber. Nikdy příjem nepotvrdila, ale peníze si brala, protože je potřebovala přidat k tomu, co si vydělávala po večerech a o víkendech, kdy pracovala jako servírka. Říkala si, že je to pravděpodobně méně, než nač by její strava přišla doma. Když jí pak za pět let, kdy složila státnici z historie s výborným prospěchem a nastoupila do svého prvního místa, zatelefonovala matka, že otec zemřel, pocítila citové prázdno, které jí paradoxně připadlo silnější a bolestnější než lítost. Našli ho opilého v nějakém essexském potoce, jehož jméno si nezapamatovala, s hladinou alkoholu v krvi, která znamenala otravu. Koronerův výrok o náhodné smrti se dal čekat a byl patrně správný, pomyslela si. Alespoň ona v to doufala. Řekla si s drobným záchvěvem zahanbení, jež vzápětí pominulo, že sebevražda by byla příliš rozumné a ušlechtilé zúčtování s tak bezvýznamným životem.